Sarkastic

Pátrání mě poměrně rychle chytlo a úspěšně „zaháčkovalo“. Je mi srdečně jedno, že film není úplně prvním, který přišel s tímto způsobem vyprávění. Styl, jakým byl snímek koncipován, krásně fungoval. Byl chytlavý, zajímavý, napínavý a poměrně propracovaný. Divák dostal stejný úkol jako hlavní postava, totiž postupně sbírat informace, snažit se posunout ve zdánlivě bezvýsledném pátrání a zároveň pochopit, kým vlastně Margot byla (na rozdíl od Davida ovšem nedošel k hořkému zjištění, že svou dceru vlastně vůbec nezná). Zapojení současných rozličných technických „vymožeností“ a sociálních sítí pochopitelně bavilo, protože publikum se s něčím snáz ztotožní, pokud je mu to známé/vlastní. Navíc snímek nenechá člověka v klidu. Dějové twisty jsou moc fajn, film oživují a zvyšují už tak slušně budované napětí. Ovšem pak přišel úplný závěr. Nemám problém se samotnou pointou, ale s tím, jak z toho vyšla 1 z postav. Dopadnout to opačně, s odřenýma ušima dám 5*, ale takhle nemůžu. Velká škoda, jinak je totiž film opravdu kvalitní.

„Lži, nedůvěra, poruchy komunikace...stává se z toho opravdové manželství.“ Hned zpočátku mi nadzvedla obočí dosti podivná scéna s procházející kulkou, ale na hodně dlouho to bylo vše, co mi „nevonělo“. Jediná sci-fi vložka kupodivu nevypadá nijak hloupě či směšně ani dnes, a to jde o film z roku 1997. Ale o tomhle snímek vlastně ani není. Ve středobodu všeho jsou 2 nádherné a zjevně vychutnané herecké exhibice dvojky Cage-Travolta (druhý jmenovaný byl určitě po premiéře nominovaný na Otce roku). Ve výsledku ani nedokážu říct, kdo mě po proměně bavil víc, oběma jsem to těžce „žral“, jak byly postavy krásně napsané a ztvárněné. Ale nestaví se jen na nich, protože Tváří v tvář je i poměrně dobře fungující akčňák. Mnoho scén se opravdu podařilo (potěší i detaily typu „kyselina sírová“ apod.). I s těmi méně uvěřitelnými jsem neměl větší problém (snad až na „ledovou vodu“), a to až do dementních hrátek s čluny. Pak se dostavila pachuť a já si vzpomněl, kdože to natočil MI 2. Ale tenhle film je naštěstí přece jen někde jinde a já dávám solidní 4*.

Téma filmu a zajímavé mezinárodní spojení lákalo, ale hned v úvodu jsem měl problém s tím, že jsem dost dobře nedokázal pochopit (a uvěřit tomu), proč se zločincův syn vlastně vydal na cestu a ještě s takovým nevraživým průvodcem. Avšak budiž, akceptoval jsem to a soustředil se na jejich „roadmovie“. Nenudil jsem se, ostatně posadit k sobě do auta bohorovného rakouského „antisemitu“ a zahořklého československého „sionistu“, udělalo své. Ačkoliv ten žánr tragikomedie…střídání vážných a humorných (nebo možná spíš odlehčených) scén bylo poněkud zvláštní a ne vždy funkční. Podobné to bylo s jazykovou stránkou, která „krapet“ haprovala. Nešlo jen o to, kdy Menzel mluvil německy/slovensky, on byl tlumočníkem, který vlastně moc (místy vůbec) nepřekládal a zdálo se, že zákazník vlastně rozumí v pohodě i bez překladu („vládne“ vyloženě podivná scéna s ukrajinským chlapcem). Jistě, film byl hlavně o vyrovnávání se s minulostí a nacházení lidského porozumění, ale na způsobu provedení také záleží. Celkově to vidím na průměr.

