novoten

Jestli je to vážně naposled, tak jsem upřímně šťastný, že to dopadlo dobře. Že je to malý, milý i nemilý, kousavý, romantický, byť tentokrát jen minimálně ironizující Woody Allen. Nejde o tvůrčí revoluci a ani bych ji nechtěl. Co je ze začátku kulometná a výletní konverzačka, taková, jakých jsme od něj viděli desítky, ukáže postupně i temnější podhoubí a ani to není úplná novinka. Kdo má v paměti a oblibě Match Point nebo Kasandřin sen, bude jako doma. Překvapivě je tenhle Zásah lehkonohý, neuvěřitelně svěží a něčím zkrátka svůj. Snad za to může fakt, že je francouzštější než sami Francouzi, plný parádně hrajících neznámých tváří a přetěžko opakovatelný pocit, že je mi s tímhle filmem zase dvacet, stejně tak jako třeba šedesát. Nejvyšší hodnocení nedám ani jako symbol, na to bych potřeboval pocit, že se vzhledem k tématu překročily obvyklé divadelní hranice, ale celková spokojenost je i tak naprostá.

Všechno, o čem kdy Mistr tvořil a všechno, co jsem chtěl vidět. Místy fantasy atmosféra temnější než u Mononoke, reálie si půjčující ze Zvedá se vítr, vlny jak ze Zeměmoří, lesem ukryté budovy jak z Laputy či Totora. A samozřejmě se zase přátelí kluk a holka, i když je tentokrát jejich vztah úplně jiný, než kdykoli předtím. Miyazakiho svět se symbolicky uzavírá v příběhu plném dveří, které mohou vést kamkoli a které člověka i jakéhokoli jiného tvora změní, když jimi projde. Víc než kdy jindy divák musí přijmout pravidla světa, který před sebou vidí, jinak by se neustále rozčiloval nad tím, proč nikdy nezahlédne obyvatele hrobky nebo jak se mohli k moci dostat právě natvrdlí papoušci. Volavka má v sobě překvapivě málo optimismu, realističtěji ukazuje na dospívání, na volby, které za nás nikdo nepřevezme, i na odcházení a smrt. A v tom je těžko popsatelný smutek, stejně jako bezbřehá naděje.

Óda na melodramatičnost, kdy zamilovaní posmutněle hledí do dálky, na vytoužené protějšky, do krajiny, do lesa, na silnici při jízdě na kole a velmi často tak činí ve zpomalených záběrech. Čekal jsem těžkotonážní asijské přemýšlení a místo toho se gagy vytahují z dětinských žertů a humorů na první dobrou a veškeré city jsou jak vystřižené z nejohmatanější červené knihovny. A přesto mě to baví, protože to všem zúčastněným věřím a užívám si žánrovou romantiku tak čistou, že by ji v jiné zeměpisné šířce nebylo možné brát vážně. Jenže pak přijde finální třetina s vývojem, který nechci prozrazovat naplno, ale chvílemi to zavání incestem a zanechává po sobě pachuť podivnou a tentokrát už i poloparodickou. Asijská část publika se právě v těch chvílích, kdy jsem nejvíc kroutil hlavou nad tím, že příběh ne a ne včas zpomalit, mohla potrhat smíchy, proto si doteď nejsem jistý, jestli jsem na tohle nástupiště běžel správnou trasou.

Nejpřirozenější bavič, který z banální věty udělá perlu a z každé situace vybruslí s neopakovatelnou grácií, si připravil historky z dětství, z dospívání i z posledních let a selhal na celé čáře. Na žádný Netflix speciál jsem se netěšil tak jako na ten jeho, ale v celé hodině jsem se jedinkrát nezasmál, jen na dvou místech mi cukly koutky. Kdybych Matta znal jen na základě Natural Selection, mám ho za hloupého nafoukance bez komediálního timingu, proto je škoda, že ho spousta diváků bude mít spojeného právě s touhle tváří.

Mělo jít o novou odnož teenagerských komedií, možná i novou značku typu American Pie. Stát se může všechno, ale Bottoms se až do konce nerozhodnou, jestli budou klasickým mustrem zabouchnutého dospívání obohaceným o nějakou tu akčnější vsuvku nebo čistou a až nepříjemnou glorifikací násilí, která shodou náhod vypráví o holkách, co to chtěj taky. Ani sám neumím posoudit, která miska vah stojí při tomhle vážení výš, ale rozhodně vím, že jsem čekal mnohem víc. Žánr totiž usnul, ba co víc, ve dvacátých letech existuje téměř výhradně seriálové oblasti, zatímco ve filmové vymizel. Že by se ale tímhle výbušným poloparodickým náhledem probouzel k životu, to se mi nezdá.

Sága, která vždy s obrovským nadhledem letěla vysoko nad hlavami akčních videobéček, ze kterých si po hrstech půjčovala herce, si dala dlouhou pauzu, ze které vystoupila tak trochu na truc. A s tváří právě takového béčka, kterým nikdy být neměla. Když se při první větší akci objevily triky a zelené plátno tak levného rázu, že jsem až nevěřícně vytřeštil oči, věděl jsem, že je zle. Absence jakéhokoli překvapení v hereckém obsazení, castingový omyl v podobě Megan Fox, ignorace drtivé většiny známých hrdinů, průhledné zvraty a spoléhání se téměř výhradně na Jasona Stathama pak berou zbytky nadhledu i mně. 50% a zaokrouhlení dolů čistě za zklamání z toho, že jsem věřil, že se povede překvapit podobně jako u nedoceněné trojky.

