angel74

Když jsem zjistila, že roli průvodce bude zastávat Aleš Háma, tak jsem měla sto chutí přepnout na jiný program. Ale světe div se, ono mu to vážně sedlo! I díky němu jde o velice příjemný dokumentární cyklus, který poukazuje na to, jak pohodové může být cestování v době, jež hromadným výpravám za krásami naší vlasti zrovna moc nepřeje.

Drama Den kobylek jsem viděla ještě za hlubokého totáče několikrát v televizi a šlo o tak působivý filmový zážitek, že mě jeho závěrečné masakrózní scény dodnes straší ve snech. (80%)

Nejde o vyloženě špatný počin, ale dost mi vadí zkratkovitá první třetina příběhu, která vyloženě křičí po dotažení. A ještě víc jsem zklamaná z naprosté bezemočnosti celého vyprávění. Což na jednu stranu chápu, když si uvědomím, o jak slizoidním charakteru člověka v podobě Lance Armstronga film pojednává, nicméně alespoň drobný záchvěv citu by neuškodil. (55%)

Tom Hanks si chtěl nejspíš tímto filmem udělat radost, ale nechce se mi věřit, že by mohl být s výsledkem nějak extra spokojený. Ač jsem velkým příznivcem hudby všeho druhu, tak musím s politováním konstatovat, že Hanksův režijní debut za mnoho nestojí. (40%)

Jan Werich věděl o té typicky české vyčůranosti a hamižnosti ještě daleko dřív, než se v našich končinách rozbujela do nevídaných rozměrů. Důkazem budiž jeho geniální moralitka Lakomá Barka z Dejvic. S nezaměnitelným vtipem a nadhledem ťal do živého a naprostá většina jeho postřehů platí dodnes.

Helena Třeštíková má zřejmě „čuch na lidi”, o nichž se rozhodne natočit časosběrný dokument. Anebo patří k těm, co mají prostě štěstí stejně jako Karolína, která mohla dopadnout hodně nevalně, ale nakonec se z ní vyklubala úplně suprová ženská milující život.

„Pokud si myslíte, že Mick Jagger bude rocker ještě v padesáti, šeredně se pletete.” +++ Tahle památná slova se spoustou jiných hlášek dělají ze snímku Na pokraji slávy asi nejzábavnější hudební film, jaký jsem kdy viděla. Cameron Crowe zde předvedl, že je nejen obrovským fanouškem rockové muziky, ale že ji zároveň dokáže velmi poutavě přiblížit filmovému publiku. Sedmdesátá léta minulého století jsou bezpochyby dobou, ve které legendární kapely vytvořily své největší rockové pecky a já jsem vděčná za to, že mi někdo dovolil nakouknout do prostředí, v němž se všechno odehrávalo. Byla to neskutečná jízda, kterou si moc ráda ještě někdy zopakuji.

Do poeticky se vyvíjejícího příběhu se vkrádá docela záhy skličující podtón, který postupně přerůstá v značně depresivní atmosféru, před níž není úniku. K tomu všemu přispívá velkou měrou nejen vynikající kamera, ale i všemožné ruchy, zvuky a hudba. Rozhodně jde o velmi nevšední filmový zážitek, který na mě silně zapůsobil, i když si vůbec nejsem jistá, zda bych si ho chtěla ještě někdy zopakovat. Za zmínku určitě stojí také herecké obsazení, jemuž vévodí skvělý Vitalij Bobrov v roli němého chlapce, ovšem nezaostává ani Pavel Liška jako záhadný návštěvník farmy. (85%)

Scénář tak nějak hodně po americku vycucaný z prstu mi nedovolí věřit, že se něco podobného skutečně mohlo stát. Celé je to extrémně zidealizované a až zoufale předvídatelné. Připadá mi to jako sportovní pohádka pro děti i dospělé, na kterou se sice dobře kouká, ale toť vše. (50%)

Tahle hořkosladká komedie vypráví příběh o hledání pokladu, který má oběma hlavním hrdinům pomoci ke spokojenějšímu životu a vytáhnout je z dluhové pasti. Dobrá znalost dobových reálií, jež Corneliu Porumboiu využil na maximum, byla zdrojem řady černohumorných situací. Možná to celé mohlo být o něco svižnější, ale nápaditý konec společně s tóny notoricky známé písně rakouské skupiny Opus s názvem Life is Life v podání kontroverzní slovinské kapely Laibach mě hodně pobavil. (75%)