fragre

Bohužel (či v tomto případě možná ďáblužel) je tato filmová adaptace jen nepříliš povedeným mrzáčkem zplozeným dle Bulgakovova románu. Chápu, že autor chtěl natočit film o osudu opravdového umělce v totalitní společnosti, ale tam, kde Bulgakov naznačí či ironicky glosuje, tam Petrović tlačí na pilu. Pak ovšem není jasné, zda zaštiťování se legendárním dílem není jen marketingový tah. Román je brutálně ořezán, děj pro toho, kdo nezná předlohu, je občas nepřehledný. Ugo Tognazzi, který by se fyzicky i herecky hodil na Wolanda zde hraje Mistra skříženého s Ivanem Bezprizorným (či dle novějšího překladu Bezdomovcem), což je svévole, která našince obvzláště prudila. To je ouplně mimo logiku díla. Výsledek nemohl zachránit ani maestro Morricone.

Dobová jamesbondovština. Snad jen to, že hlavní hrdina je co chvíli bit jako žito, a vůbec je ten film násilnější než kýžený vzor, ji odlišuje od podobných dobových produktů.

Taková oslava tělesnosti - požitků těla, které ovšem nebyly účelem, leč prostředkem. Moc pěkná role nešťastné femme fatale pro Lindu Kozlowski. A velká dávka furiantství hrdinova, navzdory měnícímu se světu a dotírající Smrti. Ne nadarmo je poslední scéna vlastně variací na jeho nejslavnější obraz Midsommardans.

Snad ta podivná doba vzniku (zklamané naděje) podepsala se na výsledku tohoto filmu. Jako by to byl jen stín nějakého lepšího filmu. Londonovský nádech, působivé exteriéry, až westernová hudba, charismatický hrdina, krásná hrdinka - zdají se být příslibem poutavého filmu, ale i tato naděje přinese jen zklamání.

Našinec si ten film pamatuje ze školního předvádění, zřejmě z toho roku 1972, a tenkrát mu to připadalo docela dobrodružné, ba postava, kterou hrál p. Kanyza, dokonce vyvolávala sympatie. Ovšem ten film zmizel z pláten kin a obrazovek televizorů již v době Normalizace. Ona je zde propaganda tak přešvihlá, že i ideově správně zaměřeným cenzorům nemohlo ujít, že koná režimu medvědí službu. I ty nejpropagandističtější díly mjr. Zemana jsou proti tomuto vzorem historické objektivnosti. Paradoxně tak tento film sdílel osud mnohých filmů z let šedesátých, které měl nahradit, ocitl se v trezoru. Ale vlastně to byly nevinné časy, kdy propaganda byla lehce rozpoznatelná, takže vlastně neúčinná. Od té doby učinila propaganda velký skok vpřed, takže v dnešní době vcelku úspěšně předstírá, že žádnou propagandou není. Našince pobavilo, že B. Pastorek, který měl později patent na role K. Gottwalda, hraje zde reakčního živla. Jistě je ten film často nechtěně komický, ta urputná snaha o nějakou ze západní komerční filmografie okoukanou akčnost zde trčí skoro neustále, ale má jednu nadprůměrnou složku, a tou je hudba. Té je až pro tento film škoda.

Uvažuji, zda to není nejlepší role Roberta Duvalla, kterou jsem viděl. Jeho málomluvný venkovan s neokázalou schopností soucitu a otcovské lásky je naprosto přesvědčivý. Vylíčení prostředí je naturalisticky působivé a depresivní.

Černošský dezertovavší kavalerista a jeho druh z donucení, takto kulhavý indiánský míšenec, prchají nehostinnou mexickou pustinou. Snad pokus skřížit spaghetti western s filmem psychologickým. Je to sice kuriózní, bizarní až surreálné, pravda i hodně násilné, ale jinak se pokus příliš nepovedl.

Protože v obsahu je vzpomenute jen Vlaštovka doby normalizační, rád bych zanechal vzpomínku na dobu přednormalizační. V šedesátých letech patřila Vlaštovka mezi mé nejoblíbenější programy, na černobílou znělku s objektivem a vlaštovkou skládající se z papíru si vzpomínám dodnes, a její moderátorku Olgu Čuříkovou jsem miloval. Pamatuji se, že tam občas bylo něco o indiánech, což tehdy v době Vinnetouománie byla bomba. Jednou tam dokonce bylo interviewováno děvče, které bylo až v bájné Americe. S nástupem krizových let se tam objevovali i reportáže o skautech. A matná vzpomínka se mi vyplavuje i na srpen '68, kdy OČ ve Vlaštovce pronesla neobvykle vážné zamyšlení o tom jak byla u tanku č. 23, když přijely další tanky. Když OČ zmizela z obrazovky, bylo i mně v útlém dětském věku jasné, že se něco děje. Ve Vlaštovce, moderované Š. Haničincovou, se začaly objevovat reporáže o strážcích hranic či obnovované PO SSM. Začala to být nuda a otrava a já Vlaštovku zavrhl. Ale té neznormalizované Vlaštovce bych pět hvězd dal.

Moc hezký dětský film se sociální notou. V roce 1947 zřejmě nevládl v Dánsku obecný blahobyt, dětští hrdinové jsou pěkní otrhánci. Působivá je pasáž, kdy dětský kmen nahání dospělého zločince. V nepřehledném terénu dvorků, který je dětem důvěrně znám, má padouch omezené možnosti úniku a z roztomilých dětí se vlivem honu stávají malí divoši s lesknoucíma se očima a s klacky v rukou. Navíc je celá ta akce vtipně koordinována s rozhlasovým vysíláním fotbalového zápasu, který se line z některého z otevřených oken.

Majngot!!! Náš dědek Josef po francouzsku.