novoten

Dokážu pochopit, že se Lena Dunham potřebovala vypsat z osobních zdravotních potíží. Nerozumím ale tomu, že tak činí formou upjaté Kathryn, která od dalšího dění odrazuje od samého startu. Zbytek party totiž tvoří lidé protivní nebo rovnou nesnesitelní. Jedná se navíc o skupinku tak nesourodou, že si nedokážu představit, že by si ji někdo z diváků dokázal opravdu zamilovat a mohl ji pozorovat i jinak, než jako bizarní sociologický experiment. Posledním hřebíkem do rakve veškerého potenciálu je rozhodnutí obsadit dost možná charakterově nejrozmanitějšího seriálového herce vůbec, tedy Davida Tennanta, do nevděčné role uťápnutého chlapíka s kloboučkem. A i ten, jakkoli se scénáře neustále snaží veškeré mužské osazenstvo tlačit do roviny, kdy obdivují postavu nejprotivnější, tedy protřelou a vyžilou Jandice, zde působí jako snad jediný chlap, se kterým by se člověk mohl alespoň částečně ztotožnit. Díky za to, že se kempovat jelo jenom na jednu sezónu. Tihle táborníci jsou totiž malí lidé - a těm nebude lépe ani postupem času.

Pro náhodného kolemjdoucího nejosekanější vánoční romance, kterých nejen stanice Lifetime produkuje hromady. Pro fanouška One Tree Hill (a upřímně, nedokážu si představit, že minimálně na téhle databázi se k Vánoční smlouvě proklikal kdokoli jiný) optimistické zjevení. Hned během prvních devadesáti sekund se totiž na scéně stihnou objevit Peyton, Clay, Rachel a Skills, po celou stopáž hrají songy od Tylera Hiltona (jemuž se tu skrze ústa hlavních postav dělá až úsměvně okatá reklama) a i přes dějové řešeto se k závěru nejde než proculit. Velké díky za nečekaný dárek a za to, že OTH power v zámoří ani šest let po finále seriálu neslábne.

Esence dobrodružství, jaká tu dlouho nebyla a jakou chodím do kina dodnes hledat, napsaná na míru neotesanému polohavajanovi s nejsympatičtější dávkou čirého testosteronu v kapse. V návalu nadšení nad parádními efekty, neutišitelným tempem i trefným obsazením rád zapomenu, jak moc se výpravou a kombinací komiksových námětů jde k marvelovským sousedům, konkrétně k Thorovi a Black Pantherovi. Pro jednou ale takové napodobování vychází dokonale, snad protože snadno ukazuje vlastní tvář a při každé větší atrakci (souboj bratrů, Sicílie, Hlubiny) ukazuje, kolik srdce a elánu do něj tvůrci v čele s Jamesem Wanem dali. Proto přeji hodně štěstí věčným reptalům, kteří nejhlasitěji brblali, že se adaptace komiksů od DC berou příliš vážně, aby teď stejně intenzivně namítali něco o bezstarostných omalovánkách. Já sám ale po Wonder Woman definitivně říkám, že cesta nekonečně provázaných světů a týmu je v tomhle vesmíru pasé a právě nápadité sólovky, do poslední minuty těžící svůj vděčný svět, jsou tou správnou cestou.

Zvěsti nelhaly alespoň v tom, že se bude skládat pocta matkám a vůbec ženám. V jádru celého eposu ale nic jiného, než potvrzení známé pravdy, že krásnější polovičky jsou silnějším a pro život připravenějším pohlavím, nakonec není. Um, se kterým dokáže Cuarón vystavět komplexní dramatický oblouk uprostřed zdánlivě obyčejné situace, je nezpochybnitelný. Jediným, ale přes celý film se táhnoucím problémem, tak pro mě zůstává styl dávkování jednotlivých zvratů. Máloco mi je totiž proti srsti tak moc, jako když se v instantně vyvolané depresi nechá postava koupat v nepřerušeném záběru. Volá to po umělé pozornosti a celistvost rodinných i životních peripetií se mi rozpadá před očima.

Spektákl tak moc ušitý trpělivým potterofilům na míru, až mě ničí, že nemá šanci být srdcový pro kohokoli jiného. Je v něm totiž všechno, ale většina z toho v tak stopovém množství, že kdokoli, koho neuspokojí fakt, že se snad z poloviny jedná o náhled do historických rovnoběžek a genealogických výzkumů, musí zůstat zklamaný. Opět nás po světě čarů i nečarů provádí nejintrovertnější akční hrdina všech dob, ale lidem, kteří předchozí dva roky nestrávili zkoumáním roztodivných fanouškovských teorií, nestačí momenty, kdy je nové druhy zvířat chtějí opět okouzlit na sto a jeden způsob. Divácký svět totiž zcela pochopitelně začal zapomínat a za další dva roky na tom bude ještě hůř. Jakkoli Grindelwald parádně přikládá do ohně napětí a očekávání, nejde tentokrát o obvyklý uzavřený dramatický oblouk, jak jsme z kouzelnického světa zvyklí. Natvrdo se počítá s tím, že si divák dobře pamatuje i ty pomíjivější z emocionálních chvilek prvního dílu a pro díl třetí se zase ponechává velmi vratká půda ostře otevřeného konce, tedy vyprávěcí zrady pro bradavickou ságu neznámé. Zmatek publika chápu, není možné se obrátit do knih pro náznaky odpovědí, což mnozí z nich pořád berou od JKR jako zradu. Já ne, protože zůstávám nadmíru vděčný za to, že se nám tenhle svět zas a znova může otevřít a při obrysech nejkrásnějšího hradu jsem dojemnou nostalgii téměř nerozdýchal. Změna obrazu definitivně dokonána, neplecha ukončena.