„Substance D. D…D znamená debilita, deziluze a dezerce. Dezerce vašich přátel od vás a vaše od vašich přátel. Každý od každého. Izolace, samota, nenávist a vzájemná podezíravost. D je konečně definitivum. Pomalá smrt. Od hlavy dolů. To je vše.“ Upřímně řečeno, po filmu jsem se primárně sháněl jen kvůli animaci. A ta byla výborná, i když si na ni člověk musí chvíli zvykat, hlavně tedy na oblek neustále měnící svou podobu. To by bylo ovšem vše i k žánru sci-fi (vcelku překvapení, když si vybavím filmy natočené dle Dicka, např. Blade Runner, Total Recall, Minority Report, Správci osudu atd.). Krom svérázných postaviček (animace spolu s originálními hlasy jim rozhodně dokázaly vdechnout život) stojí za zmínku zejména atmosféra. Ve filmu vládne paranoia, zmatení, nejasnost…zkrátka věci, které zažívá hlavní hrdina a dílo je v určité míře přenáší i na samotného diváka, který se musí snažit rozpoznávat, o co vlastně jde a v kterých momentech vládne iluze. Konec byl fajn včetně toho pokusného králíka (či spíš volavky). Dávám solidní 4*.

„Víš, jak jsem přežil tak dlouho? Nikomu nevěřím. Čekej, že tě každej podrazí a nikdy nebudeš zklamanej.“ Nevím, jestli jsem nakonec spokojený proto, že má očekávání byla tak nízká a u ostatních naopak vysoká, ale zřejmě i to pomohlo. Atmosféru SW jsem nejdřív necítil. Vlastně i docela dlouho potom. Ale nakonec na ni došlo, i když v umírněné podobě a jen místy. Podobně tomu tak bylo u postav, skutečně obstál jen Chewie (neměl to těžké), oproti tomu např. „mladý Han“ se snažil a měl i své momenty, kdy se už téměř podobal originálu, ale prostě to nebylo ono (a vybrat někoho mladšího by neuškodilo). Jinak jsem se ovšem převážně bavil a užíval si další příběh z „předaleké galaxie“. Tedy až do chvíle, kdy měl někdo potřebu přijít s něčím šokujícím (překvapení z Dathomiru), což se ale úplně minulo účinkem (nedávalo to smysl v rámci kánonu a už vůbec ne časově). Ve výsledku dávám ještě 4*, pro mě zatím nejslabší SW film. „Beckett říkal, že jeden velkej gangster shání lidi. Ne, já ti říkám...bude to super. Dostal jsem tě snad někdy do maléru?“

Další příjemné překvapení z Itálie. I když je pravda, že člověku je při jeho sledování místy dost smutno. Hlavní hrdina (skvěle zahraný) si sice může za své problémy částečně sám, ale přitom je to vlastně hodný člověk, který si chce jen v klidu žít svůj malý, obyčejný život, a mé sympatie rozhodně měl. A to i ve chvílích, kdy jednal na první pohled možná trochu hloupě/nepromyšleně, mám tím na mysli scény jako mrazák, zavření do klece, poskytnutí klíčů, no a samozřejmě výslech (u kterého jde krásně cítit, co Marcello prožívá, a že jeho dilema je rozhodováním mezi 2 možnostmi, z nichž jedna znamená ztrátu kreditu a svobody, druhá ohrožení života a rodiny). Pak už divák jen smutně sleduje, jak se „Dogman“ postupně ocitá v čím dál víc bezvýchodné situaci, která vede k zoufalému činu (zmínky o neorealismu v tomto případě nejsou jen výkřiky do tmy, i prostředí, ve kterém se děj odehrává, ho připomíná). Otevřený konec sice úplně nepotěšil, na druhou stranu byl o tom, aby divák znovu přesně pocítil to, co Marcello. Za mě silné 4*.

„A co vy, pane Brandte? Jak ospravedlníte tento podvod?“ - „Nemohu mluvit o žádné operaci bez svolení ministra.“ No, Rennerova postava od minule nějak zpohodlněla, ale asi si William nechtěl ušpinit oblek, pro což mám samozřejmě pochopení, ostatně akční scény hravě obstarali jiní…a po Ghost Protocolu ve mně znovu vyvolali velkou spokojenost. Sice u mě pořád vede 3. díl, ale Národ grázlů je téměř stejně dobrý. Stará parta je zase pohromadě, všichni ve výborné formě (sice tolik nehláškují, ale i tak jsem se hned několikrát zasmál), navíc se znovu podařilo vyrukovat se solidní ženskou postavou, pořádným záporákem a jako bonus nechybí dotěrná osina v zadku v podobě Baldwina. A i přes všechny ty uhozené akční scény (např. hrátky s letadlem, salta v autě či nekonečnou zásobu kyslíku…ale možná jsem hnidopich a Huntovi prostě jen narostly žábry) to byla velmi zábavná jízda, kterou jsem si s chutí užil. S hodnocením se vracím zpátky na 4* a těším se na další díl. „Co to... zkusila mě sejmout!“ - „To z ní ještě nedělá špatnýho člověka.“

