novoten

What did you see? Hrátky s časem a osudem jsou tu. V atraktivním balení, s partou výtečných herců a se silným rozpočtem v zádech. Počáteční globální euforie z nové mysteriózní podívané ale vyprchala velmi rychle. U mě se dostavil postup přesně opačný. Solidní thrillerovou náladu s občasnou nevyrovnaností nahrazuje dech beroucí podívaná téměř bez slabého místa. Záhady kolem výpadku utěšeně narůstají, ve vedlejších rolích se objevují nečekané tváře (James Callis válí jako kdysi na Galactice) a čekání na to, co se (ne)vyplní, je občas na hranici infarktu. A proto tolik mrzí fakt, že už se dalších epizod nedočkáme. Potom, co mě úžasné finále dojalo, vyděsilo, napjalo k prasknutí a dalo mi dokonalou finální pětiminitovku, není moc příjemné přemýšlet o tom, že na tolik nových otázek se už odpověď nedozvím.

Chvílemi klasicky přestřelené, překřičené a přeblázněné, ale v těch nejdůležitějších okamžicích kouzelně melancholické a romantické. Protože mi od samého začátku bylo jasné, že jestli School Rumble někdy nějak skončí, tak určitě ne definitivně uzavřeně, musím být spokojený. A nejlepší postavou podle očekávání zůstává plachá, rozumná i krásná Yakumo.

1. série – 90% - U seriálů, které mají status nezlomitelného kultu hned v úvodu, bývám většinou skeptický, jenže zkuste si nevěřit, když vás každá druhá postava neskutečně fascinuje (kralují Sawyer, Charlie a Pan záhada John Locke) a prostředí, jakým je Ostrov, tu ještě nikdy nebylo. Na robinsonovský začátek nás totiž nechá zapomenout už na konci prvního dílu a ustoupí osobním dramatům, snaze o vzájemnou důvěru a strachu z neznámého. Od epizody The Moth ze mě byl fanoušek, od legendárních Numbers pak Ztracenec. A teď už po žebříku dolů do nové králičí nory... 2. série – 85% - Mysteriózní struna zase zahrála správný tón, napověděla nám hluboké možnosti mytologie a ukázala, kdo všechno se může v útrobách džungle skrývat. Scénáře navíc pořádně přitvrdily muziku. Znovu se dočkáme šokujícího odchodu důležitého charakteru, ale i běžné vztahy mezi postavami se pořádně ostří, hlavně kvůli motivu sžití se s novými příchozími. Proti čemu mám výhrady, to je snad jen lehká rozvleklost. Zatímco v první sérii šel Sayid podél pláže doslova pár minut, druhá skupina putuje džunglí na pláž snad tři epizody. Poznáme sice blíže nováčky, ale silně tím trpí napětí a atmosféra, kterou jsme znali, když jsme poznávali o sezonu nazpět Jacka nebo Sawyera. Přesto bych ale druhou sérii neoznačil za výrazně slabou. Ve druhé polovině totiž atmosféra natolik zhoustne, že je každý díl pravým dramatickým klenotem a finále pak gradací doslova bezchybnou. Jen tu zůstal drobný rest vůči tempu úvodní sezóny. 3. série – 100% - S definitivní platností ustupuje mytologie a na prvním místě jsou vztahy a postavy. U mě tedy změna pozitivní a nejlepším důkazem je hned první šestice epizod. Zatímco nemalé množství diváckých názorů označuje toto období za vůbec nejslabší část seriálu, já nevydechl ani na minutu. A protože mě uchvátil i zbytek třetího roku vysílání, nezbylo mi než tleskat. V Desmondovi totiž získal seriál jeden z nových ústředních motivů, nová poloha Johna Locka se stává nejatraktivnější linkou vůbec a geniální finále nám dává tolik překvapení, že to chce skoro ještě jednu projekci. V době zhlédnutí jsem si myslel, že je epizoda Through the Looking Glass dokonce klíčem k samotnému konci seriálu, ale tvůrci měli plány ještě mnohem troufalejší. 4. série – 100% - Flashbacky + flashforwardy, loď s novými postavami a dosud nejlepší série. Hrátky s časovými rovinami a způsobem vyprávění se dostávají na novou úroveň a já můžu jen žasnout. Linou se nám první zásadní odpovědi, ale informace, které by nám daly rozhodující klíč ke komplexní pointě, jsou zatím stále v nedohlednu. Ale copak se můžu na tvůrce zlobit, když mytologii rozšiřují do takových rozměrů, že bez občasného soukromého zrekapitulování by hrozilo, že se v ději lehce zamotám? Epický a komplexní seriálový milník touhle sérií definitivně vstoupil do historie. A ukázal nám, že jakkoli jsou záhady Ostrova neodolatelné, vždy půjde hlavně o postavy. Dokazuje to i fakt, že tři série nevyzpytatelný a nemálo proklínaný Jack najednou patří k mým oblíbencům. 5. série – 100% - Když jsem u čtvrté série myslel, že jsou hrátky s časem a vyprávěním na nejvyšším možném stupni, netušil jsem, že mě tvůrci vezmou za slovo a dají mi – hrátky s časem. Vzpomínky hlavních postav se najednou zdají být schématem úplně jiného seriálu a jakkoli už dříve nešlo tušit, co se stane v příštích minutách, teď už nejde odhadnout, co a kdy na nás vykoukne v příští vteřině. A samozřejmě jsem udělal zase tu samou chybu. Na samém konci finálového dílu jsem měl pocit, že tuším, jak celý seriál skončí. Nemohl jsem být od pravdy dál. 6. série – 100% - Nastal Konec. Nedal nám odpovědi na to, kdo postavil čtyřprstou sochu, neprozradil nám, jak fungují mořské proudy kolem Ostrova, neprozradil nám i daleko důležitější věci. Ale byl to konec, jak má být. Absolutní, uzemňující, zakončující všechny milované postavy, kterým jsem šest sezón fandil. Dokážu pochopit všechny výtky: málo informací o Jacobovi a jeho souputníkovi, málo odpovědí na otázky o samotné podstatě ostrova a jeho nitru, konec měnící tvář celému seriálu. Já ale zůstávám nadšený. Nevědoucí, protože nevím o moc více než postavy, ale tak to snad mělo být. Víme jenom to, co hlavním postavám řekly postavy vedlejší a ti zase vědí jen to, co sami zažili. Nic navíc, žádná odpověď shůry, žádné vodítko, které by nás posunulo dál než osazenstvo Oceanic 815 a všechny, kteří se k nim časem přidali. A za to díky. Jen takhle totiž mohl být The End tak dechberoucím, osobním a dojemným zážitkem. See you in another life.

