novoten

That '70s Show mám rád, protože byly seriálem bezelstným, dlouho držícím stabilní kvalitu a odehrávajícím se v jiné době, než ve které se natáčel. Nostalgii po starých časech prodával dobře a nápad na pokračování s novou generací mi přišel s adekvátním časovým odstupem až překvapivě dobrý. Jenže zdání klame, protože devadesátky ve výsledku se svým předobrazem prohrávají ve všech směrech. Chtějí být totiž úplně stejné. Nebo ještě lépe - vykrádají původní seriál úplně ve všem. Odehrávají se ve stejných lokacích, citují nebo variují pozapomenuté dějové linky, Nate a Nikki jsou slabým odvarem Kelsa a Jackie. Co není stejné a má to za následek karambol v hodnocení, je chemie mezi herci. Víc než kdy předtím mi dochází, jak dokonale se povedlo najít představitele Erica nebo Michaela, protože nikdo takový tentokrát na skladě není. Respektive je, ve dvojím podání. Kurtwood Smith a Debra Jo Rupp fungují jako dva milující se protiklady i tentokrát, ale scénář jim dává až příliš prostoru a vzhledem k věku Reda a Kitty se podobné starosti nepěkně střetávají s pubertální sérií trablů mladé Leiy. Víc pozitiv v seriálu po jeho první sérii nevidím. A ne, nepomáhá ani epizodická účast starých známých. Ve většině případů totiž dělá oblíbeným charakterům medvědí službu a dělá z nich až karikaturu sebe sama (Fez) nebo jejich představitelé (zejména Laura Prepon) působí unaveně, jako kdyby za sebou tenhle fandom už chtěli nadobro nechat.

Pozor na svá přání. Měl jsem rád ročníky, kdy jeden film vyhrál nejen hlavní kategorii, ale napříč celý večerem sbíral skoro všechno, co mu přišlo pod ruku. Zvládli to moji milovaní velikáni Titanic nebo Návrat krále, posledním takhle úspěšným kouskem byl Milionář z chatrče s osmi soškami, což se zdá relativně nedávno, ale už je tomu dlouhých čtrnáct let. Od té doby se téměř každý rok objevuje více středně úspěšných snímků a až letos se povedlo najít krále večera. Co čert nechtěl, jedná se zároveň o vítěze, který mi je víceméně cizí, jeho projekci jsem prozíval a z desítky nominovaných ke mně mluvil zdaleka nejméně (srozumitelně). Tváří v tvář všem vítězům s ním spjatým a jejich upřímné bezbřehé radosti jsem ale s výsledky smířený téměř hned a bez problémů akceptuji, že se nejedná o vítěze nespravedlivého nebo vychtěného, ale jen o takového, který mě minul o několik mývalích délek. Večer jako takový potěšil moderátorským návratem Jimmyho Kimmela a s tím související snahou o návrat k optimismu a pobavení se namísto přepálených výchovných monologů a inspirativních k nerozeznání podobných projevů. Je pořád na čem pracovat, hlavně na nešikovných střizích téměř uprostřed věty, ale za poslední pětiletku se poprvé jedná o příjemný večer a ne v prvním plánu o splněnou soukromou povinnost.

Baví mě, že i v devátém filmu z jednoho vesmíru je kde brát nová témata, kombinovat motivy z pozapomenutých dílů (Rocky III, Rocky V) a zároveň je nabalovat na vedlejší linky ze samostatných Donnieho příběhů. Jen bych si přál, aby se do sociálního dramatu, v první polovině tak uvěřitelně budovaného, zatnulo ještě usilovněji a rouhačsky jsem doufal v odklonění se od nevyhnutelného zabočení směrem k ringu. Naštěstí i tam si je Jordan na režisérské pozici neuvěřitelně jistý a i přes vytření všech očekávaných žánrových klišé dává Adonisově charakteru punc dospělosti. Velké díky za komornost, kdy se mezi rytmickými beaty nebojí úplně zpomalit a ztichnout a jen nechat působit Majorsovo i vlastní charisma.

