evapetra

Celý národ hubnul s Rajko Dolečkem. Tedy alespoň u televize. Šarmantní ostravský endokrinolog předával před kamerou své rady ohledně hubnutí a zdravého životního stylu velmi vtipnou a zábavnou formou.

Detektivní pohádka pro děti i dospělé oplývá povedeným humorem a nabízí neotřelého hrdinu, kocoura, coby spolupachatele loupežných výprav.. Moc se mi líbila povedená honička po střechách noční Paříže doprovázená krásnou hudbou.

Tak takovou noční nostalgickou jízdu městem nad Seinou bych si taky ráda nechala líbit. Půlnoc v Paříži je neuvěřitelně milý a pohodový film, který trefně poukazuje na to, že si člověk obvykle idealizuje časy minulé, protože na to zlé a nezajímavé se časem zapomíná a konfrontace se skutečností není možná.

Pohádka o holčičce, která nebyla spokojená se svým světem a svými rodiči, vyniká vynalézavou, originální animací a strašidelným příběhem s trochu až hororovými prvky.

Jak výstižný název pro internát plný budoucích přadlenek. Měla jsem pocit, že sleduji spíše polodokument než drama. Chovaly se a mluvily ty dívčiny naprosto věrohodně a přirozeně. Taktéž se režisérce podařilo pěkně vykreslit atmosféru soudružského blábolení na jedné z tehdejších závodních schůzí.

Ve filmu hrají důležitou roli Dickensovy Nadějné výhlídky a pro díváka Mr.Pipa je předchozí znalost tohoto románu dost prospěšná. Já jsem sice knihu nečetla, ale hodilo se mi, že jsem nedávno viděla její filmové zpracování. Alespoň jsem tedy věděla, o co jde ve scénách, které si Matilda, zaujatá předčítáním pana Wattse, po svém představuje. Hugh Laurie i roztomilá Xzannjah táhnou svými výkony celý film hodně nahoru. Pouze závěr mi připadal poněkud rozpačitý a už zdaleka ne tak silný jako zhruba ty dvě třetiny, ve kterých byl představitel pana Wattse na scéně.

Mám ráda příběhy o přátelství, ale tento, ač prý podle skutečných událostí, mě nijak zvlášť za srdce nechytl a místy trochu i nudil.

Přesvědčivá výpoveď o úspěšném a sebejistém muži, který byl zvyklý, brát si od života vše, co nabízí, bez ohledu na své okolí. Když se mu pak náhle přestane dařit a přichází jedna rána za druhou, sebejistota se vytrácí a Bern Willenbrock začíná ztrácet půdu pod nohama. Těch ran a nezdarů přijde najednou až příliš a dříve sebevědomý muž padá na držku tolik, až jsem měla dojem, že film natočila nějaká německá Věra Chytilová. Až na ten závěr, ovšem...Axel Prahl zahrál tu proměnu do sebevědomého člověka k politováníhodnému klubíčku neštěstí tak dobře, že Willenbrocka považuji za jeden z nejlepších, ne-li úplně nejlepší film Andrease Dresena.

Tato přerostlá slepice, vlastně pardon, obří sup, neboli další monstrum likvidující zlobivé Američany, je nejlegračnější příšera, jakou jsem zatím měla možnost v podobném filmu vidět.

Režisérovi se podařilo přenést na filmové plátno celou tu nádheru Renoirových obrazů a dokonale vystihnout atmosféru, která provázela jejich vznik. Jsou to přímo vizuální orgie, doprovázené navíc krásnou hudbou. Děj filmu se odehrává v jednom z posledních roků Mistrova života, v době, kdy byl již hodně sužován nemocí a stářím. Jeho pozdní díla se rodila v bolestech a utrpení, ale přesto září pestrou škálou tónů jásavých barev. Malířovy moudré myšlenky a postřehy, týkající se života, malování a vnímání umělecké tvorby se jistě dotknou každého umělce a obohatí i člověka, který se sám alespoň dokáže z té krásy, kterou vytvořili jíní, radovat.