novoten

Ta představa rodinných dialogů a sladkobolné nálady je ve mně zakořeněná hrozně hluboko. Tak hluboko, že bych Nevinnost nikdy nepřipisoval tvůrčímu duu Hřebejk-Jarchovský. Scénář druhého jmenovaného se totiž z nevinného melodramatu mění v komplexní vztahově-tragickou fresku, kde má každý dialog své pevné místo a žádná postava v něm nefiguruje jen tak z principu. Trailerové lákání na českou Lolitu se pak pojednou zdá velmi ošidné. Navíc způsob, jakým příběh ukáže svou pravou povahu, je na české poměry až nevídaný. Samotný Hřebejk scénář netáhne dolů žádným obvyklým měknutím, jeho náhled je tentokrát maximálně trefný v dusivém obrazu, který zdůrazňuje nezvykle osobní přístup k charakterům. V kombinaci s výbornými hereckými výkony (vede tradičně neselhávající Ondřej Vetchý a typově dokonale padnoucí Hynek Čermák, kterému byl snad Láďa psán na tělo) jde o menší tuzemskou filmovou událost, která se dostavila do kin potichu a nenápadně, ale o to víc teď může růst. 85% pro drama, na které by si troufl málokdo.

Touha po dobrodružství, touha po samotě, touha žít. Danny Boyle převádí relativně banální příběh do vysoce osobní roviny, kde žádná halucinace není samoúčelná a žádný flashback prázdný. S pomocí dech beroucího Jamese Franca a ani na minutu neodpočívajícího vizuálu je ze 127-mi hodin velkolepá duševní očista a zároveň ten nejintimnější příběh. Zkrátka těžký úkol, který vyšel na jedničku a dodal mi i přes nenápadné varování touhu někam bezhlavě vyrazit a ze samotného filmu dělá možná největší překvapení sezóny.

Logika dostává na frak výrazně tvrdším způsobem než jsem u thrillerového žánru zvyklý a všechno tak leží na bedrech Ryana Reynoldse. Ten podává stejně sympatický výkon jako obvykle, ale na to, aby utáhl sám film na ploše jedné rakve, bohužel nemá a ani mít nemohl. I přes dostatek kyslíku a signálu. Záchranou nešťastně zpracovaného dobrého nápadu je tak konec, který mě i přes lehkou apatii k hrdinově počínání napnul téměř k prasknutí.

Predátoři by se chtěli tvářit jako obohacující pocta originálu, ale je z nich nakonec takový slabší a podivnější remake. Bohužel to, co fungovalo před dvaceti lety jako nekompromisní nářez, působí dnes v psychologičtějším (?) pojetí občas úsměvně a občas unaveně. Zklamání je o to větší, že úvod plný zmatených drsňáků a napětí sliboval opravdu hodně. Když se ale ve finále scénář rozhodne zapojit strategickou stránku věci a začne nešikovně přidávat komplikace a zvraty u samotných lidí, jde dolů i úplně všechno. A nezachrání to ani fajn herecká dvojice Brody-Grace. 50%

Soundtrack Klause Badelta jede naplno a české reálie se snaživě tváří jako temný středověk, ale víc pochvaly ze mě tenhle bijec nedostane. Solomon Kane totiž místo ambiciózní fantasy vypráví lacinou báchorku. V knižní podobě mohla fungovat, ale rozpohybovaná až překvapuje svou otravnou průhledností.

Série vyždímaná do poslední kapky libovolné tělní tekutiny. Zmatený scénář se pokouší dát dohromady náhodně posbírané postavy z různých dílů, převrací některé pointy a neničí tak jen závěr šestého filmu, ale občas i atmosféru celé ságy. Slabým kladem je tragický hlavní hrdina Bobby v sympatickém Flaneryho podání, ale tím chvála končí. Na silně otrávené jednohvězdě, což je pro tuhle kdysi sympatickou krvežíznivost smutná ostuda.

Očekávaný jarmark trapnosti se odkládá na neurčito. Scénář sice nevěrných linií předkládá až moc a vůbec celý pohled na věc je většinu času řádně střelený, ale s dostatečným nadhledem jsem si film ke svému nezměrnému překvapení chvílemi až užíval. Může za to hlavně ústřední linka, která nechce říct nic jiného než to, že láska kvete v každém věku a stejně se v každém věku může člověk chovat jako zamilované pako. A když je tím pakem Oldřich Kaiser oprašující na plátně svoje komické etudy, není důvod stěžovat si. Příjemná jednohubka a pár uvolňujících úsměvů.

Můj první Woody. Na dávnou večerní televizní projekci už vzpomínám s úsměvem a nostalgií, protože netuše, kdo je onen obrýlený a odhodlaný popleta, nechal jsem se vtáhnout do komedie střídané s opatrným tajemnem. A protože vtípky, neurózy, Diane Keaton a vůbec všechno fungovalo, zkusil jsem to s mistrem Allenem zanedlouho znovu. To, že jeho filmů ale uvidím čtyři desítky a stane se mojí tvůrčí modlou, mě ale tenkrát nenapadlo ani omylem.

Hořká pilulka pro všechny váhavé snílky. Woody tentokrát převádí na plátno lehce pesimistickou myšlenku a ve výsledku je z toho scénář plný lidí, kteří se snaží být šťastní, ale při všem tom váhání se každé jejich rozhodnutí jeví jako špatné. A i přes marnou snahu i smutně sobecké.

Zneklidňující cesta baletním pódiem s atmosférou, která bere dech snad v každém záběru. Aronofsky přišel se svojí verzí duševní temnoty a já nestačím zírat. Hlavně díky hypnotizující kameře a brilantní Natalii se jedná o jeden ze zážitků, které se kvůli jejich sugestivnosti musí z hlavy dostávat téměř až násilím. Je těžké říct jednou větou, proč je Black Swan tak úžasná. Já jenom vím a cítím, že opravdu je.