Sarkastic

Převeliká očekávání…byla naplněna! Dunkirk předvádí válečné peklo trochu jinak. Ale výborně. S výjimkou pilotů, kteří se snaží sestřelit každého nepřátelského letouna dřív, než shodí další smrtící bomby, nejde o válčení v pravém slova smyslu…to, co zoufale prchající angličtí vojáci svádí, je boj o holý život. A je jedno, zda zrovna utíkají z obklíčeného města, stojí (jateční) fronty na pláži, marně se snaží ve vodě připlavat k pevnému, nepotápějícímu se a hořícím olejem neobklopeného bodu či se tlačí ve stísněných lodích. Ty jsou zde maximálně symbolické; představují svobodu, přežití, na druhé straně ale také uvěznění a smrt. A zdejší výtky na odosobnění? Se mnou to po emocionální stránce házelo pořádně. A nemusel jsem toho o hlavních hrdinech moc vědět (no dobře, uznávám, o Murphyho postavě bych snesl kapánek víc informací). A dojemný konec…či vlastně začátek? U žádného z 8 mnou viděných Nolanových filmů jsem s hodnocením neklesl pod 4*, ale teprve potřetí to bude plná palba. Snad i to vypovídá něco o kvalitě tohoto snímku.

„Jak můžeš spát s takovým blbcem?“ - „Já s ním nespím!“ - „Ale spíš.“ - „No a co?!“ Vše v tomto dílku se točí kolem (bez) naděje. Někdo tvrdí, že umírá jako poslední…v tomto filmu se naděje opakovaně vrací a vytrácí, to podle toho, zda se hlavní mužská postava Lucin zpije pod obraz nebo ne. A častěji spíš ano. Na Lucina je dost smutný pohled. Stal se z něj člověk, který veškeré peníze utratí za lihoviny, a když už nic nemá, snaží se mámit po ostatních. Nebo přímo krást. Divák však vidí, že to v jádru není špatný člověk. To poznává i hlavní ženská hrdinka Magdalena, která je i přes časté pánské návštěvy až hrozivě osamělá a její strach ze samoty (znásobený jejím osobním neštěstím) je to, co ji tíží nejvíc. Magdalena vidí v Lucinovi dobro, myslí si, že ho může zachránit a tím i sama najít štěstí. Jenže lze ho takto dosáhnout? Přiznám se, že konec se mi dost líbil. A docela mě překvapil. Stejně jako herectví Hegerové. Na rozdíl od Hrušínského, to už je prostě jistota. Na oba herce se film každopádně může plně spolehnout. Hodnotím solidními 4*.

Různorodé recenze a hodnocení mě lákaly. A už jen takový detail jako nezvykle (skoro až nepříjemně) pomalý nájezd kamery na Thelmu v úvodu naznačoval, že film asi nepůjde vyšlapanými cestičkami. Což mi snímek potvrzoval po celou svoji dobu. Člověk si velmi rychle najde vztah k hlavní hrdince, vnímá společně s ní její nejistotu, ostych, ale zároveň také studiem na vysoké škole získanou svobodu. A když si k tomu člověk přidá její rodiče, sympatie k Thelmě ani nemohly být vyšší. S tím souvisely i výčitky svědomí vyvolávané výchovou manipulátora v podobě papínka. Jenže pak se začnou dít věci…a krom výborného hereckého výkonu hlavní protagonistky si člověk může plnými doušky vychutnávat působivou atmosféru a slušnou porci napětí. Navíc je tu pořád přítomná ta otázka; jsou to, co vidíme, jen představy/upravené vzpomínky či naopak pravda? K závěru mě už ale snímek pomalu přestával bavit, „přemisťování“ se totiž náhle rozšířilo i o další „jevy“ a mé nadšení takřka opadlo. Za většinu filmu dám ještě slušné 4*.

