novoten

Napoprvé obrovské zklamání, se kterým jsem si dlouho nevěděl rady. Porouchaná návaznost, tedy to, co si univerzum bílého nápisu v červeném poli vždy hlídalo na maximum, mě zarazila asi nejvíc. Janet, která v minulém mravenčím díle vesele podporovala experimenty směrem do Kvantové říše najednou panikaří a tajnůstkaří, prozrazuje vazby na dávná vzplanutí, Wasp je na vedlejší koleji, sázka na naprostou dominanci zvláštních efektů vychází v polovině případů a humor cílí od nejjednodušších vizuálních hříček po podivně košilaté a zastaralé průpovídky. Nedalo mi to, podíval jsem se ještě jednou a smířlivě uznávám, že při upravených očekáváních je zážitek mnohem lepší a jaksi snadnější. Quantumania nefunguje jako vrchol trilogie, ale jako dílek skládačky. Chápu představení nové hrozby, ale několikrát mě napadlo, že kdyby se Dobyvateli postavil Thor, Doctor Strange nebo Strážci galaxie, na jeho vývoj pro budoucí finále by to mělo jen pramalý dopad. Proto mě mrzí, že Ant-Manovo nejspíš poslední sólové dobrodružství končí v rozpacích, s příliš malou návazností na první dva díly a u mě i se smutným razítkem nejslabšího filmu v MCU.

Skromná, citlivá a uctivá pieta ikony, která z nepochopitelných důvodů je ve filmu, který trvá ke třem hodinám. Méně je někdy opravdu více a bez několika akčních scén bych se v klidu obešel. Ať už to bylo kvůli rozpočtu nebo náročnosti natáčení, první polovina filmu se prakticky celá odehrává ve tmě, šeru či pod vodou pokaždé, kdy se schyluje k boji nebo se děje něco obzvlášť dramatického. Nedokážu vysvětlit, jak může poslední sbohem Chadwicku Bosemanovi, terapeutický návod, jak se vyrovnat s odchodem blízké osoby, politický thriller, souboj říší a snaha překročit vlastní stín fungovat dohromady, ale přece jen se to povedlo. Snad díky fenomenální Angele Bassett, snad díky dlouho odkládanému, ale ve své nevyhnutelnosti efektnímu objevení se titulního obleku. 70%

Poslední rozloučení s mužem, kterému žádná poušť nebyla moc žhavá, žádná džungle moc hluboká a žádná hrobka neproniknutelná. Kritický i finanční neúspěch značí, že vzpomínání na staré časy se už nosí v úplně jiné podobě než dříve a nekonečná nostalgie nemůže fungovat. Na mě ano, protože každá narážka na předchozí díly ve mně zavibrovala na správném místě a opravdu vážné momenty, které Forda nechávají hrát minimalisticky a přitom až tíživě dokonale, zaklínají dějové i divácké oblouky trvající několik dekád. Netvrdím, že jde o bezchybný díl, protože po brilantním úvodu se děj kolem průvodu povážlivě zastaví a naplno odbrzdí až v poslední třetině. Tam je nám ale darováno tolik překvapení kombinovaných s klasickým hollywoodským spektáklem, že se mi na výtky k předchozím minutám ani vzpomínat nechce. Pocit loučení s nejprvotnější podobou Indiana Jonese je tak hořký, protože mám najednou pocit, že pět dobrodružství je málo a vědomí, že jde o konec úmyslný, mi příliš nepomáhá. Zůstávají zavřená vrátka a kvalitní dobrodružný film, jakých v takhle upřímné podobě nezbývá mnoho.

Pestrobarevná skákačka, která sice ani na chvíli nenudí, ale právě už pár momentů po závěrečných titulcích se začne z hlavy vytrácet rychleji, než by člověk řekl "houba". Hlavní dvojice sympaťáků překvapivě prohrává s emocionálně nevyrovnaným hromotlukem Bowserem i nečekanou tahounkou, princeznou Peach, jejíž příchod film konečně vystřelí do adekvátní výšky. Alespoň, že svět roztodivných říší, tvorů, charakterů a nesmrtelných melodií je konečně důstojně zadaptován partou lidí, která je v něm jako doma a jen se chce o svoji lásku podělit.

