angel74

Dokument poodhaluje divákům fascinující přírodu souostroví Špicberky. Norský kameraman Asgeir Helgestad vypráví dojemný příběh lední medvědice jménem Frost a jejích mláďat s takovou naléhavostí, že si prostě nelze neuvědomit, jak ten pohádkový kout naší planety bezohledně ničíme. Je mi z toho strašně smutno. (100%)

Pořád jsem čekala, co se z toho vyvrbí a nějak jsem se nedočkala... (45%)

Být propuštěn z vězení, přitom si v sobě nést trauma z dětství a o slušnou práci sotva zavadit, to není zrovna dobrý základ pro plnohodnotný život. Hlavní hrdina Isra se v tom marastu taky pěkně plácá a vlastně neví kudy kam. Bezútěšnost stavu jeho mysli zachraňují tři děti, o které by se rád postaral a bratr Cheíto, jenž mu občas promlouvá do duše. Nemám nic proti příběhu, ale to přešlapování na jednom místě trvalo na můj vkus až příliš dlouho. (60%)

Nebudu se sáhodlouze vyjadřovat k obsahu filmu, ať si každý udělá obrázek sám. Jen bych ráda zmínila svůj vlastní poznatek. Přes všechny nepěkné dějové peripetie mám pocit, že snímek Nikdy neodvracej zrak je takovou malou oslavou života v celé jeho kráse, pro kterou jsou dokonce i ty tři hodiny čistého času dost těsnou vestou. Kromě jiného se mi velmi zamlouvalo herecké obsazení, jemuž vévodil mně dosud téměř neznámý Tom Schilling. Tradičně skvěle se s rolí popasoval Sebastian Koch, ovšem výborná byla také Saskia Rosendahl a zaujala mě i Paula Beer. Celkové vyznění dramatu v závěru umocnil naprosto strhující hudební doprovod. (85%)

Oproti seriálu Bílá královna ubylo nadpřirozených schopností, ani s romantikou to tvůrci tolik nepřeháněli a rázem šlo o kvalitnější podívanou. (75%)

Průměrný song opatřený pozérským videoklipem. Úplně odvařená z toho zrovna nejsem... (40%)

Uzavřít tuhle nefalšovanou vlnu deprese a životního zmaru skladbou Good Thing od skupiny Fine Young Cannibals je fakt síla! Člověk má najednou mylný pocit, že absolvoval pohodovou podívanou. A přitom opak je pravdou. Nicméně musím uznat, že Richard Billingham natočil velmi kvalitní debut, k němuž ho inspirovaly vlastní neveselé vzpomínky na dětství a dospívání. (80%)

Dost zvláštní film z dánského venkova, který asi nesedne každému, ale mně se docela líbil. Poklidný styl vyprávění provázejí stejně působící záběry krajiny se zaměřením na oblohu, což vás tak nějak konejšivě dovede až na konec příběhu. Jen mě mrzí, že myšlenkové pochody Kris nejsou moc čitelné. Jejímu chování jsem občas vůbec nerozuměla. (65%)

Ústřední hrdina Burákovej sokol a wrestlingový zápasník přezdívaný Nasolenej vidlák - už jen ta jména dávají tušit, že by mohlo jít o nevšední zážitek. A taky že jo. Po italském snímku Dafne jsem v krátké době po sobě zhlédla další film věnující se problematice začleňování jedinců s Downovým syndromem do společnosti. Zatímco Federico Bondi dané téma pojal v dramatické rovině, tak Tyler Nilson a Michael Schwartz na to šli spíše komediální formou, přesto se jim povedlo zachovat tolik potřebný lidský rozměr a ještě navíc skvěle pobavit. Velkou zásluhu na tom samozřejmě měli i představitelé všech tří hlavních rolí, byla radost se na ně dívat. Pomyslnou sladkou tečku za tím báječným dobrodružstvím udělal parádní soundtrack. (90%)

K všudypřítomné krásné hudbě se ten zromantizovaný životní příběh Antonie Bricové velmi dobře hodí. Musím se však přiznat, že na můj vkus to bylo až moc přeslazené. Kouká se na to hezky, ještě lépe se to poslouchá, ale já osobně bych přivítala poněkud realističtější pojetí celého filmu. (65%)