„Neopouštím zemi, tak se nemáš čeho bát.“ Začíná to jako klasický válečný film. Několik bažantů prochází tvrdým výcvikem, aby byli připraveni na boj. Naše parta borců ale s žádnou válečnou vřavou nepočítá, těší se na cvičení v Německu. Místo toho nakonec zůstávají „doma“, čeká je mise někde v Severním Irsku…a tam začíná krutá realita. Najednou stojí proti někomu, kdo válčí z přesvědčení a s pořádnou dávkou nenávisti. Film působí dost realisticky a civilně. Už kvůli hlavnímu hrdinovi, který rozhodně není ten typ, co za sebou nechává desítky mrtvol. Sice vydrží hodně, ale má strach, přímé konfrontaci se vyhýbá, působí zkrátka jako obyčejný kluk „od vedle“. Spolu s ním vnímáme velmi stísněnou atmosféru všech těch uliček, které mohou skýtat úkryt stejně jako smrt. Všude číhá nebezpečí a hlavní hrdina spolu s publikem žije v nejistotě, zda ho ten člověk, se který zrovna mluví, nesejme třeba hned za dalším rohem. Vše pak umocňuje minimalistická, ale o to působivější hudba. Potěšil i (ne) uspokojivý konec. Celkově silné 4*.

Verhoevenova tvorba mě asi nikdy nepřestane bavit. Přesto od Černé knihy jsem měl trochu obavy, jestli se už tak trochu nejednalo o jeho filmové rozloučení. Snímkem Elle však moji domněnku, k mému milému překvapení, vyvrátil. Psát o tom, že jde o velmi svéráznou podívanou, ve které znovu nechybí všechny režisérovy libůstky, je asi zbytečné. Už ten mix komorního dramatu, mysteriózního thrilleru a zlomyslné, lehounce dráždivé vztahové tragikomedie dělá svoje. Díky pestré paletě motivů mě sledování filmu opravdu bavilo. Vztah se synem, postupné odkrývání minulosti, stále otrlejší „ozvěny“ znásilnění, cynické pozorování propletence vztahů, absurdní situace, chvilky napětí, sem tam erotické dusno. To vše tam je v různých dávkách, no a v popředí této směsice Isabelle Huppert, která s naprostým přehledem zvládá…leccos (do dnešního dne jsem s ní prakticky nic neviděl, což bych i rád napravil, na druhou stranu díky zkušenosti s Pianistkou už tuším, co od ní můžu očekávat). Solidní 4*, staré prase Verhoeven stále umí.

„Promiňte, pane, zde se nesmí střílet. Pušku nutno odložiti v šatně.“ Parodie v pravém slova smyslu. Už úvodní „podobnost úmyslná a čistě záměrná“ (oponující drtivé většině filmů) cosi naznačí a parodické motivy začnou vystupovat hned záhy. Všechna ta pateticky procítěná zvolání („Elén!“ - „René!“ - „Vy zde?“ - „Ano…já zde!“), u nichž se snad ani nelze min. usmívat, přičemž asi nejlépe je „prodávají“ Nový s Vítovou (troufám si tvrdit, že jde o její možná vůbec nejlepší film). A těch všemožných frků a narážek...navíc se tvůrci nebojí přidat sem tam i něco z vyloženě černohumorného soudku („Zapomněla jsem, že nás Klára slyší…“). Velmi baví i výborné texty písní, do nichž je radost se zaposlouchat („Co to dupe, kdo to je, že nám nedá pokoje…“). A od úprku ze svatby se přeřadí na ještě vyšší obrátky a z dílka se stává parodie takřka dokonalá…až na tu odpornou (ovšem asi i nezbytnou) prorežimní tečku. I přes ni sázím silné 4*. „Telefon.“ - „Odpusťte, pane, že nesu bílý koupelnový. Halový mahagonový leštěný je v opravě, prosím.“

„Solipsismus se píše jen s jedním L, doktore.“ Taková milá filmová překvapení mám nejraději! Tím spíš, že se jedná v podstatě o nenápadný, krátkometrážní snímek. Voormanův problém je děsivý, mrazivý, zlomyslný, cynický…ale samozřejmě ze všeho nejvíc třeskutě zábavný. Na poli pouhých cca 13 minut je maximálně efektivní, stačí vystavět fungující příběh s neméně zvládnutým, zneklidňujícím závěrem, a prakticky co věta, to zábavná narážka. A ten „vězňův“ téměř neustále přítomný šibalský, poťouchlý úsměv…skvělý casting, a to jak v případě Toma Hollandera, nudícího se Boha, který tráví svůj čas hledáním pobavení v lidech, tak v osobě Martina Freemana, těžko si představit lepšího představitele průměrného, nevěřícího a racionálně (přízemně) smýšlejícího psychiatra. A nechybí ani trocha toho zeměpisu (pobaví nejen v Belgii)…Milerád nadhodnotím a přiklepávám 5*. „Já jsem Bůh od chvíle, co tuto profesi vykonávám.“ - „Chápu. Co vlastně ta vaše profese obnáší?“ - „Neustálá údržba. Především.“

