Davies182

Why the HELL not? Čistě objektivně je to za krásných osmdesát procent. V mém případě ovšem megavýdělečnému hororu přihrálo do karet, že jsem jej měl možnost vidět ve výtečné atmosféře = pozdně večerní kino; roztomile bojácný finx :-) a téměř úplně prázdný sál. No a to se pak daly prostěradla krájet! Denní scénky sice nic moc (prostě jako Blair Witch při procházení lesíkem), ale každou noc zde začíná to pravé peklo! Mezi půl druhou ranní a šestou mne mrazilo permanentně, a to se ani nezmiňuji o posledních dvaceti minutách. S láskou jsem si zavzpomínal na časy, kdy jsem po slavném příběhu s tajemnou čarodějkou z Marylandu chodíval spát s rozsvícenou lampičkou. Vskutku nezapomenutelné, a minimálně čtyři scény nářezově rulující - prostě maximum.

Absolutní průměr, aneb solidní nudu střídají napínavé okamžiky a parádní herecké výkony jsou sem tam zastíněny nesnaživostí ostatních hereckých nehvězd... Mít to o půl hodiny méně, přesto bych možná uvažoval o čtyřech!

TENTO KOMENTÁŘ JE NEOBJEKTIVNÍ, NEBOŤ JE V NĚM V SOUVISLOSTI S FILMEM (500) Days of Summer PŘIHLÉDNUTO K OSUDU UŽIVATELE "Davies182", JENŽ BYL LÉTA PÁNĚ 2009 NAPROSTO SHODNÝ S TÍMTO SNÍMKEM, A PROTO BY JEJ NIKDO NEMĚL ČÍST. Může se jedním z nejoblíbenějších snímků stát filmová událost, která mi s přesvědčivostí některým hollywoodským artům vlastní vlepí drsnou facku do tváře a donutí mne konečně se zamyslet nad světem plným "fairy tales" o zamilovanosti, lásce, a nikdy nekončících krásných vztazích? Všude kolem nás, a to hlavně ve vztazích, je občas tolik optimismu, až se mi z toho dělá mdlo. Člověk jen velmi nerad vidí druhou stranu mince a s ještě větší nechutí si přiznává její existenci. Díky Marcu Webbovi jsem s konečnou platností vystřízlivěl. Zbavil se dětinské naivity, která v dnešním moderním světě, ve kterém každý říká prázdné "miluji Tě" nemůže obstát. Díky Josephu Gordonu - Levittovi jsem našel sám sebe, ponořil se do svých pocitů, nechal se jimi pohltit, a pak procitnul. Zooey Deschanel mi zase ukázala, že tak to v onom nevyzpytatelném ŽIVOTĚ chodí, a ženy jsou prostě ženami, a nikdy (naštěstí) zcela nepřevezmou naše - mužské - chování a pocity. Stále budou takové, jaké je (ne)známe; jakými je příroda udělala, a my je budeme každým dnem našeho života na Zemi milovat i nenávidět zároveň. Dívám se skrze prsty na ženy, které si stěžují na muže, a na muže, kteří mají nelichotivé a sobecké poznámky o ženách. 02.12.2009 jsem se konečně i já naučil, že nestačí být dospělý, mít vlastní zázemí, spolehlivé přátele, milující rodinu, chápajícího druha... nejdůležitější je pochopit širší smysl - život, a že tak to v něm prostě chodí. A opět mi v tom pomohl film. Nepřečetl jsem si to v knize, neřekl mi to rodič, nesvěřil se mi s tím kamarád... prostě jsem viděl (500) Days of Summer. Stejně jako při sexu: jednou jsi nahoře a jednou dole, a všechno je to o období, o fázi. Naše osudy jsou spravedlivě rozkouskovány do etap, ve kterých nám je buď krásně, a nebo na hovno :-). Jaký si to uděláš, takový to máš. Zařazuji tento "životní snímek" na čestné místo do TOP 10, a žádný letní blockbuster, uslzené drama, zamilovaná love story ani příběh o umírajícím štěňátku z koncentráku jej nikdy, NIKDY nevyřadí. Na jeden z vrcholných filmových zážitků, který změní můj pohled na vše okolo mne, jsem čekal 8 787 dní. (500) Days of Summer je pro mne milníkem, podobně jako Watchmen od Alana Moorea v komiksu. Ke konci jeden citát z filmu, který si budu dlouho pamatovat; o kterém jsem věděl, ale jenž několik lidí v mém okolí nebere na vědomí, o to je ale pravdivější: Většina dní našeho života je o přežívání, kdy se nic nemění. Nejsou ničím výjimečné a začnou a skončí, aniž by jsme si z nich cokoliv odnesli. Stereotyp. Každý den nelze zažít dobrodružství nebo překvapení - to jsou vzácné okamžiky, kterých si jako lidé o to více ceníme a rádi na ně vzpomínáme. P.S. Klidně i šestou hvězdičku si film zaslouží za bezesporu nejlepší melancholické OST s V. A. široko daleko... v případě poklidného rozchodu s dlouhodobou láskou není pro povzbuzení ducha na světě lepší audiovizuální stopa.

