angel74

Výtečně napsaná divadelní hra, kterou pod režijním vedením Alice Nellis zdobí skvělé herecké výkony prakticky všech zúčastněných. Mezi nimi ovšem jednoznačně vyniká Iva Janžurová, jež postavě královny Alžběty II. propůjčila tolik potřebný lidský rozměr a nebývalou přesvědčivost. Fascinuje mě, jaké množství postřehů a hlubokých myšlenek inscenace obsahuje, i kvůli tomu by určitě stálo za to si ji občas připomenout. Jen škoda, že se hrálo bez diváků, protože jejich reakce vždy příjemně dotvářejí účinek a celkovou atmosférou představení. (85%)

Kdyby to nebylo tak zoufale nezáživně natočené, mohlo jít o docela dobrý film. Námět měl poměrně slušný potenciál, který však zůstal zcela nevyužit. (40%)

Nejsem zrovna příznivcem příběhů, ve kterých se do reálného světa vrátí ze záhrobí už jednou zemřelí, ale tady jsem to nějak skousla. Vzhledem k tomu, že děj nebyl dopředu úplně odhadnutelný, tak se mi film celkem zamlouval. (60%)

Příběh zdánlivě působí jako by byl vycucaný z prstu, o to víc překvapí, že jde o snímek natočený podle skutečné události. První polovina solidně odsýpá a o napětí není nouze, k čemuž přispívá i dramaticky vystavěná hudba. V druhé polovině děj místy trochu drhne, přesto stojí za to film dokoukat až do konce. (75%)

Ať si říká kdo chce, co chce, tak tohle je dokument, který má opravdu smysl. Dle ohlasů veřejnosti se zdá, že otevírá lidem oči. Nejvíce šokující mi připadá zjištění, jak velké množství úchylů a sexuálních predátorů se kolem nezletilých dívek na sociálních sítích pohybuje. Internetová doba si bohužel již vybírá své oběti a společnost by si měla dát pozor, aby nebyly příliš velké. (85%)

Historické drama Majordomus je natočené poměrně velkolepě a má i dobře vystiženou dobovou atmosféru, jenže se na obsáhlé ploše dějin kamsi vytratily emoce. (60%)

Opravdu mile mě překvapilo, jak slavnostní ceremoniál svižně plynul. Ani jsem se nestačila pořádně rozkoukat a bylo hotovo. Velkou zásluhu na tom měla také Ewa Farna, přes počáteční rozpaky se mi její zpívané provázení večerem dost zamlouvalo. Nadmíru spokojená jsem i s rozdáním cen. Největší radost mám z toho, že se Tata Bojs stali kapelou roku, protože si to letos zasloužili jako žádná jiná skupina. Rovněž mě potěšilo ocenění formace Kurtizány z 25. Avenue v kategorii Rock. Všechna hudební čísla byla navíc velice vydařená. O jedno z nejlepších se postarala Lenka Dusilová ve spojení s kapelou Květy. Nejemotivněji působil přednes písně Kříž od Davida Stypky, kterého se s úctou zhostili Ewa Farna, Mirai Navrátil a Kateřina Marie Tichá. (70%)

Fádní obraz doprovází příšerný komentář, který je obsahově naprosto o ničem. Jisté kouzlo mají jedině dobové černobílé záběry z královských svateb v letech 1947 a 1960. (20%)

Je obdivuhodné, jaký trendový způsob filmového vyprávění Michael Haneke ve svém požehnaném věku zvolil, aby dosáhl kýženého výsledku. I díky tomu se mu povedlo natočit snímek vypovídající hodně o stavu moderní společnosti, která se pomaloučku polehoučku rozkládá. Jestli má být rodina základem státu, tak si přiznejme, že ten rozklad se za současné situace zdá v mnoha ohledech neodvratný. Hanekeho zžíravě cynický pohled na svět dosahuje maximální intenzity v samotném závěru a to nejen v souvislosti s názvem filmu. (80%)

Silné existenciální drama o ženě, která si i přes veškerou nepřízeň osudu dokázala uchovat dobré srdce. Kdo z nás to o sobě může říct? Při sledování filmu Ta, která odešla budete mít dostatek času na to, abyste si uvědomili, že nemáte ani potuchy, co znamená prožít těžký život. Vnímavému jedinci ten veskrze realistický obraz chudinských čtvrtí na Filipínách podpořený krásnou černobílou kamerou pořádně provětrá myšlenky. (85%)