JohnCZ

Tradičně slabej scénář s postavami působícími jako nepodstatné křoví, které jen zdržují od toho zásadního. Ale jakmile se na scéně objeví Godzilla, kterej (a teď všichni na jeden nádech) drapne vole kus paneláku, jebne ho po Kongovi, díky čemuž Kong odplachtí přes půl města a rozboří všechno, co mu přijde do cesty a to ho pochopitelně fakt nasere a tak čapne autobus (určitě ještě aj s lidma uvnitř) a bací s ním po papuli pana Godzillu (a já bych mu pane rozhodně říkal) a pak, když maj oba ciferníky rozsekané sraček a vypadá to, že budeme vzlykat a hystericky salutovat u Amazing Grace a poběží závěrečně titulky, tak se oba znenadání hrdinsky zvedají, protože se na scéně objevuje popiči fest nasraná MECHA-wtf kurva-GODZILLA jen proto, aby je oba poslala do horoucích pekel... uff... tak jsem byl prostě naprosto spokojený. Yea, I'm simple man. Vizuál trochu videoherní, ale to jsem po chvíli přestal vnímat. Více mě mrzelo, že hudební podkres nezůstal v rukou Beara McCrearyho, protože co si budem, Junkie XL tady nepředvedl nic víc, než jen naprostou rutinu. Něco výrazně kulervoucího, jako Mothra's Song, tu setsakramentsky chybělo. Z animací monster je nicméně cítit jejich ohromující síla a hmotnost, čemuž dopomáhá přehledná choreografie a burácející hodně dynamické ozvučení. Velká obrazovka a volume doprava naprostá nutnost, jinak to ani nemá cenu sledovat. Když si tak zpětně pročítám některé poněkud úsměvné komentáře, tak nevím, co od filmu jasně a zřetelně nazvaného Godzilla vs. Kong tihle dotyční, často verbálně vostrý jak levnej hajzlpapír z Lidlu, vlastně vůbec čekali. Nebo to je hraní si na yntelektuála dneska tak in?

Pro katastrofáky mám slabost, ale toto teda byla bída. Už začátek je podezřele pomalý, ale brzy vystrčí růžky ústřední záhada a začne to být docela zajímavé. Žel, ve finále je z toho stejně cosi skoro na úrovni filmů od Asylumu, jen hvězdně obsazené a s o fous lepšími efekty (ale ne o moc, CGI je spíše podprůměrné). Ale hlavně se to bere tak strašně vážně na to, jak blbé to je, a tempo je natolik unylé, že to není vlastně ani taková zábava, jaká by asi mohla.

Je pravda, že tomu už chyběl ten prvek tajemna a taky film trpí tím, že je to klasická dvojka rozehrané trilogie, takže se tam vlastně nic moc zásadního nestane, nemá to pořádný dějový rámec a spíš to působí jako delší epizoda nějakého seriálu tím, jak se jednotlivé figurky posouvají po šachovnici a připravují na velké finále. V případě druhého Tichého místa ono posouvání probíhá v hodně komorním a pozvolném duchu, takže mi je úplně jasné, že méně trpělivý divák se bude nudit. Je to škoda, protože filmařina je to jinak precizní a ozvučení umně pracující s tichem i hlasitými zvuky je řádně nervydrásající. Chci víc!

Profesionální řemeslo, ale zároveň těžká rutina s příběhem, který mě ze židle zvednout nedokázal a záporákem, který mě neděsil. Warrenovi mě ale baví, zejména Vera Farmiga, jejíž herecký projev táhne dojem hodně nahoru. Ten Wan tu ovšem dost citelně chybí.

Docela zajímavá studie šikany, spirály zklamání, nepochopení a z toho plynoucího smutku a deprese, kterou v pubertě zažívá nemálo mladých lidí. Rozhodně nelze s hlavním hrdinou Edwinem nesympatizovat a bylo smutné sledovat, jak jeho úpadku využívá jeho manipulativní psychopatický bff. O to víc zamrzí, že je And Then I Go jen taková "neškodná" předvídatelná šablona bez jakékoli přidané hodnoty. Zejména v porovnání se severskými snímky, jako Ben X nebo Klass, které si servítky neberou a na (nejen) mladého diváka dokáží zapůsobit o mnoho razantněji a účelněji.