Proti prvnímu dílu tematicky sevřenější, tudíž pro někoho velké plus, kdy mimo box a rodinu o moc nejde, pro někoho minus, protože pouliční vsuvky hlavní postavu a její snahu do jisté míry definovaly. Kvalitativně se ale rozhodně dolů nejde, jakkoli si Donnie tentokrát vydupe všechna myslitelná klišé i dějové zákruty, do kterých se kdysi dostal už jeho mentor. Parafrázuje se Rocky II, otevřeně se pokračuje v Rockym IV a obojí má za následek hutné množství té nejchutnější ingredience. Brumlající Stallone je opět pokladnicí nostalgie, chlapských slz i vzpomínek na křivdy i radosti. Nechovat se samotný Creed hned několikrát jako rozmazlený fracek (na což měl paradoxně mnohem větší právo minule), asi bych se nechal unést silou dokončení všech linek obou hlavních hrdinů i třeba Lundgrenovým pohledem, který dá jasně najevo, že Dragovic klan má nepochybně odžito leccos. Takhle za utěšené čtyři hvězdy pro čtyři šampiony.

1. série - 55% - Když se David Boreanaz po dvanácti letech v relativně epizodické procedurálce vrhl okamžitě do epizodické procedurálky vojenské, čekal jsem, že ho do ní zlákaly perfektní scénáře nebo nějaká pokoutná premisa, která divákům vytře zrak. Seal Team je ale obzvlášť v první polovině útrpně předvídatelnou přehlídkou všech klišé válečných filmů z blízkého východu, kde je Boreanaz sice tím jasně nejsilnějším článkem, ale tvůrci mu neusnadňují ani minutu. Jednou ho vykreslí jako přemýšlivý typ velitele, pečlivě zvažujícího každý krok - aby se v epizodě následující choval jako lehkomyslný kaskadér, agresivně startující po každé příležitosti zmáčknout nepřítele. Nejhorší polohou nejen pro něj je ale klasické machistické chvástání a vtipkování při brífinku před každou misí. Tam mi nezbývá než kroutit očima a opakovaně přemýšlet nad výší inteligenčního kvocientu jednotlivých charakterů. S příchodem dlouhodobější vojenské linky (ty civilní sice mají dostatečnou návaznost, ale nejednou zmizí na tak dlouho, že jsem přemýšlel, zda spolu dané charaktery ještě vůbec něco mají) se naštěstí rozvíjí prostor pro dosavadní anonymní přihrávače (Ray, Sonny, Davis) a týmová chemie konečně zapadne na správné místo. Poslední tři epizody dokonce svým téměř nepřetržitým napětím dávají vědět, že se snad konečně začíná blýskat na dobrý akční seriál a ne jen na výplň, slepenou z atraktivně znějících střepů.

Když zvěsti nelžou. I kdyby National Theatre Live existovalo jen proto, aby nám zprostředkovalo srostlou hereckou dualitu, stálo by to stonásobně za to. Frankenstein totiž nejen v mnou zhlédnuté variantě Cumberbatch = The Creature, Miller = Victor přesahuje divadelní mantinely, řeže do diváka hrubou silou, odlehčuje na nečekaných místech, vizuálně podmaňuje a dopadem mě rozkládá tak, že nemám ještě druhý den slova. Nejomamnější cesta z čistoty do temnot a nejen díky ústřednímu dvojitému výkonu také povýšení věčného příběhu na dojemnou nesmrtelnost.

Víc než neoficiální pokračování Statečného srdce vypadá Robert Bruce a jeho cesta jako poloviční remake. I tady jsou zrady, lásky a velkolepé bitvy, ale jakkoli se Gibson svého času od historických reálií odlišoval až absurdně, s radostí mu bylo odpuštěno, protože každým zvratem trhal divákovo srdce vedví. Mackenzie se dějin drží pevněji a přidává na bojovném bahnění, ale já se nemůžu zbavit pocitu, že je to všechno moc naoko. Úvodní interakce na mě nefunguje jako vtáhnutí do děje, ale jako vábnička v podobě scény bez střihu, vyhřezlá střeva nepodporují hrůzy války, jen samoúčelně z člověka vypadnou v celé nahotě, vřelé city se u novomanželů objeví jedním střihem. A Chris Pine, věčný to sympaťák a rošťák na pohled, do rolí zadumaných panovníků teprve dospívá. Král je tak v tomto případě psanec odvážný a příjemně nekompromisní, ale Srdce jeho bojovým zpěvům zoufale chybí.

Od první do poslední chvilky osobní, hluboko pod kůží hlavní hrdinky. Ale tam veškerá intenzita končí. V introspektivní, až demonstrativně skromné vrstvě uzavřené nákupčí, v kouzlu obyčejnosti. Žánrové úkroky k duchům jsem nerozklíčoval doteď, dobrovolnou cestu pochybností směrem do zpráv s neznámým i přes nezpochybnitelnou sílu pak sám pro sebe odmítal. Ve chvíli, kdy se vystřelí palčivé příběhové otázky, bych se do oné jinakosti konečně pořádně dostal, ale zneklidňující nejednoznačnost odpovědí je při soustředěně pozvolném tempu až zbabělá a mělnění dosavadních point samým závěrem jakbysmet. Assayas dobrovolně zatáčí do slepé uličky těsně před cílem.