Miley Cyrus zpívá, tančí, komentuje všechno možné - a všudypřítomná averze ji chce zabít. To, že někdo nemá rád samotný seriál nebo rozjásaný repertoár, se pochopit docela reálně dá, ale vztekat se tu do ruda u hudebního koncertu a zatracovat všechno od amerických seriálů po příjemnou poprockovou hudbu? To chce klid, vážení. Já si většinu songů téhle milé hvězdičky rád poslechnu a věřte mi, že kdyby dokument ukazoval jenom koncert, na který by navíc omylem nezabloudili otravní Jonasové, šlo by o víc než fajn podívanou.

1. série - 85% - Někdy sice neví, jestli přemýšlet mozkem nebo druhým nejzásadnějším orgánem, ale stejně je Hank Moody Pan někdo. Někdo, koho jsem vždycky chtěl v seriálu vidět. Poznámky o sexismu mě naštěstí nechávají chladným, protože seriál ženy neponižuje (a když ano, tak hned vzápětí shodí i celý zástup chlapů). Navíc Karen se celou dobu chová o dvě třídy dospěleji než Hank a on se jen marně snaží (když se snaží) zlepšit natolik, aby pro ni byl ten pravý. A dělá to tak vtipně, originálně a neodolatelně, že jsem mu musel propadnout taky. Jediné, co tak seriálu škodí, je jedinečnost Davida Duchovnyho a tím pádem Hankova one-man-show. Přílišná pozornost pro komické postavičky Charlieho a jeho Šmoulinky občas lehce ruší. Tak jako tak je ale Californication do jisté míry neopakovatelným seriálem. Zkombinovat humor a drama na takhle otevřené sexuální úrovni není taková sranda, jak by se mohlo zdát. 2. série - 90% - Mistr Moody vytahuje těžší kalibr. Stal se z něj ještě větší idol, Becca je zase o chlup sympatičtější a když je i Runklovic rodinka plnohodnotnou součástí děje, nezbývá jediná věc k vytknutí. Čímž nechci říct, že při nejrůznějších aktivitách nebude divák kroutit hlavou. Přesto by druhá série byla "jenom" vylepšeným schématem první série, kdyby se nedostavila třešnička na dortu. Smrtelně hláškující, ale ani na chvíli přehnaný Lew Ashby. Právě on přináší novým dramedickým eskapádám dokonale komplexní punc. 3. série - 80% - Není lehké se udržet na nejvyšší úrovni tři roky a neopakovat se. Obzvlášť u tématu, jehož prvotní atraktivnost "dobrodružství sprostého spisovatele" může u povrchnějších diváků velmi rychle pominout. Proto mě prvních pár epizod trochu vyděsilo. Kolem Hanka kroužilo čím dál víc žen, Charlie a Marcy dokazovali, že hranice toho, jaká všechna tabu se ještě mohou objevit, nebyly posunuty na nejzazší mez a Becca začala ve svém agresivním a zároveň ublíženém pubertálním vývoji docela vadit. Ale nebyla by to parta kolem Toma Kapinose, kdyby se jim vývoj vymkl z rukou. Vyprávěcí linka se znovu podívala do vážnějších poloh, situační humor dosahoval hranic geniality (epizoda, která se celá odehrává v Hankově bytě, je možná nejlepší z celého seriálu) a celý dramatický oblouk pro třetí řadu tak najednou dá jasný smysl. Ten boj se všemi prů*ery a touha po jejich napravení nemůže zachránit všechno. Californication je ze života. Jenom ne z toho našeho. 4. série - 75% - Pokání. Dění kolem jednoho nevychovaného pisálka poprvé padá pod hranici jasného nadprůměru, ale strach o vývoj seriálu snad není na místě. Jenom jeho největší síla už není v příběhu celé série nebo perfektně vystavěných a dopointovaných epizodách, ale spíše v konkrétních dialozích nebo absurdních postavách. Zatímco v začátcích přicházely charaktery s určitou hloubkou, teď už se scénáristé předhánějí v jejich excentričnosti a sexuální otevřenosti možná až příliš. Čestná výjimka tak patří chytré i svůdné Abby. Californication tak stále má svou sílu a v některých scénách jednoznačně sahá po absolutnu (doznání pro Beccu nebo dialog s Miou na balkóně rezonují i několik týdnů), ale trocha starší komplexnosti a klidně i nějaká výraznější změna by možná už byly na místě. 