Sarkastic

„Nemusíš tu zůstávat.“ - „Já vím, ale je to můj domov a nenechám se připravit i o něj. Budu v pohodě, slibuju.“ Tolik povyku kvůli ženě, která je padlá na hlavu, teda co se do ní praštila, ehm…Můžete se tvářit, jak jste děsně v pohodě, ale pokud vám nepřirozeným způsobem umře násilnický manžel, potratíte hned několik dětí, pořád vám teče krev z hlavy a chodí vás navštěvovat magor, jehož největší zábavou jsou jiskřící žárovky, hraní si s rádiem a zabíjení lidí…tak ne, opravdu to není ok a měli byste vyhledat lékařskou pomoc. Pokud tedy právě ta už jednou neselhala a vy si to musíte dát s hlavou do pořádku sami…Po většinu filmu se to sice s nezvaným návštěvníkem pohybuje na hraně, přesto atmosféra, napětí a sympatie k hrdinům dlouho fungovaly a nedaly mi prostor přemítat o detailech. Směrem ke konci jsem se však filmu už musel začít škodolibě posmívat, jak je stále absurdnější, hloupější a směšnější, samotný závěr mě pak minul úplně. Pan Wan nám začíná docela nepříjemně slábnout a tentokrát z toho už víc jak 3* nevyčaruju.

„Jsou otravné, ale rozkošné.“ - „Jo, máme štěstí.“  Jenže aby nebyly rozkošné až příliš, to se pak jeden tatík může dostat do zapeklitých milostných problému ani neví jak…Vlastně mi to přišlo docela přirozené. Jeden společný adrenalinový zážitek, výměna pohledů, do toho hormony, sluníčko…a je z toho hnedle jiskřeníčko, ehm (výborná momentka z auta za doprovodu Diamonds). A zakázané ovoce samozřejmě chutná nejlíp. A pak divák definitivně začne nahlížet na dění Laurentovýma očima. Na jeho pohybování se na tenkém ledě, výčitky svědomí spojené i se zrazováním dobrého přítele, zahrávání si s ohněm, snahu o sebekontrolu, neustálé nebezpečí prozrazení, zamotávání se do spirály lží, naschvály a bezostyšné vydírání ze strany zhrzené puberťačky…vcelku mě to bavilo. Stejně jako celá tahle prosluněná vztahová jednohubka. A to i přesto, že byl Antoine na můj vkus až moc horkokrevný (já vím, Korsičan, ale stejně), obě děvčata příliš telecí a závěr s pohledy trochu zvláštní. I navzdory občasnému chování postav to vidím na ještě slabší 4*.

„Snažím se nevědět, že je v tvém životě další žena, ale když ji vidím…“ - „Já vím.“ Jenže vědět je jedna věc, udělat s tím konečně něco zas druhá. Paulovi se zbláznily hormony a řádně si zkomplikoval život. Ono sedět na dvou židlích zároveň může z dlouhodobého hlediska začít nepěkně tlačit, i když se v tom člověk naučí docela pohodově chodit. A pak se mu může stát, že na něj bude čekat krok, po němž už nelze couvnout…Úterý po Vánocích má téma, které tu už bylo tisíckrát. Milostný trojúhelník tvořený mužem, manželkou a milenkou, do toho dcera. Jenže tenhle film přesto člověka hodně baví, protože v jeho jednoduchosti je síla a k tomu, aby diváka zaujal, nepotřebuje žádné serepetičky navíc. Stačí důraz na autenticitu, přirozenost, civilnost, uvěřitelné dialogy a herce, kteří jsou schopní na publikum přenést své emoce, aniž by řekli třeba jediné slůvko. A tady je těch všemožných (převážně) tlumených a skrývaných pocitů více než dost. Střízlivý je i konec, ostatně Vánoce musí být, ať se děje, co se děje…dávám solidní 4*.

