Bachy

Umělotina, ovšem nikoliv kvůli tolik kritizovanému digibordelu, ale kvůli totální nedůvěryhodnosti představovaného universa. Jednak to vypadá, že rozsáhlý svět Warcraftu má nakonec celkem tři lokace - království lidí, kemp orků a nějakou věž, kde se háže magií. No a jednak je problém, že jim ani na zmiňovaných místech nevěřím iluzi nějakého osydleného magického světa. Pořád stejné postavy ve vyprázdněných scenériích, kde vše působí tak, jako by místnosti buď někdo opustil před sto lety a nebo je naopak někdo narychlo postavil pro sedm postav mluvících o epičnosti. Jeden murlok pod mostem neudělá žijící a fungující prostředí. A přitom tam ta pozitiva nakonec jsou a Warcraft není úplně "zkouknout a zahodit stuff". Především příběhová linie orků dopadla nad očekávání a třeba by mě dokopala i k případným seqelům. Prostor zlepšovat se by tu byl. Jenže pořád všichni tušíme, že libovolnejch dějovejch 15 minut z třetí pc hry tohle zadupává.

Ty, hele, spíš jako ne. Andělé v Americe nepochybně mají trošku informativní hodnoty, ale zase tolik jsem jí nevydlabal. Přitom by bylo z čeho tahat. Jenže jakmile jde o postavy, příběh a stylizaci, nezbavil jsem se za celou dobu dojmu, že po mně někdo chce, abych ze sebe vyždímal emoce a abych chápal, jak je to všechno důležité, velké a osudové. Jenže ono to pak je především nabubřelé. Nesžil jsem se s žádnou postavou, zase mě otravovala Streepová a až v posledních dílech jsem cítil lidskost a upřímnou touhu sdělit něco důležitého. Nejkrásnější scéna je závěrečný doslov z očí do očí, protože najednou se říkají věci věcně a ne vzletně.

A trapnost je pryč. Téměř. Blackadder evidentně našel svůj styl a utahuje matky s každým dílem, takže druhá řada působí daleko uceleněji než první kousky. Královna a její kumpáni jsou pro Atkinsona evidentně o moc lepší nahrávači než vousatý král z řady první a tak ústředních šest postav najednou nepůsobí jako rozháraná banda nedotažených charakterů. Pořád tu několik slabších spících epizod je, což v celkovém součtu 6ti dílů bolí, ale ta stoupající tendence je evidentní a všechno to vybublá a vyvrcholí s přáchodem Hugh Laurie. Velký věci na obzoru.

Z edice 'Proteklo hlavou po jednom spánku'. Ne, že by tam těch vrstev nebylo dostatek, ale tak nějak jsem nikdy nedostal chuť se v nich pořádně prohrabat.

Ten kontrast s 20,000 Days on Earth je tak zdrcující. Všechny barvy zmizely.

Zřejmě se dá pochopit, proč je v Hollywoodu, a potažmo ve filmovém průmyslu obecně, tak moc populární psát a točit o krizi bílého muže ve středních letech. Viděli jme to nesčetněkrát a ještě jednou tolik nám toho chystají v hrnci. Jenže jsme to ještě neměli možnost ochutnat s Gyllenhaalem. Stejně jako v Dallas Buyers Clubu to Valléemu utáhne jeden charakter se svou star-power. Gyllenhaal je už tolik let neskutečně silnej a pořád se vyplácí stalkovat jeho filmotéku. A jak dostane výborně napsanou postavu, je to tam. Myslel jsem, že už je to téma okousané, ale okořenili jej parádně!

Katastrofický film s intimní, ale pořád ničivou katastrofou. Östlund se chce ptát a chce, abych zaujal postoj a projektoval sám sebe do jednotlivých postav. Chce, abych si vybral stranu a tu obhajoval, jenže jakmile si ji vyberu nesu s sebou i nevoli a nevyřčenou výčitku strany druhé. Tudíž je nejlepší rolí zůstat venku jako údržbář/divák a čučet na rozpad zpovzdálí. Jakmile se začnu ptát sám sebe lavina jde skrz kamery i ven. Takhle teda jo. Psychologické cvičení s premisou "co, kdyby" namixované s tématikou genderu, přirozenosti a viny za svou přirozenost. Dokud se Östlund ptá, je bez chybnej.

Spíš díry než obsah. Ne, že by tvůrci nebyli dostatečně trpěliví. Evidentně strávili s Mlčochy značné množství času a museli nasbírat obří množství materiálu, jenže takhle poskládané to pak neřekne o tématu nic a výsledek je jen kritika despotického přístupu otce rodiny. Proč ne, ale rád bych více do hloubky. Rád bych měl v hlavě po zkouknutí alespoň pár otázek a ne jen jeden vykřičník. Ale kdyby u mě při hodnocení stál Petr na krok, tak samozřejmě řeknu, že jsem šťastný a že se mi to vlastně líbilo.

Děkuju, že jste mi to zase všechno vrátili. Se vším. Nostalgie jako vrata. Jen to jde s každou řadou spíš do nějaký přetažený gag show.

Jako kdyby základním smyslem tohohle projektu bylo ukázat, že The Lincoln Lawyer je hrozně "cool" a to bez ohledu na jeho obsah. Vše nablískat, zatočit kamerou a drsné gesto správně načasovat. S tím, že pokud se to nepovede, tak tu cool mantru vybudujeme alespoň kolem McConaugheyho. Úkol, který True Detective zvládl v jednom záběru jen tak mimoděk. Lepší, když mě film naštve, než když propluje. Sail away.