5. série - 90% - Santa Monica Cop, o generaci mladší projekce vlastních prohřešků - a Hankova duševní dospělost. Menší dějová prodleva dokázala charaktery posunout tam, kde jejich rozjímání nad životem najednou nepůsobí vynuceně a kde je místo pro vztek, nostalgii i chuť se na všechno vykašlat. Příběh si tentokrát bere na paškál raperskou komunitu i filmovou mašinérii a nenechává na nich nit suchou. Naštěstí to zvládá i bez toho, aby snad postavy typu Samuraie působily zbytečně. A když musím zaujatě sledovat i mou oblíbenou Beccu, která nečekaně vyrostla do naivní ženy s pořádnými daddy issues, vidím zkrátka nejlepší sérii. Vyspělou, osudovou i chytrou. Labutí píseň celého seriálu, kterou stálo za to prožít. 6. série - 70% - Hranice mezi odvázaným humorem a karikaturou sebe sama je někdy proklatě tenká a při pohledu na šílenou Ophelii nebo zfetovaného Atticuse je třeba přiznat, že to téhle kalifornské partě mohlo vyjít i lépe. David Duchovny se pořád může jen válet na gauči a občas prohodit náhodné moudro a bude mi to stačit ke štěstí, ale čekal jsem zkrátka o něco víc. Vstřebal jsem to, že většina narážek na sex už jede v rovině totálního extrému. Víc ale zamrzí fakt, že začíná selhávat i příběh osudové lásky. Snad za to může úsměv krásné Maggie Grace (která si z pozice Faith bez problémů krade sérii pro sebe), snad fakt, že když kolem sebe jeden pár střídavě krouží šest sezón a očividně neví, co chce, jejich snažení se chtě nechtě omrzí. Pravdou zůstává, že byla šestá série o něco níž, než všechno před ní. Pořád to stačí na fajn zábavu s několika úžasnými vážnými momenty, ale čekal jsem o něco víc. O něco víc ale záleželo na tom, s jakou grácií dokáže Hank zamířit do západu slunce. 7. série - 70% - Jestli někdy měli tvůrci vysloveně špatný nápad, měl jméno Levon. V jeho trapných průpovídkách a rozhodnutích se sice skrývá Hankova šance něco napravit, ale i vzhledem k mladíkově věku jde o slabší pokus o nové pokání a zdánlivě neřešitelnou komplikaci vztahu s Karen. A je to právě linka s vyvolenou láskou, která ve finální sérii až na výjimky nefunguje skoro vůbec. Natascha McElhone navíc působí nečekaně vyčerpaně, její vypjatější scény proto budí spíše rozpaky a takoví Charlie, Marcy nebo Stu jsou jen karikaturou sebe sama a dělají veškerým vedlejším liniím jen a jen ostudu. Nadstřelená sedmdesátka v hodnocení je tak hodně ovlivněná vynikající epizodou Faith, Hope, Love a samozřejmě i finálovou Grace, ve které David Duchovny definitivně dokazuje, že bez jeho šibalských oči a zdrcujícího charizmatu by se celý seriál rozsypal už dávno. Za až neuvěřitelně pozitivní dojmy z posledních minut tak zůstávám shovívavý, pravdou ale zůstává, že poslední dvě série už byly jen smutnější křečí se záplavou prapodivných vedlejších charakterů a s jen občasným problesknutí podstaty samotného Californication. Pocit jedinečnosti se tak zbytečně rozpadá a s odstupem čtyř let tak bohužel i zamlžuje moji tehdejší lásku ke světu Fucking and Punching. Teď chci ale věřit alespoň tomu, že vše dobře dopadlo a za prvním rohem nečeká nějaká banální zrada. I'm a rocket man - burning out his fuse up here alone.