Remarque je jedním z mých nejmilovanějších autorů, ke kterým se napříč životem opakovaně vracím a první německé zpracování nejslavnějšího a ve školních osnovách nejvyžadovanějšího románu jsem proto dlouho odkládal. Zvěstí o nepřesném nebo rovnou drzém přepracování bylo hodně a proto jsem teď v šoku, o jak dobrou adaptaci jde. Ale ne nutně o adaptaci jednoho díla, ale autorova díla souhrnného. Právě v tolik očerňované lince vyjednávání o konci války je v pár slovech či větách vyjádřen věčný bol, který se objevoval i v knihách, které se odehrávaly dávno po konfliktu nebo mezi světovými válkami. Stesky nad zbytečným protahováním uzavření příměří, které má za následek úmrtí mnoha nevinných, mají hrdinové většinou jen v hlavách a myšlenkách. Pro větší efekt je taková subjektivita nahrazena rozčilujícími obrazy a nespravedlivými pocity. V linii frontové nejde o to, které výjevy z knihy se povedlo do filmu přenést (přestože slavné nesnesitelné čekání v zákopu společně s nepřítelem nechybí), ale o atmosféru zatracení, zoufalství a věčné škody, která se vsákla do každé minuty. Nejvyšší hodnocení nakonec dávám i přes vynechání linky, která mě v knize tížila nejvíc. V té se hlavní hrdina při dovolené vrací na pár dní domů a zjišťuje, že takový návrat, jaký si představoval, nejspíš nikdy nebude možný. Že lidé, kteří boje nepoznali, nikdy nepochopí trauma a děs, který si veterán přináší . V rámci zhutnění děje a neopuštění zničujícího prostředí kontaktu s nepřítelem proto chápu takovou změnu a rád mírně nadhodnotím. Protože literární dílo vzniklo téměř o sto let dříve než tento snímek a varování nejsou o nic méně aktuální.

Veskrze irská zkazka o člověku, který se rozhodl pro razantní životní změnu. Čím více o ní mluvil, tím méně jí ale šel naproti a jeho chování nejen, že s postupujícím časem dávalo smysl stále méně, ale ještě začalo ubližovat lidem kolem něj. McDonagh mě většinou baví tím, jak potutelně trápí postavy i diváky, ale tentokrát už překročil hranici sympatičnosti směrem k pouhé exhibici. I přes jeden z životních výkonů Colina Farrella jde většinu času jen o formu, která má obsah jen jako nezbytnost. Třetí hvězda za srdcervoucí krajinu a stoupající hvězdu Barryho Keoghana, jinak jde ale o překvapivé zklamání a tvůrčí varování.

Nezdolatelná hromada nápadů, kdy ty dobré jsou příliš krátké a těch špatných nebo prázdně bizarních je příliš. Čím víc se toho nabalovalo na poměrně triviální (i když nepopiratelně archetypální) ústřední zápletku, tím víc jsem si přál, aby bylo bývalo zůstalo u tichého rozjímání dvou kamenů.

Jen těžko věřím kontrastu mezi neznalostí základních zvyků či slov a až erudovanými projevy na nejrůznější témata. Pokus o myšlenkovou bohatost se tak ztrácí s nutností vytvořit nejzákladnější dramatický oblouk. Zdánlivá akademická jistota se skrývá ve vyprávěcí strohosti, v silném tématu a samozřejmě v účasti věčného kritického štístka Frances McDormand. V úloze filmového diváka a nikoli rozhlasového posluchače se ale cítím nemálo ošizený.

Kocovina po večírku u Velkého Gatsbyho. Pošlapaná cívka s La La Landem vložená do promítačky obráceně. Hlavně ale čirá óda na filmovou radost a zároveň lesk a bída velkých herců. Pokaždé, když se zdálo, že se Babylon nadechuje k poslednímu aktu, přišla další změna. A další. Od bodavé radosti ke smutku na přání, nejpozitivnější emoce ruku v ruce s bolestí. Damien Chazelle nejspíš naposledy dostal přebujelý rozpočet a využil ho do posledního centu na film, který vidělo příliš málo diváků. Při jeho tvorbě vylezl ale tak vysoko, že je odvahou se za ním vůbec vydat.

Velkolepé záběry na niterné životní potíže i malé scénky, ve kterých se odehrává to nejdůležitější. Spielberg snad nikdy nepostavil svoje klasické rodinné kulisy takhle vysoko, aby je nasvítil všemi pomyslnými reflektory a soustředil pozornost jen na ně. Kamińského hravá kamera navíc miluje krajinu, architekturu i lidi tak upřímně, že ke mně Fabelmanovi mluví mnohem optimističtější řečí, než by se z děje a některých jeho zvratů mohlo na první pohled zdát.

Uznávám sílu nápadů v úvodu, v opakování vět před kamerou, ve výzvě směrem k divákům, která je odvážná a objektivně málo důrazná. Co přijde po ní, je už jen repetitivní hra s trpělivostí a očekáváním, kterou ničí dabing, vizuální ruch a bohužel i přístup samotného tvůrce, který si před i po projekci v první řadě zakládá na tom, kolik lidí vytočí a kolik jich odejde. V tu chvíli hranice tvořivého trollingu přepadne z vod troufalosti někam k falešnému opájení se vlastními schopnostmi a dává zapomenout na to, že muselo dát hroznou práci, aby Jonestown vypadal právě takhle (ošklivě).