„Koukejte, ať už jste venku!“ - „A nechtěla byste na mě být drobátko zdvořilejší?“ - „Vy klacku, vy medvěde jeden, vy mormone škaredý…jesetere!“ - „Co jste to řekla?“ - „Řekla jsem…jesetere!“ - „Jakým právem mě urážíte?“ - „No urážím vás, a co má být? Vy si myslíte, že se vás bojím?!“ - „A vy si myslíte, že když jste půvabné stvoření, tak se od vás nechám beztrestně urážet?!“ Ale nechá, tak jako každý chlap, jeseter nebo ne…Vcelku zábavná komorní jednohubka sázející na kvalitní dialogy a s gustem zahrané postavy. A také na vděčný střet pohlaví, který však může skončit jen jediným způsobem, stejně jako potvrzení starého dobrého pořekadla se škádlením. Stáří se na filmu už trošku podepsalo, přesto na ty 4* to ještě bude. „Podívejme se prosím na takové poetické stvořeníčko. Samý mušelínek, samý safírek, milion milostných ach, ech, ich, och, uch…ale nahlédni do duše! A je to jen prachsprostý krokodýl! A nejvíc mě dopálí, že ten krokodýl si myslí, a já nevím proč, že je to nějaké umělecké dílo, že je to šedévr, že má patent na něžnost!“

„Dostanu svůj žold?“ - „Dostaneš hovno! Slyšel jsem, že máš dluhy.“ - „Sto tisíc.“ - „Víš co? Nech si tu zbraň…a střel se do hlavy.“ Psanec a prostitutka. Oba odepsaní, bez peněz a budoucnosti, se nezávisle na sobě rozhodnou v jednu noc ukončit svá trápení. Jenže osud je svede dohromady…Už od úvodu jsem podvědomě cítil, že půjde o podívanou s přívlastkem „zvláštní“. Tak se dá označit i pohlcující, dominantní atmosféra, která je skvěle podpořená černobílou kamerou (ta navíc podtrhuje i syrovost a naturální scény), střihem a hudbou. A podivný je i vztah ústřední dvojky, který není ani tak o lásce, jako spíš vzájemné potřebě, přesto jistá „blízkost“ nechybí. Podařila se nastínit i doba, to chladné, blátivé a šedé Maďarsko jsem cítil i chvíli po zhlédnutí. Vůbec ve mně ten film ještě dlouho dozníval, přesto, že se v něm toho tolik neděje a je odosobněný. Pár věcí mi vadilo (nejvíc asi řezníkova „nesmrtelnost“), i tak to vidím na 4*. „Co je to za znamení?“ - „Znak kurev.“ - „Kdy mi dáš?“ - „Nikdy!“ - „Proč ne? Vše je na prodej. I tebe si koupím!“

„Klein vypadá naštvaně. S nepřáteli se nemáš bavit.“ - „Copak jsme nepřátelé?“ - „BRI kontra BRB, už léta.“ - „Nejsme snad jedna rodina?“ - „To jsou kecy.“ A o tom, jak moc velké kecy to jsou, se s hlavními hrdiny přesvědčíme dost razantně…MR 73 mě zaujalo natolik, že jsem se rozhodl podívat se i na další počin Oliviera Marchala. A v mnoha ohledech je mu Válka policajtů podobná. Opět jde o poměrně staromilské, depresivní krimi (nemyšleno ovšem zle, spíš naopak) s tématy cti, svědomí, lži a msty. Jako neznalý francouzských reálií jsem sice příliš nepochopil, jaký je rozdíl mezi BRI a BRB, ale na tom až tolik nesejde, jde tu o souboj někdejších přátel, kteří jsou sice oba dost rozdílní, přesto jejich metody a postupy mají jedno společné, nejsou tak úplně „čisté“. Depardieu se mi v (pro mě) netypické roli dost zamlouval, ačkoliv právě jeho postava si nese největší kaňku filmu, neb reakce na návštěvu starého známého byla opravdu hodně naivní. Jinak znovu převážně spokojenost a 4* navrch, nejspíš od Marchala ještě něco dalšího zhlédnu.

(Verze: 179 minut) „Jaký to je, střílet na jinýho člověka?“ - „To nevím, já střílím jen na nepřátele.“ - „A to nejsou lidi?“ - „Ne, vůbec ne. Co já vím, chytřejší lidi, než jsem já, mi říkali, že nepřátelé nejsou lidi. Já o těhlech věcech nepřemejšlím. Antti Rokka jenom střílí a drží hlídky. Tobě doporučuju dělat to samý.“ Nejdřív jsem měl problém napojit se na postavy, když člověk nedostal prostor je víc poznat (ne nadarmo bývá ve válečných filmech nějaký ten výcvik před, aby si je divák mohl oblíbit). Naštěstí, tady na to jsou luxusní 3 hodiny a na sympatizování došlo. Tím spíš, že krom Rokky to byli opravdu normální chlápci, kteří museli krom nepřítele válčit i se svým strachem, odvahou, bojovou morálkou a zodpovědností (důstojníci). A počáteční vrtkavé, nejisté nadšení postupně u všech nahrazuje rozčarování, zklamání a touha vrátit se domů. S tím se dostavuje i sílící autentičnost, neb i postavám, kterým jako by se kulky nejdřív vyhýbaly, přijde smrt čím dál víc hmatatelnější. Škoda jen toho závěrečného „návratu“ (úplně mimo). Celkově dám silné 4*.