Takovou míru očekávání nemohl ustát nikdo. Když se režijním debutem zařadíte mezi oscarová želízka a tvůrčí jistoty a hned jako další kousek si vyberete srdci nejbližší látku, která vás provází už od dětství, jedná se o překážku tak vysokou, že se o ni zákonitě musíte přerazit. A to se Bradleymu Cooperovi - nestalo. Maestro je esteticky vybroušený, přesně obsazený a herecky bez přehánění dokonalý (Bernsteinova gesta a zpocený zápal mě rozechvívaly opakovaně). Hudebně jde sice o malou domů, kdy zní jen tóny z tvorby hlavní postavy, ale proč ne. Ta hranice mezi touhou říct všechno s až dokumentárním detailem a dvouhodinovou přednáškou zavilého fanouška je přece někdy tenká a tady navíc nikdy překročena nebyla. A že je scénář tak nějak povědomý? Koneckonců je to životopis. Se vzlety, s pády, s životními úspěchy i se zklamáními, co jen tak nepřebolí. Protože život, ať vztahový nebo profesní, někdy připomíná jednoduché melodrama až příliš přesně.

Leporelo oblíbeného antagonisty a povědomých propriet a přihrávačů kolem na pozadí banální a po stránce obohacení série chudé historky. Sice mě fascinuje návrat k originálu a po tolika dílech i usilovné pokračování či předpokračování něčeho, co už několikrát skončilo, ale je to málo. Nejlepší dojem mám opravdu jen z toho, že se netočíme v opakovaných restartech, což je v současnosti unikát. Chci ale víc, tedy zvraty, které mě rozhodí, ne pointy, které vidím od prvních minut a nefér pasti, u kterých jen krabatím čelo.

Je mi hrozně líto, že právě tady se srazila žánrová divácká únava, toxicita fandomu (kdo říká, že tu žádná není, ten ať si projde libovolné diskuzní fórum) a nešťastné načasování. Dokážu samozřejmě respektovat fakt, že spousta lidí se ve vesmíru ztrácí a že právě tady je onen průsečík, který nejvíc ukazuje, že vybruslit z podobného labyrintu není jednoduché. Nejde o propojení dvou filmových sérií, tady je záhodno nakoukat hned několik televizních seriálů, kdy Ms. Marvel a Wandavision jsou úplnou nutností pro smysluplnost zážitku. K tomu si pamatovat / zopakovat Captain Marvel a Avengers: Endgame, seřadit si přibližnou časovou linii, držet v hlavě, co vše k tomuhle překošatému vesmíru patří, patřit bude nebo patřit může. Je to nekončící úkol a že se v něm rád rochním já, neznamená, že to tak mají i ostatní a upřímně, jít do kina vypnout a nemoct úplně vypnout je pochopitelná výtka. Bohužel mám pocit, že právě tady veřejnost odmítla udělat byť jen jeden krok vstříc filmu a to výsledku zákonitě ublíží. A když raněný leží, proč si ještě nekopnout. Pro mě Marvels ale září světlem nevídaným. Nevím, jak přesně se to povedlo, protože žánrově je scénář trochu míchanice, spojení hlavních Zázraků s Monicou mohlo dopadnout vynucenou odbočkou, ale právě naopak. Síla přátelství, ta obyčejná hnací rychlost mnoha dobrodružných trháků tu je v první řadě, v té druhé pak už klasická stájová menší týmovka a boj s pochopitelným záporákem v cizích světech. Volá se po klasických dobrodružných filmech, kde je vtip, sympatičtí herci, krásné herečky, super postavy, které divák chce vidět opakovaně. To všechno tady je, na stříbrném podnose. Nenechte si tenhle chod zošklivit, jednou nám bude chybět.

Bez menších spoilerů se z atypické kapitoly vypsat nedokážu. Přiznaně béčkový směr 1984 i Double Feature nahnal seriál do slepé uličky, kdy bylo potřeba zvážnět a přijít s příběhem, který (s nadsázkou) bude dávat smysl. A výsledkem je zážitek z horkem rozpálené metropole, kde někdo vraždí a někdo další taky. Dvě linky se proplétají tak dlouho, až se nakonec oddělí a zatímco jedna z nich se k AHS vesmíru hodí, ta druhá diváckou obec rozdělila velkou silou. Ryan Murphy totiž přišel s Angels in America(n Horror Story) a přestože bych podobný zážitek čekal v nějaké jiné antologii nebo třeba v Pose, nějakou záhadou to díky brilantnímu finálnímu dílu skličuje, dojímá, napíná úplně jinak než libovolná minulá série - a hlavně funguje. I navzdory tomu, jak scénář záměrně mate divákovo očekávání a naopak díky tomu, jak se sem hodí fistule Russella Toveyho, návrat slizkosti Zacharyho Quinta, metafory očividné i poschovávané a desetiminutovky, kdy se zdánlivě nic neděje, a přitom není potřeba nic dodávat.