Nicholas Sparks umí o lásce, co hory přenáší, psát skvěle. A i když film kvalit odzbrojující předlohy nedosahuje, funguje příběh na menším prostoru stále dostatečně osudově. Channing Tatum sice takhle dobrý výkon už nikdy potom nepodal a Amanda Seyfried ještě v dramatickém žánru nebyla dostatečně kovaná, ale ani to nijak zvlášť nevadí. Co ale s odstupem několika let vadí, to je oproti knize pozměněný konec, který celé auře duševního růstu dělá snad i trochu ostudu a z celého Dear John dělá mnohem více sladký romanťák než co jiného. Pořád těm dvěma rozumím, ale to už je teď i trochu málo.

Amy Acker sice neopustila mysteriózní tématiku, ale nakonec je to právě jen ona, kdo film drží na hranici relativní snesitelnosti. Ostatní herci střídají dva výrazy, zvraty svítí do daleka a vlastně komplet zápletka je tak provařená, že přijít s filmem, který nenabízí nic jiného než právě ji, je ostuda. O to víc, že po divácích očividně chce překvapení a úžas jen nad tím, že Ellie vidí mrtvé lidi. 30%

Téma zajímavé, herci výteční, ale celek všechno zabíjí. K čemu mi je úžasná, v lidi věřící Amy Adams nebo charismatický Hoffman, když by se celá premisa jejich konání vešla do deseti minut? Místo toho sleduji hodinu a půl herecké exhibice protahované až do nejabsurdnějšího maxima. Přitom by stačilo občas střihnout navíc, někde něco jen naznačit, ale ne - rutinní režie dotáhne film až do závěru, který celému příběhu vlastně definitivně podráží nohy. Právě kvůli tomu, že je celý dramatický oblouk menší divácká zrada, musím jít v hodnocení až takhle nízko.

Neskutečně opojné. Setkání nefalšovaných kmotrů z Tauronu s vyšší společenskou třídou Capricy je plné emocí, zvratů, ztrát a cylonské atmosféry v každém kroku. A promyšlených, uvěřitelných a plných hlavních postav. Nejlepšími vedlejšími aspekty byli zprvu Vojáci jednoho (v čele s famózním Barnabasem v dokonalém podání Jamese Marsterse) a komplexní New Cap City, ve kterém by alespoň jedno odpoledne chtěl strávit snad každý. Postupem času ale hlavní slovo definitivně přebral nejkomplexnější hrdina seriálu Daniel Graystone. Nakonec i původně silně nestravitelná sestra Clarice získala svoji pevnou roli a její intriky se staly atraktivním pojítkem děje. Proto je obrovská škoda, že jsme nemohli vidět více. Závěrečná pětiminutovka uzavírá a zároveň naznačuje hodně. K dokonalému propojení s BSG chyběla jedna sezóna.

Trash á la trash. Had v toastovači nebo skákající pavouk úsměvně potěší, ale zbytek je šílenost. Nevtipná. Nesledovatelná.