75%. Co se Ctihodnému občanu povedlo na výbornou, byla nepříjemná nejistota do poslední minuty snímku, jestli mám Butlerovu hrdinovi fandit, a nebo ho nenávidět. Vždy, když mi zdravý rozum pomohl se během stopáže rozhodnout a já jeho postavou ze srdce opovrhoval, se situace otočila, a já mu o pár scén později zase držel palce... Je to docela psychologický snímek, řekl bych, který divákovi podsouvá nepříjemné myšlenky a pravdy, i když často zabalené do nesmyslných řečí a minimálně nereálných až vtipných okolností. K hercům nemám větší výtku a Foxxe si začínám cenit (je mrazivě přesvědčivý, dokonalý naturel); Gerard Butler tento rok stihnul tři poměrně velké role v rozdílných filmových žánrech! Čekal jsem možná více akce... no a jinak je to přesně ten mix dvou filmů, které jsou tu tisíckrát omýlány v komentářích pod / nade mnou - v jednom figuruje chladnokrevný Jigsaw a ve druhém donekonečna utíká federálům Michael Scofield.

Vlastně jsem to dost čekal, ale paradoxně i tak je pro mne tento seriál (nebo alespoň jeho pilot) hodně velkým zklamáním. Začíná to nejnevýraznějším hlavním hrdinou za poslední seriálová léta, pokračuje přes podivné herce, kteří hrají spíše svými komickými grimasami než mluvenou řečí, a končí rádoby akční a napínavou snahou o efektivní zakončení dílu... navíc jsem měl pocit, že více než půlka seriálu je jen bezduchá vata plná podivných nudných řečí, hlavně aby se to včechno co nejdříve vyřešilo! Za to, že si Baker ustlal pod smajlíkem nakresleným krví jeho zavražděné rodiny, má ale u mě tvůrce malé plus.

Vážně jsem nečekal, že si po skončení tak sladkého filmu budu skálopevně stát na svých čtyřech hvězdičkách! Co navíc: ihned po titulcích jsem dokonce přemýšlel nad maximálním hodnocením, jenže... Jenže potom jsem si vzpoměl na hrozný úvod snímku, který je absurdními scénkami a nechtěně trapnými situacemi nabitý k prasknutí. No prostě začátek Zakletého v čase je odpudivou knihovnou červených střevíčků mixnutou hloupými dialogy, a já se prvních třicet minut filmu obával nejhoršího a litoval investovaných peněz do kina. Pak jsem ale (zdánlivě nevysvětlitelně) velmi ochotně přistoupil na režisérovu hru, pochopil jsem, že si ji oblíbili i herci, a začal se bavit také. Ono to celé dost připomíná můj oblíbený Butterfly Effect, a to i celkovými pocity ze snímku. Posledních dvacet minut jsem byl tak dojat, že jsem se na sebe až zlobil, jak se nechávám unášet emocemi -> zmiňovaný snímek s Ashtonem Kutcherem dojme jen jednou, na konci, ale o to drtivěji a důrazněji. Obě varianty konce těchto dvou snímků jsou jednoduše řečeno perfektně podané... V případě nejnovější romance s Ericem Banou tedy tvůrcům milerád odpouštím hrozný začátek filmu, a za celý zbytek 107 minut tleskám vestoje. Líbilo, moc.

Celý film v pohodě, ale zarazil mne nelogický konec. Chápu, že k podobnému rozhodnutí vše již od začátku neobvyklého "výletu" směřovalo, ale stejně to podle mě scénarista přepísknul a v poslední minutě nacpal postavám do úst slovíčka, která nemůže zdravý člověk v životě vyslovit... Jinak jsem byl nadšený bravurními hereckými výkony, pohodovou atmosférou a snahou o vyhnutí se nudným scénkám. Thelma a Louise jsou barvitým filmem ve kterém se pořád něco děje, a který ztrácí dech jen při minimu nezáživných dialogů, kterými diváka režie krmí vždy před dalším zvratem nebo akční scénou. Celé mi to dost připomínalo mladší seriálové Zoufalé manželky, a kdyby se někdy plánovala jejich celovečerní verze, kéž by se od Scottova snímku nijak závratně nelišila - až na to auto. Za mě čistých 80%.

