JohnCZ

Bavilo mě to o fous více než "burtonovská" dvojka. Pořád je to děsná přestylizovaná cypovina s neskutečně přehrávajícími záporáky a dětským trash vizuálem, jenž je však docela věrný všem těm prastarým animovaným Batmanům, které jsem sledoval jako děcko každý víkend na Nově a, nutno dodat, ani tehdá jsem z nich nebyl vyloženě odvařený. Příběh za moc nestojí, ale Val Kilmer jako Batman mi narozdíl od Keatona seděl velmi, stejně jako femme fatale v podání Nicole Kidman.

Tentokrát již typický Tim Burton. Vážnost a temnější atmosféra ustupuje do pozadí a proti Batmanovi nastupují bizarní figurky z kanálu v čele s Penguinem, který jako by z oka vypadl typickým burtonovským postavičkám. Je to hodně pohádkové a vizuálně oproti jedničce výrazně bohatší, ale zároveň i docela nevybíravé a nečekaně sexistické. Ještě ale aby ne, když tam Michelle Pfeiffer v latexovém oblečku kočičí ženy předvádí všechny možné gymnastické kreace a se všemi intenzivně laškuje. Ovšem ani tentokrát mě Keaton příliš nepřesvědčil a navíc tam toho Batmana bylo fakt strašně málo.

Zub času už tady solidně zapracoval a místy film působí trochu směšné a béčkově, zejména co do kvalit scénáře a nevelké propracovanosti postav. Na druhou stranu mě ale bavil, sic překvapivě neburtonovský, ale přesto stylizovaný, do temného skoro až steampunku laděný, vizuál. Nikdy jsem nebyl velký fanoušek Batmana a ani Keaton se mi nejeví jako úplně dobrá volba do role Bruce Waynea, ale ponurý zločinem prolezlý Gotham mi vždycky přišel něčím velmi atraktivní. A v tomhle podání, složeném z praktických efektů a malovaných pozadí, působí dost dobře. Stejně tak nepříjemně šklebící se Joker v podání Jacka Nicholsona, jemuž tyhle pošukané kreace vždycky náramně šly.

Grace Victoria Cox s tím jejím andělským kukučem je v roli Veronicy trefou do černého. Seriálová adaptace se původním filmem spíše jen inspiruje a celé je to zremakovano jen velice volně. A upřímně, v dnešní době bych od zaprděné politicky korektní muricy takovouhle společenskou satiru nečekal. Tvůrci hodně tlačí na pilu, uvědoměle si dělají bžundu z woke mládeže co jen to jde, ale přesto zůstávají vkusní a zábavní. Vizuálně je to velmi hravé, sytými barvami, někdy až neonovým nádechem a barevnými kostýmy často až vyloženě výstřední. Měl jsem ale pocit, že tvůrci tlačí na pilu až moc. Postavy jsou v podstatě jen karikatury a jejich chování je dost nekonzistentní. Přátelé se mění z minutu minuty na nepřátele a naopak, někdy i v rámci několika scén. A tohle turbulentní chování prakticky všech je přesně ten důvod, proč jsem do Heathers nikdy pořádně nepronikl a ač seriál sledoval s mírným zaujetím, zejména pro zmiňovaný výstřední vizuál, že bych se vyloženě po celou dobu bavil, to říct nemůžu.

BBC klasika. Není to tak dynamické, jak ty největší dokumenty stanice, ale pořád je to nadupané skvělými záběry zarputilých filmařů, kteří jsou pro ně ochotni trávit hodiny, dny a někdy i týdny v drsných podmínkách. Obrazově odpovídající současnému vysokému standardu, hudebně příjemné podkreslené a tentokrát sestříhané nikoli tematicky dle jednotlivých biomů, ale jako průřez životními etapami různých druhů zvířat - od narození, přes mládí až po dospělost. Nebudu zapírat, scéna se slony mě dojala. Jakkoli je všeobecně známo, že slon je vysoce inteligentní zvíře, nečekal jsem, že dokáže mlčky vyjádřit tolik hmatatelných, skoro až lidských, emocí.

