OLAFtrueLOVE

Opravdu Výjimečný stav Nový film nabízí pomeranče tam, kde všichni prodávají citróny. Do temné bažiny českých komedií připlouvá koráb Jana Hřebejka, rozráží vlny a ukazuje, jak proplout skrz. Karel Beran (Ondřej Vetchý) právě pro Český rozhlas pokrývá situaci v Kamburu. Na otočku do Prahy si však zvolí špatný čas – den před vypuknutím revoluce. Koho by ale taková malá geografická nepřesnost mohla zastavit? Na poli karavanových výletů se tak objevuje snímek, představující originální pohled na reportéra, který pokrývá revoluční nepokoje od sebe z obýváku a celá země mu to žere. Satirický svět, kde střelbu nahrazuje chrastítko, děti se nedají uplatit čokoládou a dospělí mohou mluvit sprostě, nabízí gurmánský oblouk, kde dokonce i postranní linka, zprvu působící, jako by měla jen připomínat zbytek mdlých humoresek poslední doby, nakonec vyexportuje v komplexní anekdotu francouzských rozměrů. (glosa pro deník Ostroviny)

Doslova to samí v bledě modrým. :DD

Asi před měsícem si ke mně ve 4 hodiny ráno na hlavním nádraží v Praze přisedl jeden týpek. Půjčil si ode mě mobil, napsal kámošovi do messengeru ať ho vyzvedne v Brodě na zastávce a počal mi popisovat svůj dojemný životní příběh. Jak se po nešťastně zdařilé kopulaci rozhodl stát na dva roky italským dělníkem, vydělal 80 tisíc euro a teď se po třech dnech nepřetržitého vysílení vrací postarat o svou vyvolenou a onoho neplánovaného potomka. Nastoupili jsme společně do vlaku směr Pardubice a po lehce vyhrocené debatě o vlivu media access control na nespolupracující družice, přeci jenom rozjíždíme Google. Při následném rozhovoru o předmětu přehrávání na mém Lenovo tab 10 však o mém společníku vyplula na povrch znepokojivá věc. Nikdy by mě nenapadlo, že ten možná trochu umazaný, potrhaný, lehce páchnoucí, ale jistě slušně vypadající člověk s takřka průměrnou výslovností je ve skutečnosti weeb. Po dvou dílech Tokyo Ghoul mi je to však jasné, stejně jako mi je jasné, že i já to budu muset dokoukat. Když bych to tedy popsal takovým jump cutem ve stylu Snatch, ještě před Kolínem jsem přijmul blahopřání k narozeninám, odmítl štědrou nabídku finanční kompenzace za mou společnost a poskytnutí tabletu, rozloučil se stiskem ruky, dorazil domů, druhý den ráno otevřel notebook a teď o 50 epizod později píšu tuto recenzi. Jaký to teda bylo? Chápu, že to by mělo být primárně předmětem recenze a já zatím zvládl jen spláchnout půl minuty irelevantním otvírákem, ale popravdě bych se spíš potřeboval zeptat: „Jako je i manga tak kokotsky překombinovaná, nebo ten kdo dělal anime četl jen každej druhej díl?“ Pamatuji si, jak jsem jako malej skládal takový ty dětský puzzle a za boha mi to nešlo složit, než mi došlo, že mi asi pes, nebo sestra sežrali pár dílků. Nějak tak se cítíte, když koukáte na Tokyo Ghoul. Jasně vidíte, kde každá linka začala, potažmo i kde její jakýsi nicotný zbytek pokračuje, ale zkompletovat to nejde. Scénárista Vám tu nic usnadňovat nehodlá. Právě naopak místo každé očekávané odpovědi přichází dvě nové otázky. Nová mechanika, dějová linka, hlavní záporák, nebo třeba tajná organizace přichází úderem blesku a ty staré mizí se stejnou jistotou, s jakou pohltí lavina přes příliš sebevědomého snowbordistu. Když jsem se fantasy z centra Japonska vydal ohodnotit, korunu mému zmatení nasadilo zjištění, že je celý seriál rozdělen na dva separátní projekty. Jeden by si myslel, že to spoustu věcí vysvětluje, ale ani bych neřekl. Trochu to ospravedlňuje velmi hrubý přechod mezi druhou a třetí sérií a vypaření několika ústředních konfliktů, to je však to jediné, co mohu s jistotou připsat pouze pod kardinální neschopnost těch, kteří přebrali štafetu. Jinak se oběma týmům daří rovným dílem tvořit mindfucky. Přidávat a mizet hlavní postavy, pak je zase vracet, jako by se nic nestalo, vkládat náhodné dialogy založené na čemsi mimo příběh, katalyzovat, či zcela měnit svět a do toho všeho mixovat náhodné vzpomínky a představy postav. Abych to tak sumarizoval, řekl bych, že seriál extrémně trpí na kombinaci krátké stopáže a jakousi potřebu být sofistikovaný, jako Kevin ze Sám doma. Oproti podstatně rozsáhlejší a co jsem slyšel výrazně lepší manze, má seriál zkrátka málo epizod, do kterých se snaží vecpat příliš mnoho. To se odráží i na složité hlavní téma, které tu mezi tím vším nemá dost prostoru a upřímně řečeno trochu ho dehonestují i typické znaky anime. Mezi tunou extrémně afektovaných postav s kanonádou uřvaných dialogů se prostě těžko vyhodnocují autorovy morální premisy. To je jako zkoušet argumentovat s lidmi na demonstraci proti bídě. Chápu, že to celé zní jako něco, co by nejraději vyblil Verbal pod Shawshank a pak udělil nejhorší možné hodnocení, ale já jsem se v pravdě dost bavil. Postavy byly kvalitní, akce hustá, diverzita mezi lidmi a Ghouly napínavá a tam kde se podařilo udržet linku příběhu pochopitelnou, měl seriál super tempo. Ostatně to dle obecných recenzí zjevně postačí průměrnému fanoušku anime, ten se sice začne nudit při dostavení hlubších myšlenek, ale naštěstí ho lze mírně obměkčit konstantně se přežírající teenkou a akční čtvrtá série již dokáže udržet jeho pozornost až do samotného konce, kterému musíme nechat, že tak nějak zvládl uzavřít alespoň tu blbou hlavní linku. :DD At the end je na tom nejspíš nejhorší ten promarněný potenciál. Hold studio zaměřené na šipudeny vzalo hlubokou, krvavou mangu a udělalo z ní age 15 srandu, která se trochu snaží vypadat jako Death note, ale moc jí to nejde. To však neznamená, že anime nedokáže představit zajímavý svět a myšlenky, nebo pobavit obstojnou akcí a humorem. V číslech něco mezi 50 a 80 %, podle toho, kolik přisoudíte nenaplněným možnostem.