A nemá se člověk u hororu aspoň trošku bát? Podobnou nálepku bych v případě tohoto snímku raději vůbec nezmiňoval, anebo ji šoupnul až na poslední místo v popisku žánrového mixu. Spíše je to takové milé, nikam nespěchající, mrazivé nadpřirozené drama. S přihlédnutím k americkým mutantům, strašidlům a masovým vrahům ve všech jejich zběsilých filmech se od nich Let the Right One In nemůže více lišit. Tento snímek je "příběh", a ne šílená jízda plná videoklipovitých lekaček, jak si podobný žánr představuje Hollywood. Má hutnější atmosféru - v tomto případě se krve opravdu nedořežete, všechny končetiny jsou tu promrzlé až do morku kostí - neznámé a překvapivě přesvědčivé herce, klidnou a nezaměnitelnou hudbu... Celé je to vlastně parádní dramatický kousek, ale to jsem již nastínil v úvodu. Obrovská pochvala směřuje k české distribuci, která tento nezávislý (!), švédský (!!), a lehce přehlédnutelný (!!!) snímek šoupla do pražských multiplexů. Jen tak dále, snad se za pár let dočkáme i dalších nových snímků režisérů jako jsou Alfredson, Jones (Moon), nebo Christian Alvart (Pandorum). Bylo by to fajn.

Měl jsem Apatowa TAK rád. Mám ho rád stále (jako scénárista nebo spoluscénárista je k nezaplacení), jenže teď už vím, že ten člověk je ještě více "jinde", než jsem původně myslel. Judd má sice nesmírný nadhled, vtipu na rozdávání, a nedělá si z ničeho těžkou hlavu, jenže v jeho novém filmu s (opět) bezvadným Adamem Sandlerem se nechal až příliš unést. Třetí fórek o obřích varlatech / otírání žaludů / svrasklých penisech mě ještě dokázal s mírným sebezapřením rozesmát, jenže pak se začalo mužské přirození "srát" (to se nedá jinak říct) do každého desátého dialogu, a to mi HODNĚ vadilo. Beru, že je Apatow velmi upřímný, to mám na lidech rád; beru, že mu nedělá problém mluvit o oplzlostech a sexu - to já také dělám; jenže když od filmu čekám, že bude mít podobný nádech, nesmí se to přepísknout. Líbilo se mi například, jak tvůrci haní facebook a myspace a podobné věci, líbilo se mi také, jakou jsem měl parádní možnost nakouknout za oponu pořadu Na stojáka, a nepohrdnul jsem ani nadprůměrným hereckým osazenstvem (Rogena prostě žeru), ale jak říkám: v dialozích to bylo odvážnější a střelenější než Boogie Nights, jenže bohužel i trapnější. Takže rejžo: příště více komediální akce a méně proslovů o penisech. Posledních 30 minut je bezchybných a jako z úplně jiného filmu. 70%.

Tenhle film by se mi zdál útrpně dlouhý, i kdyby měl pouhých devadesát minut. Nerozumím tomu, ale ačkoliv jsou životní situace v tomto díle jakž takž poutavé a charaktery výborně napsané (plus herci kvalitní), nemohu se zbavit pocitu, že to všechno byla jenom fraška. Vzpomínám na Komedianta z Watchmenů a jeho: "It´s a joke... It´s all a joke!", a nenapadá mě příhodnější konstatování. Nečekal jsem hodně, chtěl jsem se jen zasmát a hlavně nenudit se Scarlett Johansson, jenže Zwigoffova režie je katastrofálně nezáživná. Přitom kdyby se autor tolik nesnažil cpát do scénáře dramatické vsuvky, mohlo jít o svěží a hlavně originální komedii. No ale co... i když mé hodnocení téměř spadlo na tři hvězdy, nakonec to tak hrozně nedopadlo, a to hlavně díky roztomilému Buscemimu a dalším barvitým postavičkám, kterým vdechl tento neobvyklý "příběh" život. Pro náročného i svátečního diváka je vždy radost sledovat osudy dvou znuděných outsiderek. Buď s nimi soucítíme, nebo jim fandíme, a i když jde o nejnudnější komiksovou adaptaci na světě, pořád má Ghost World něco do sebe.