Divnej film s divnejma postavama. Kouzelná Winona a sympaticky nesympatický frajírek Slater zvedají Heathers dost nahoru, ale ten nekorektní (ne)humor a trefné hlášky vždycky úplně nestačí a tempo filmu, stejně jako zábavnost, místy docela hapruje.

Filmů o vyrovnávání se se ztrátou blízké osoby je nemálo a The Sky Is Everywhere na to jde zase trošičku jinak. Možná nejde po psychologické stránce až tak do hloubky - pořád jsou v hlavních rolích spíše emocionálně rozkolísaní teenageři - ovšem stále má v sobě množství pravdivých momentů a k tomu navíc umí být, i navzdory těžkému námětu, příjemně feel-good. Ocenit musím hlavně mizanscénu celkově. Prostředí je v kombinaci s kamerou a stylizací kostýmů svými živými barvami skoro až pohádkově líbivé a přesto jsem neměl pocit, že by film působil kýčovitě. To samé se dá říci o abstraktních uměleckých vsuvkách, jež pro změnu příjemně vyjadřují to, co si hlavní hrdinka myslí nebo cítí. Jen trochu škoda, že jejich rozvrstvení nebylo vyváženější a lépe pointované. Ke konci jich výrazně ubylo a kvůli tomu jejich využití při zpětném přemítání působilo trochu nedotaženě... skoro bych řekl až zbytečně.

Začátek se děsně táhne, ale ta 80's stylizace je fajn. Jakmile hrdinka vejde do podivného domu a začne se seznamovat s jeho majiteli, začne atmosféra houstnout. A houstne. A houstne. Ale nic se tam neděje. Dvacet minut před koncem jsem se díval na hodinky a říkal si, jestli se tahle nekonečná expozice rozjede v něco smysluplného. A... nerozjela. Vystavěné to je divně. Namísto postupného build-upu jako kdyby film v posledních několika minutách naskočil z poklidného tempa rovnou do rozjetého vlaku. A nefunguje to. Kromě toho, že je hektické finále na koukání nepříjemně a technicky bych řekl až špatně natočené, tak je příběhově i navýsost banální.

Dobře zrežírované, parádně zahrané a s množstvím vizuálních nápadů, které jsou leckdy skoro až zbytečné. Chvílemi jsem měl ale i pocit, že sleduju takový ten true cinema zážitek, kterých se mi dneska zas až tolik nedostává. Ty ambice tam jsou. Je to ale zároveň i takové dost rozhárané a nějak jsem ve finále nerozklíčoval, o čem že to bylo a co vlastně bylo pointou příběhu. Že válka sucks? Že fet sucks? Nebo to snad byla jen zvláštnější love story? Což by tak úplně nevadilo, kdyby to byl životopisný film založený na skutečných osudech. A to Cherry není. Je to sice fakt kvalitní filmařina s ambicemi na pětkové hodnocení, ale scénáři něco chybí. A je to škoda.

Naprosto neoriginální, ničím neobjevný film do písmene splňující kritéria učebnicové amblinovky. A v tom je zároveň i jeho síla, protože takové jednoduché, ale milé a dobrosrdečné, filmy na trhu docela chybí. Rozhodně potěší sympatické obsazení, přičemž pro Toma Hankse je to jakožto jediného zástupce člověka v podstatě one man show. Trpím slabostí pro road movie žánr, obzvlášť v působivých postapo kulisách a za tónů kytary Gustava Santaolally. Miguel Sapochnik měl na starost ty nejlepší epizody Game of Thrones, stejně jako množství výborných epizod jiných seriálů, ale tady mi jeho režie přišla maličko rutinní a rozhodně mohla být autorsky výraznější. Finch se o žádné velké inovace ale viditelně nesnaží a to, co dělá, tedy střídavě baví a dojímá, dělá dobře.