Faustka

Když už apokalypsu zrovna při zasloužené dovolené (tomu říkám pech), tak takovouhle, s bazénem a růžovými plameňáky. A praktickou ukázkou 100+1 důvodů, proč si nikdy nepořizovat elektromobil Tesla… Bum! Tak už 100+2 důvodů, hezky na hromadě. Na rozdíl od jiných mám Julii Roberts ráda a čím je starší, tím je lepší. Reklamní agentku s vypěstovaným odporem k lidem jsem jí věřila. Jsem sice hororová fanynka, ale podobné zhroucení světa bych zažít nechtěla. Film byl hodně sugestivní. A teď jsi jdu pustit poslední díl Přátel. Pro jistotu.

Benátky za deště, gondoly houpající se v prudké bouři, to je něco co jsem v jiném filmu ještě neviděla. Jen mám problém s tím, že jsem Kennethu Branaghovi toho Poirota moc nevěřila. Kde zůstala pověstná ješitnost a puntičkářství slavného detektiva? Příběh je to náležitě tajemný, paní Reynoldsová jako médium byla dostatečně protřelá (když záhrobí nemůže, menší podvod pomůže), ale na Poirotových šedých buňkách mozkových si vylámala zuby. Jak prohlásil sám detektiv, vyrušený z odpočinku v důchodu: „Probrala jste medvěda ze spánku, nedivte se, že tančí.“ Palazzo Lacrime dei Giovani vzbuzuje dostatečný respekt a příběh vyprávěný dětem o morových ranách a dětských duších, které doposud nenalezly klid je skutečně děsivý (slyšet to jako malá holka, tak si cvrnku do kalhotek). Tento příběh je nejlépe zhlédnout za větrné deštivé noci, to emoce ještě zvětší.

Až bolestně věrohodné. Ohavně slizký Geremia se mi dostal pod kůži i do snů (a to není nic příjemného). Natolik mě Rodinný přítel zasáhl.

Rozverně satirické československé sci-fi ve kterém se taky ledacos točí.

Z Anglie do Irska vede cesta přes pořádnou nakládačku. Mladý manželský pár se usadí na irském venkově, s vírou, že v tomto přívětivém prostředí budou poklidně žít. To by mohli, ale nesměli by zanedbávat své povinnosti, každý den krmit lesní skřítky čerstvými vnitřnostmi. A na opravu střechy si neměli sjednávat pochybnou vidláckou rodinu. Irové furt kňučeli jak je ta anglická verbež utiskuje a přitom kradou i to co je přibité, jsou neskutečně líní, a jejich hromotlucký brácha, sice vypadá jako hodný zaostalý medvěd, ale jen ho ženská z lítosti pohladí, probudí se v něm temné pudy a chce znásilnit i těhotnou. Zajímavý mytologický horor, těhulce jsem fandila, ala jejího neschopného a uplakaného manžela bych nejradši nakrájela skřítkům na talíř. Závěr s matkou skřítků byl divoký i na mě, ale budiž. V Irsku tyhle legendy mají prostě zelenou.

Film který mi připomněl, jak v této nelehké normalizační době přijímalo okolí i moji rodinu, která si něčím podobným také prošla. Když mého otce propustili z vězení s označením politického vězně, odsloužil si vojnu u Pomocných technických praporů, ale jako trest tuto zkušenost nebral. Určitým způsobem mu tohle období mnohé přineslo. Například celoživotní přátelství se statečnými a moudrými lidmi, které by jinak nepoznal. A já jsem i přes tyto okolnosti prožila velmi šťastné dětství. A aspoň jsem nemusela tajtrlíkovat v pionýru.

Příjemně relaxační zombie postapo ve kterém se příliš nespěchá, jen se občas odněkud někam popoběhne. Samotářka Ann žijící v lese podnikne jednou za čas výpravu do jediného oploceného domu v okolí, doplnit zásoby jídla, které jak se zdá neubývají. Nejspíš po vzoru známé pohádky „Kouzelná kuchyňská linko vydej co máš.“ A když do jejího dobrovolného poustevničení vnikne dvojice, mířící za lepší budoucností na sever, kterým nabídne pomoc a nocleh, než se vyhrabou z nejhoršího, tak teprve poté se její zajetý rytmus začne pozvolna hroutit. S otevřenou náručí a slovy na rtech: „muž do domu (v tomto případě do odstaveného auta), bůh do domu“, už nikdy nebude pohodová survival atmosféra jako dřív.

Po delší době horor, který jsem si užila naplno a bez výhrad. Mě ta červená bavlnka táhnoucí se mezi stromy do labyrintu neznáma moc bavila. Taky proto, že jsem se na chvíli zase mohla stát tou malou zvídavou holkou, která teprve začíná poznávat, co jí svět okolo nabízí. A nejenom to dobré, i nebezpečí je někdy třeba ochutnat. Lesem mě provázel psychopat s řezbářským dlátem a zamrzlou dětskou dušičkou, který miluje pohádky a rád je převádí do praxe. Ten byl!

Jestli jsem od norského lovce trollů Øvredala neočekávala až příliš. Umělecky ztrouchnivělá loď Demeter naladila na slibně ponurou atmosféru, jinak se ale žádné extra temné představení nekonalo. Film má poměrně děravý scénář, filosofujícího černošského lékaře (to jsem ještě zkousla, protože byl celkem sympaťák). Ale proč do toho tvůrci proboha zapojili rumunskou Laru Croft? Jako potřebná krevní zásobárna mohl Draculovi stačit i chlap. To by jsme ovšem byli ochuzeni o akční vsuvky bojovné amazonky. Stejně tam nenasytný upír nakonec vychlemtal všechno co mu vlezlo pod sosák. Tedy kromě černého chytrolína, kterého si pro jistotu označil (asi aby se příště vyhnul krvi, která pro hraběte není dost košer).

Hračky málem plačky. Viděno v původním znění, což mou italskou dušičku potěšilo. Rozverná historická komedie odehrávající se za dob Napoleonské Francie, takže ovlivněnost tímto směrem je znát. Znuděný markýz Onofrio Del Grillo už neví co roupama, tak vymýšlí ptákoviny. Někdo jeho nápadité taškařice ocení, jiní to vnímají dost nelibě, kupříkladu pobožná matka, nebo žebráci čekající každé ráno na almužnu u brány paláce. Záměna s věčně ožralým (což bylo vlastně jeho štěstí) uhlířem Gasperinem byla rozpracována vtipně a do nejmenších detailů. Nakonec s jeho usnutím a následným prozřením po probuzení (později svými divokými příhodami bavil celou hospodu), že než být markýz pod gilotinou je lepší být chudý, mít hloupou dceru a za manželku starou čarodějnici. Pobavil papež Pius VII který v závěru filmu svým ovečkám žehná ďáblovým znamením, ve Vatikánu taky projde všechno.