Pora

Třebaže vyhrál Oscara, na tenhle v mých očích ztracený skvost jsem narazil vlastně náhodou, když jsem se z rozmaru rozhodl jít z kraje léta 2021 do kina a hledal v programu co nejlepší možnost se zabavit (volba padla na dánský Chlast nebo pixarovskou Duši; nakonec jsem zvládl obojí, ale o animáku se teď nebavíme). No a nemohl jsem být překvapen příjemněji. Film začíná vlastně docela "akční" scénou, kterou upoutá vaši pozornost, aby vzápětí zpomalil a vysvětlil Vám, co se tady vlastně děje. Že žáci (až na výjimky) chlastají víc, než by měli a čtveřice hlavních protagonistů naopak méně, než by potřebovala, aby se vymanila ze stereotypu všedního dne a přicházející (či spíše už naplno udeřivší) krize středního věku a syndromu vyhoření. Když však seznají, že takto už nelze pokračovat dál, postaví se problému na odpor tak, že se rozhodnou na vlastní kůži otestovat vědeckou hypotézu o tom, že člověk se rodí s deficitem půl promile alkoholu v krvi. A jak píše Toren – Chlast je ve své formě vlastně přesnou analogií k... no... chlastu. Dokonce, to snad spoiler není, je snímek jednoduchými předěly rozdělen do segmentů podle aktuálního množství promile alkoholu v krvi. Začínáme příjemně, tak říkajíc frťanem na kuráž. Následuje povzbuzení "do nálady" a pocitu všemocnosti, až přichází zlomový bod, kdy alkohol začíná být pomalu více na obtíž než k užitku. Přichází tvrdá rána (i od okolí), po které s kocovinou pronesete okřídlenou větu "už nikdy nebudu pít", abyste ještě ten večer skončili znova pořádně pod obraz. A až to s vámi teprve pořádně zamete, uvědomíte si, že alkohol je sice zábava, ale v rozumné míře. A že zodpovědnost a vlastně i trochu toho stereotypu je v životě jednoduše potřeba. A v ten okamžik jste se vším (i sami se sebou) smíření a do žil se vám vlije nová naděje. O co minimalističtěji je Chlast natočen, o to větší účinek a dopad má na Vaši psychiku a emoci. Samozřejmě i Chlast má trochu "špíny za nehty" a některé scény působí maličko zvláštně (a trochu v rozporu s předchozí větou). Když třída upadne v potlesk po hodině s učitelem, který byl až doteď vnímám jako postrach, působí to poněkud nepřirozeně. Zároveň je to ale v kontextu celého filmu malá a opomenutelná chyba, na kterou záhy zapomenete. Zajímavý nápad, vynikající práce filmařů spolu s hereckými výkony (v čele s Madsem Mikkelsenem) a chytlavá ústřední píseň, která mi hrála v autě ještě celou cestu domů, kdy jsem film stále zpracovával, pro mne osobně činí z Chlastu objev roku a nemůžu hodnotit jinak než 5 hvězdami.