novoten

Propaganda z první ruky. Jakkoli Riefenstahlová dokáže technickou stránku vyhnat téměř k dokonalosti, obsah mi pije krev i v následujícím století. Chápu, že se Triumf vůle musí brát s nadhledem, ale kromě dvojznačného pocitu nakukování pod nacistickou pokličku něčeho skoro až neuchopitelného si z něj nedokážu nic vzít. Jakkoli může fungovat jako všeříkající obraz i varovná zpráva.

Čekal bych, že Phillips po nalezení svého divácky životního filmu zopakuje schéma v průměrnější (stravitelnější) podobě. Místo toho jde v duchu českého názvu daleko za všechny rozumové hranice, neustupuje před nepochopitelně fekálními gagy a humor celého filmu nakonec spolehlivě schovává do škatulky "divný". Ani několik vážnějších momentů vlastně moc nedává smysl, protože jsou sice jasně rozpoznatelné, ale okamžitě shozené a scénář si tak podtrhává nohy v obou rovinách. Chvíli po skončení tak člověku dochází, že být na Downeyho místě někdo neznámý, je vlastně Due Date totálním debaklem. Druhá hvězda tak svítí čistě za zásluhy Iron Mana, který si dokáže udržet tvář a charisma i při rvačce s invalidou nebo tváří v tvář masturbujícímu psovi. P.S.: Když Galifianakis před lety nesměle mentoroval a opatrně hláškoval v Tru Calling, byl strašně fajn. Když se stal známým díky komediální poloze, přál jsem mu to. Ale když hraje počtvrté, popáté zarostlého opilého/zfetovaného blba, nemůžu ho ani vidět. Za tohle Phillipsovi těžké mínus.

Jasný důkaz toho, že při troše rozumu mohl být celovečerní Jonah docela dobrý film. V krátké animované formě mu to sice střílí o poznání lépe, ale stejně se nemohu zbavit pocitu, že comics a western, jakkoli obojí můžu konzumovat v libovolném množství, k sobě v rukou DC ne a ne řádně pasovat.

Napětí Ďáblovi nechybí, otazníky se vrší také úspěšně, ale přesto je těžké utišit ten hlas, který říká, že vše mohlo být ještě mnohem lepší. Nesympatické postavy jsou možná záměrem, zklamání z pointy ale určitě ne. Logických děr se najednou vyrojí až překvapivě moc a z nervy drásajícího thrilleru se tak stane jenom mysteriózní jednohubka.

Pár soubojů s nožem a jedna větší přestřelka akční epos neudělají. A co je horší, jedna podezřelá pointa a pár pokusů o existenciální dialogy už vůbec nestvoří drama. Kniha přežití se potácí odnikud nikam, herci se plouží přesně zasazeni do svých nepřekvapivých škatulek a všechno končí jedním velkým otazníkem nad tím, jestli je tohle myšleno vážně. S rozumným odstupem stále slabší rozhárané nic, které nad hranicí jedné hvězdy drží pár pablesků postapokalyptické atmosféry.

Nejpoklidnější anime, nejsympatičtější hlavní hrdinka a nejživější vzpomínka na dětství. Sketchbook mi připomněl kouzlo toho, když vám je dvanáct a váš nezkažený pohled na svět je to jediné, co uznáváte. Kdy jakýkoli vnější dospělý vliv škodí a cesty ze školy s kamarády nezatěžuje sebemenší starost. Člověk má najednou chuť se rozběhnout někam ven a udělat cokoli, co by ho přimělo se tak cítit - alespoň ještě jednou.

Na kouzelnický svět přišly časy vskutku nejtemnější, ale jakkoli by se to mohlo podle náhodných kritických výkřiků do tmy zdát, s kvalitou filmového zpracování to nemá společného pranic. Yates a Kloves měli před sebou dost ošemetný úkol přetavit "tu pomalejší a upovídanější" část Relikvií do samostatného výbušného blockbusteru. Režisér obstál s neskutečnou bravurou a ať odcházi Trio z domova, vypráví se Příběh tří bratří nebo se ničí viteál, magická atmosféra z plátna doslova září. Klovesův scénář ale občas zkratkuje a nemít předlohu načtenou i pozpátku, docela se ztrácím. Ale přestože jsou Bill a Fleur z minuty na minutu členy řádu, když v Princovi byli vynecháni a ministr Brousek nakračuje na scénu, aby z ní téměř okamžitě sestoupil, v důsledcích se výtky hledají velmi, velmi těžko. Celkový dojem na mě totiž křičí, že ze čtyř set stran plných očekávání velkých věcí a plnění menších průběžných cílů vznikla epická fantasy plná omamných momentů a tak upřímného soukromého dramatu, že to bere dech. Fénix i Princ získali zdárného souputníka a pokud byl David Yates po minulém díle králem, pomalu už nemá kam stoupat.

Když odhlédnu od toho, jak famózní umí být příběhy z pera Nicholase Sparkse, je Poslední píseň příjemnou letní vzpomínkou. Na všechno veselé, smutné, nespravedlivé a cituplné. Všichni herci a hlavně Greg Kinnear táhnou místy až příliš sentimentální srdcebol všemi zákrutami a s větším odstupem je z téhle menší teenagerovské výpovědi až překvapivě pevné drama. Předloha pak může být jako tradičně velečtivou plačkou.

Přestylyzované a ve výsledku směšné v tom nejnegativnějším smyslu. Anderson si bere sérii zpátky pod svá křídla a tím ji přesně podle mého očekávání vrací do vod unylého béčka. Věčně zpomalená akce cituje všechny díly Matrixu, herci svými výkony doslova ubíjejí (překvapivě i naprosto vyčpělá Milla) a děj se posouvá jen díky nesmyslnému chování postav či do očí bijícím logickým kiksům. Nesnesitelný jako první dva díly ale Afterlife není. Jeho průhlednost a prvoplánovost ho totiž předurčuje k relativně svižnému příběhu a pár fajn akčním momentům. Ve všem ostatním ale očekávaná tragédie.

Seriáloví sympaťáci, rychle mluvící krásky, svobodomyslní rodiče a bohyně Emma Stone definitivně prorážející do nejvyšší ligy. Možná je námět lehce vykonstruovaný, ale za popíraná klišé, dokonalý soundtrack nebo snadno uvěřitelné vážnější momenty je to jasná pochvala. A časem snad i menší teenagerovská klasika.