Rychlík, kterému se musí běžet naproti. Mně to jde snadno, protože se rád oprostím od toho, do jakých zatáček se rozlil osobní život Ezry Millera a dokážu si jen užívat to, jak autenticky a zároveň neuroticky opět působí. Zachránil tím od nesledovatelnosti Ligu spravedlnosti a pro mě s přehledem uspěl i tady. Vzhledem k diváckému propadáku je to ale jeho konec nejen v úloze hrdiny s bleskem na hrudi, ale nejspíš i jako herce velkých rolí a filmů a s tím se mi smiřuje opravdu těžko. Flashova prokletá sólovka je ale problematická i bez vyhroceného názoru na hlavního představitele. Kombinuje totiž potrefený humor, patosem nešetřící rodinné drama a multivesmír. Film, který chtěl paralelní světy před několika lety představit, tak přichází s křížkem po funuse a vzhledem k několikrát odložené produkci a změnám na tvůrčích stoličkách si k hraní s nimi nestačil vyšlapat cestičku. O to raději jsem, že funguje i to málo, co se povedlo stihnout. Ohlédnutí do minulosti málokdy selže a nostalgické povzdechnutí nad těmi, kteří už mezi námi nejsou sem vzhledem k hlavnímu dějovému oblouku pasuje téměř nevídaně. Zároveň ale třeba přiznat, že nad velkými diváckými vějičkami (bohužel dlouho dopředu prozrazenými), tedy účastí starého Batmana a nového přírůstku z Kryptonu, je potřeba se příliš nezamýšlet. Někoho účast prošedivělého ochránce Gothamu bezpochyby rozpláče, ale jakmile se snažím pospojovat smysluplnost účasti zmíněné dvojice a (ne)dopad na výsledný konec příběhu a časového paradoxu, dostaví se rozpaky, protože jako celek jejich účast působí uspěchaně. Stejně tak možností, jak vesmír kolem adaptací nakladatelství DC rozšířit, přestavět nebo jen hodit zpátky na začátek, bylo nevídaně - a nestalo se vůbec nic. Tohle lákadlo tak dopadá na neúrodnou půdu a dělá z Flashe dobrodružství, srandu, potěšení i doják, ale nikdy ne obří událost, kterou celé ty roky sliboval být. 70%

Jeden musí být až pyšný na to, že se napumpovaná a vizuálně neodolatelná akční scéna z vězení točila právě v tuzemsku. Kaskadérská, střelecká a další žánrově spřízněná práce je totiž na jedničku s hvězdičkou a dělá z nového Vyproštění jednu z největších událostí mimo klasickou kinodistribuci. O to větším šokem je pak děj, který proti prvnímu dílu plní jen roli nutného doplňku, natahuje klišé, o kterých jsem myslel, že zůstala hluboko v devadesátých letech a z dění na gruzínské straně barikády je rázem nechtěná parodie.

Nečekaná rána v podobě všech odlesků melancholie. Zastavené zrnící políčko na videokazetě, ve kterém je navždy všechno v pořádku. Sem je potřeba se vracet, když není dobře, přestože to znamená, že chvíli bude ještě hůř a odpověď, ať už v pochopení či v jiskře naděje nebo jen v důležité vzpomínce, na sebe nechá čekat. Čekal jsem prosluněný dovolenkový film o dospívání, proto se jen těžko vysvětluje, v jakém tichu jsem zůstal, když mi Charlotte Wells dala přesně to, ale nadběhla mi při tom z druhé strany.

Nejhůře stárnoucí klasická komedie. I proti téměř o dekádu starším Burianovým eskapádám působí formálně velmi unaveně, žánr nevyužívá téměř nijak, z hlavního hrdiny dělá pouhý věšák obvyklých přebreptů a několikrát ho jen postaví do kouta nebo posadí ke stolu a nechá vyprávět vousaté historky.

Kdo visí na anglické Premier League dnem i nocí a bude chtít nahlédnout za oponu, nebude se stačit divit. Pohádka o tom, jak hloupý Honza přišel do Richmondu a začal na jeho lavičce působit v nejsledovanější fotbalové lize světa, je ve sportovní stránce opravdu pohádkou a dochází v ní k situacím, které na trávnících nevídáme, kluby se rozhodují chvatně a hráči si dovolují kousky vpravdě nemožné. Jenže tenhle kritický pohled jsem nechal záhy za sebou a s hlavním hrdinou začal poznávat jednotlivé charaktery. K někomu jsem si hledal cestu dlouho (Rebecca, Jamie Tartt), někoho jsem měl rád hned (Keeley, Beard) a někdo se okamžitě stal jednou z mých nejoblíbenějších seriálových postav vůbec (Roy Kent a samozřejmě i sám Ted). V tomhle klubu je totiž tolik radosti, tolik překvapení a tolik nečekaných momentů, kdy z naprosto banální situace vyleze dokonalý vtip nebo silná emoce, která mě spolehlivě rozbulí. Po celé tři sezóny jsem (téměř) všem fandil a získal v klubu se psem ve znaku spolehlivý životabudič, který obrazovky opouští rozhodně příliš brzy. Činí tak v uzavřeném a dopointovaném finále, které dokáže nenápadně připomenout snad každý opakovaný vtip nebo mezi fanoušky nejoblíbenější momenty. A takové malé domů já mám nejraději.

Nová osmička příběhů sice čerpá daleko lépe z vlastních zdrojů a až na jednu výjimku se do původního seriálu nevrací, kvalitě to ale nepřidává, naopak - a to dost výrazně. Většina nápadů totiž končí moc brzy, zkratkovitě klopýtá do konce nebo na nás klíčový zvrat vychrlí v poslední chvíli. Někdy se dojede na stokrát viděný obraz, ale v jednom případě na nedostatek soudnosti. Epizoda Dojičky je natolik bizarní, nechutná, do sebe zahleděná a bláznivá, že jsem jí jednu milostivou hvězdu udělil jen za představu, že všichni scénáristé, jejichž přírůstek se do finálního výběru nedostal, uvidí s šokovaným výrazem na obrazovce právě tohle. Naopak vítězem je pro mě s přehledem Necro. Odvážný nápad tu staví na hlavu obvyklá (zdaleka nejen hororová) klišé a vyznává lásku romantickým příběhům, stejně jako se jim poťouchle posmívá.