Vesnice u Hodonína můžou poreferovat, jak reálně či nereálné to obří tornádo v závěru bylo, ale pro nás ostatní je to i po 25 letech skvělá adrenalinová jízda s partou bláznů, která je i přes veškerá žánrová klišé výborně nasnímaná a ozvučená, výrazněji nestárne a baví stejně, jako před mnoha lety.

Příjemně civilní, ale ani filmařsky a ani herecky nijak extrémně zajímavé nahlédnutí do kultury putovních nomádů. Frances McDormand je sympatická, ale její postava takova dost podivná. Celé je to spíše dokumentárně pojaté a nomádi ve filmu hrajou sami sebe. Leckdy je na intonaci a z jejich celkového hereckého projevu poznat, že to nejsou profi herci. Film jde tak nějak odnikud nikam a nijak zvlášť se mě nedotkl. Nomadland na mě působil jako slušná komorní festivalovka, ale tu oscarovou sílu v tom příliš nevidím.

Naprosto DECHBEROUCÍ takřka k dokonalosti vyvedený retro vizuál, který by si zasloužil pořádný seriál nebo alespoň celovečerní film. Blood Machines je někde na půli cesty mezi hudebním klipem a filmem, ale vyprávěn není úplně šťastně a mimo vizuál, na který jsem čuměl s votevřenou hubou, a luxusní synthwave tracky jsem se v pomalejších dialogových momentech trochu nudil a amatérsky působícím hercům to moc nevěřil.

Inspirováno příběhově nejslabším dílem a nepřekvapivě je z toho i slabej film. A je to fakt škoda, protože slabej bejt nemusel. Monstra jsou stále super, casting herců taky fajn, ale jako celek to prostě nějak nefunguje. V prvním dílu se naprosto famózně povedlo vystihnout atmosféru hry a do jisté míry zachovat nastavená pravidla a určitou logiku toho, co se na obrazovce děje. A to se dvojce naopak absolutně nedaří. Divné laciné kulisy ani nepřipomínající Otherworld, divně vystavěné scény jsou často spíše na efekt (dost podezřívám tehdejší poblázněnost 3Dčkem) než že by měly dějově opodstatnění a příběh posouvaly kupředu. Kanonicky důležité postavy mají často jen několik nepodstatných štěků, takže divák neznalý předlohy ani nebude tušit, o koho jde, o co mu jde a proč tam vůbec je. Celkově je to naprosto šílenej maglajz, kterej nedává pořádně smysl a nesnaží se nic vysvětlovat, byť jen třeba náznaky. Nope, tohle prostě bylo na úrovni Resident Evil béček, jak kdyby to natočil sám Paul W. S. Anderson.

Vskutku hodně parádní adaptace, která vypadá vizuálně naprosto skvěle, má boží atmosféru a luxusní monstra. Při každé siréně a následném nástupu temnoty husina zaručena. Film využívá mnoho motivů z herní předlohy, sype na znalce kotel fanservisu, ale zároveň se místy docela odklání a jde si částečně svou cestou. Slabinu vidím tak trochu v příběhu, který je mišmaš několika různých dílů a bohužel se inspiroval i tím horším ze série. Dokud hlavní postava bloudí snovým světem v mlze mezi monstry, je to skvělé, ale jakmile nastoupí na scénu kultisté, tak mě stejně jako u hry nadšení začalo pomalu přecházet. Odvážně krvavé finále to zase nakoplo do výšin, byť od samotného příběhu, který je po vzoru her dost nejasný, jsem čekal ještě o fous hlubší zážitek. Velmi mě těšilo využití původní Yamaokuovy hudby, která ve hře zněla občas trochu nepatřičně, ale tady díky preciznější režii scén seděla jak prdel na hrnec a tím, jak je netradiční, tu i v dobrém smyslu vyčnívala.