„Už se nemáte rádi?“ - „Nevím, jestli jsme se někdy měli rádi. Svou rodinu člověk nemá rád. Prostě ji má.“ Lépe to ani Adam shrnout a vystihnout nemohl. Ačkoliv poměrně dlouho jsem si k němu hledal cestu. To neustálé a otravné natáčení kamerou stejně jako nezvedání mobilu mě docela štvalo, ale nakonec jsem si na to zvykl a především začal vnímat, o co vlastně hlavní postavě jde a jaká je. A Dawid Ogrodnik znovu ukázal, že hrát umí (i když před ním zdaleka nestála taková výzva jako např. ve starším Život je úžasný). Vůbec byla celá ta rodinka povedená, od nejmladšího člena po nejstaršího. A naděje na pohodovou a příjemnou vánoční atmosféru v kruhu rodinném byla skutečně jen zbožným přáním. Postupně se totiž film mění z hořké tragikomedie na poměrně depresivní záležitost. Když tak nad tím přemýšlím, nejlépe Tichou noc vyjadřuje hra na housle nejmladší „virtuosky“…láskyplně podaná, ale pořádně rozvrzaná. Dávám solidní 4*, ale o Vánocích bych doporučoval raději jiný (ve smyslu lehčí) polský kousek, Noc plnou zázraků.

„A nechcete gumový medvídky?“ Jana Synková je bez diskuze tím nejlepším na filmu. Režisér Pavlíček má zřejmě hodně nakoukaného Saturnina, ale přitom mi nepřipadá, že by tetu Kateřinu vyloženě vykrádal, obě postavy jsou nádherně nesnesitelné. Jinak je to ovšem z hereckého hlediska chudší, snad s výjimkou příjemně civilního Vávry (jeho přirozenost vyloženě pohladí na duši, protože většina ostatních postav se chová hodně vyhroceně). Chata na prodej není špatná tragikomedie, tvůrci se perou se sondou do jedné „harmonické“ české rodinky statečně, problém ovšem je, že často zbytečně moc tlačí na vážnou notu, kvůli čemuž tu a tam úsměvná atmosféra „zatuhne“ a některé fóry a scény vyšumí do ztracena. A od házení knížkami jsem se pomalu ale jistě přestal bavit a uchechtl se až při závěrečném pohledu kamery (poněkud morbidní, ale vlastně proč ne). Celkově možná trošku zklamání, hodnotím lepším průměrem. „Mohli bychom to o pár dnů posunout?“ - „Ale já to chci převzít teď!“ - „Žena uvnitř brečí…“ - „Tak počkáme, až se vybrečí.“

„Vy neznáte slitování!“ - „Stejně jako vy všichni.“ Naprostými cizinci si Genovese nasadil laťku vysoko, ale ustál to se ctí. Podobně jako předchozí snímek se vše odehrává jen na 1 místě, vládnou dialogy a herecké výkony. Zpočátku je navíc divák v poměrně těžké pozici, vyvalí se na něj kvantum postav a on se v nich musí zorientovat. Ale právě dávkování informací je zde výborné, člověk si začne skládat takové puzzle; kdo co musí udělat, proč je to ochotný podstoupit a jak se tím dotkne někoho jiného. Pravidlo je jasné; nemusíš to udělat, ale pak se tvé přání nejspíš nenaplní, takže ber, jinak nech být. Postavy se začnou postupně vybarvovat, měnit svá původní přání, pochybovat samy o sobě, a to mě moc bavilo, díky čemuž mi film i poměrně rychle utekl. A tím se dostávám ke 2 záporům. Neuspokojivému konci a nezvládnuté hudbě (udělat záměrně naoko nepasující soundtrack by mohlo být fajn u filmu, který nesází na tajemno…u The Place je to spíš na škodu). Skončím proto pouze na silných 4*, těším se nicméně na další režisérův počin.