„Jen tak ze zvědavosti...co jsi udělal, že jsi skončil na 4. patře? Ostatní vězni jsou dvakrát tak větší než ty. Ti hromotluci nahoře na tebe už čekají. Ví, že přijdeš. Takže jsi musel udělat nějakou pěkně stupidní kravinu.“ Jenže v tomhle prostředí nezáleží na tom, co jsi udělal venku, ale čím se prosadíš tady…Rune nastupuje do vězení a už jen „úsměvné“ uvítání s matrací mu dá najevo, že tady si nebude moci jen tak hledět svého. A brzy se dostane do problémů, ať už se mu to líbí nebo ne. A divák si uvědomí, jak rychle mu začal fandit, přijal jeho perspektivu a obavy. Zároveň vnímá onu syrovost, autenticitu, nepříjemnou atmosféru (výborně podpořenou zvukem a „hudbou“). A je zaskočen momentem, který já osobně opravdu nečekal (film pak dost změní kurs). A přestože naivita směrem ke konci mi nepřišla příliš důvěryhodná (hm, svědomí…ale stejně), po samotném závěru zůstává deprese, skličující, zneklidňující pocit a dojem, že jste byli svědky překvapivě silné podívané. Za mě solidní 4*, Noer spolu s Lindholmem rozhodně nezklamali.

„Neměl bys taky něco dělat?“ - „Co něco?! Nemůžu dělat nic! Musím se vyrovnat s tím...že jsem šest let trénoval a nedostal se do světa.“ Jenže nakonec se Danielovi může podařit dostat do světa, a to tak, že už se ani nemusí vrátit domů jinak, než v útulné rakvi…Filmům „na základě skutečných událostí“ se v současnosti spíš vyhýbám, ale jméno scenáristy mě přesvědčilo. A stálo to zato! Nechci tu řešit přístup dánské vlády, neb ten argument o financování teroristů je jednoduše více než pádný. A já tenhle kritický tón prostě ignoroval. U filmu jsem se soustředil čistě na Daniela, který udělal blbost (naivní představa přijet si do Sýrie fotit obyčejné lidi), a rodinu, která se ho snaží zachránit. A krom detailů (např. stav Danielových nohou či zraku) to byla poměrně silná, poutavá podívaná, u které měl divák prostor, aby se mohl vcítit jak do rukojmích (každé propuštění spoluvězně demotivující ty, co musí zůstat, a ona palčivá otázka, proč to nemohli být oni?), tak rodiny, jejíž zoufalství obnaží charaktery všech (přítelkyně). Za mě solidní 4*.

„Podívej Frantíku, to už za Žižky měli kluci jako ty praky. Praky, povídám! A v nich oblázky. A když se přiblížili křižáci, fííí! Spustili na ně takovou sprchu kamení, až milejm rytířům pukaly hlavy. A těm chlapcům se říkalo práčata!“ A první Františkův bojový úkol na sebe nenechá dlouho čekat… Práče nabízí úsměvné, ale ne vždy jednoduché soužití vojáků a kluka z koncentráku. Neb ač se k němu všichni snaží chovat jako hodní strýčkové i starostliví otcové zároveň, František je ambiciózní, tvrdohlavý a netouží po rozvážení mýdla, nýbrž po dobrodružství, což se dá u mladého (e)léva pochopit. Práče si ponechává převažující dětskou optiku, což mu jen pomáhá. A hlavně, vše kočíruje Kachyňa vcelku citlivě, takže se z toho nestává prachobyčejná vojenská agitka z války (i když k ní má snímek občas nakročeno), pořád je zde místo i pro režisérovo typické výrazivo (podtržené Illíkovou kamerou), jakkoliv je ho tu méně než v jiných jeho filmech. Ty slabší 4* přece jen dám. „Tak děti, a teď udělejte ten nejdelší a největší krok. Tak…vítám vás! Doma.“