„Na svatýho Mikuláše, hoďte párky do guláše! Párky mi tu neberte, děti už mě…!“ Moje očekávání byla vzhledem k pověsti, která dvojku provázela takřka na každém kroku, docela vysoká. A po zhlédnutí musím konstatovat, že byla z převážné části naplněna. S rozjezdem to vypadalo jako minule, snad i to tempo bylo o něco svižnější. Dvojka má ovšem výhodu v zápletce. Ta je sice hrozně jednoduchá až triviální, ovšem funguje výborně. Nápad s tím, že anděl s čertem se dostanou na zem zrovna v období Mikuláše, možná není z nejoriginálnějších, ale zpracován byl více než zdařile. Film se zase může naplno spolehnout na pevné základy, na nichž stál již díl první; sehrané duo Trojan – Dvořák (kteří řádí snad ještě víc), hodně humoru, spoustu narážek a pohodovou atmosféru. Možná až moc, protože konec už působí krapet nataženě, ale není to zas nic, z čeho bych si rval vlasy. Znovu za 4*. „Říkám ti, Matko Boží, ten svatej Petr je nafoukanej! Od tý doby co mu v Římě postavili ten velkej barák s kupolí…“ - „Kopulí!“ - „No, s tou taky!“

„Aj tak ti nikto nebude veriť.“ Na slova o „potatění“ je asi nejspíš brzo, navíc jsem toho od Juraje Nvoty viděl příliš málo, abych si troufl vynášet takové soudy, nicméně na to, že jde o celovečerní hraný debut, se člověk dočká velmi kvalitní podívané. O důležitosti zobrazování ústředního tématu asi netřeba polemizovat, spíš jde o zpracování. A v tom je Špina hodně silná. Snaží se o co největší autenticitu, uvěřitelnost. A je pravda, že ona realičnost se tu nemíjí účinkem, právě naopak. Mohou za to hlavně herecké výkony a snaha nic nepřikrášlovat (zejména život v „léčebně“). A pak je tu samozřejmě hlavní hrdinka, ke které si krom přirozené lítosti není jednoduché najít cestu (pokud člověk sám nezažil něco podobného co ona), ale o to zajímavější pak to úsilí o vcítění se je. Každopádně jde o hodně těžkou „deku“, která v člověku ještě nějakou tu chvíli rezonuje. Bude zajímavé sledovat, s čím Nvotová přijde příště. Protentokrát to budou solidní 4*, a to i přes ten ne úplně uspokojivý konec a scénu s posilovnou, která se příliš nepodařila.

„Nejezte sakra to zelí! Se laskavě odnaučte, strkat do poživatin. Do jakejchkoliv poživatin pracky nestrkáme!“ Film mě opravdu hodně bavil. V podstatě už od úvodu, prakticky neměnícím se rituálem hlavního hrdiny, ale to se samozřejmě znásobilo při prvním střetu s novou závoznicí, která do jeho života vtrhne jak uragán a převrátí mu ho vzhůru nohama. To postupné vzájemné oťukávání, nedůvěra, antipatie…a pak najednou sledujeme (fešáka) Huberta, jak se pod vlivem dívky zcela mění (až jsem si vzpomněl na ono profkláklé: „Chceš-li udělat ze starého muže blázna, dej mu mladou ženu.“). Zajímavé ovšem je, že ačkoliv jsem před zhlédnutím čekal konstantní depresi, hned několikrát jsem se od srdce zasmál. I když pak přijde konec a…nemůžu se rozhodnout, zda se mi závěr spíš líbil nebo ne, ale tak nějak tam patřil. Prozatím hodnotím silnými 4*, rád bych se k filmu v budoucnu znovu vrátil. „A máte taky budík? Ráno jedeme na čas, je sobotní rozvážka.“ - „Nebojte se, nebojte se.“ - „Já se nebojim, ale mám strach.“