sedm.1

Ano, Kouzlo měsíčního svitu je typický Allenův film. Ovšem typický pro jeho tak patnáct a více let starou tvorbu. A to je tvorba z Allenovo tvůrčího období, které mi je zcela ukradené. Mě oslovil svým dílem až po „přeletu“ do Evropy, tedy rokem 2005 a snímkem Match Point, od té doby mě jeho snímky baví a na každý nový se pak velmi těším. Tento počin mi ale do jeho současné tvorby skutečně příliš nezapadá a ikdyž tedy opravdu nejsem znalcem jeho starších snímků, pár z nich jsem viděl a jak jsem zmiňoval, Kouzlo měsíčního svitu považuji za takový jeho malý návrat k tvůrčím kořenům. Každopádně, stylově, vizuálně a atmosférou tento jeho snímek musí nadchnout ale asi každého, to je skutečná paráda. Ovšem co se příběhu, respektive zápletky týče, tam se se scénářem tedy Woody tentokrát příliš nevytáhl, jde o strašně nevýrazný, naivní a nezábavný počin, bez jiskry a tahu na bránu, celý mi to přišlo strašně jednoduchoučký, chvílemi až teatrální, k čemuž pak opravdu výraznou měrou přispělo i obsazení, které mě ale na plné čáře též zklamalo. A to mám na mysli přímo ústřední dvojici, kdy výkony Colina Firtha i Emmi Stone jsou strašně křečovité, vyumělkované, chvílemi až sebeparodické a navíc mezi nimi ani vůbec nefunguje chemie, což se ukáže především v závěru, to je doslova děs. Woody Allen si ale každopádně své skalní příznivce ani tímto snímkem určitě proti sobě nepoštval, spíše naopak, mě ale vážně tentokrát zas až tak nepřesvědčil a nebavil.

Přestože Panic Room nepatří k těm úplně nejlepším počinům krále thrilleru, v porovnání s ostatními, žánrově příbuznými snímky, jde pořád s přehledem o naprosto nadprůměrný film, který dokazuje Fincherovu neotřesitelnou pozici a nadvládu právě v rámci thrilleru. Panic Room má totiž naprosto vše, co takovýto snímek potřebuje, aby patřil mezi žánrově obdivované a úspěšné filmy. Chytrý a nápaditý scénář, strhující děj, spoustu nečekaných zvratů, dech beroucí scény, vrcholné okamžiky napětí, výraznou atmosféru a perfektní casting. Co chtít vlastně víc? Plné hodnocení tedy nedávám jen kvůli jemně vlažnější prostřední části a především kvůli chybějící závěrečné šokující pointě, kterou jsem očekával a moc chtěl :-), ale ona se jaksi nedostavila :-(. Naopak, opravdu hodně mě oslovila závěrečná třetina, která skutečně gradovala do fantastických otáček, kdy jsem ani nedýchal a něco tak strhujícího a napínavého se vážně jen tak nevidí, to fakt smekám. A pak obsazení, které sice obstará prakticky jen nějakých šest postav, ovšem všichni herci se svých rolí zhostili na výbornou, což k celkové působivosti Panic Room též hodně pomohlo. Fincher zkrátka natočil další, opravdu parádní, napínavý thriller, který snad nikoho nemůže zklamat.

Soudní dramata mám ve velké oblibě, ovšem tak populisticky zpracovanou podívanou z tohoto prostředí jsem snad ještě neviděl. Téma injekčních stříkaček do nemocnic mě tedy osobně hodně bavilo, bylo zajímavé, poučné, dost často jsem kroutil hlavou, jak je možné, že se vůbec něco takového mohlo stát, respektive se pořád děje, jak prozradil závěrečný epilog, který mě ovšem zároveň i pěkně nasral, ale tohle je prostě realita dnešních dnů. Takže téma v pohodě a je přitažlivé o to víc, že to je natočeno dle skutečných událostí, to zpracování ale zkrátka vážně krutě drhne. Samozřejmě, v první řadě mi tedy vadilo, jak strašně nesoudně a nepřiměřeně tlačili tvůrci káru těm „hodným“, zatímco z druhé strany udělaly pomalu padouchy na úrovni snad až nacistů. Ano, karty těch dobrých a těch zlých jsou zde sice rozdány přesně tak, jak by to mělo nejspíš vnímat i veškeré publikum, ale jsem přesvědčen, že by to právě to publikum pochopilo i samo, bez všech těch tvůrčích, okatých poukazováních, na čí straně má divák stát. A chvílemi mi to tak díky těmto berličkám přišlo až trapné. Spád to pak sice má docela slušný, čímž se sice na jednu stranu podařilo odbourat nudu, ovšem na druhou stranu mi to vzhledem k obsáhlosti celé kauzy přišlo opravdu hodně povrchní, což odnesli i postavy, se kterými se nedalo jakkoliv ztotožnit či sympatizovat, prostě šup, šup, ten řekl tohle, jinej udělal tohle, ona se zapříčinila o tohle a tamten dopadl takhle. Mezi to dvě, tři fakta o daném problému a nazdar bazar. Film jinak nedisponuje ani žádnou atmosférou a momenty napětí se sice občas vyskytují, ale ve většině případech jsou pak obratem spolehlivě zazděný. A ještě bych se chtěl vyjádřit k výkonu Chrise Evanse, který mě tedy na rozdíl od ostatních uživatelů nijak neuchvátil. Jako sympaťák z romantických ptákovin je mnohem funkčnější, o jeho superhrdinské postavě Captaina Americi ani nemluvě, pro tu byl zrozen, tyhle dramatické role pro něj nejsou ale prostě úplně nejvhodnější. Vpich je každopádně ale zkrátka určitě zajímavá podívaná, která ovšem podle mě doplatila na poměrně dost nekvalitní tvůrčí tým.

Nenáročné komedie Franka Coraciho mám velmi rád, jeho dvorními herci jsou pak navíc mí další dva oblíbenci, Adam Sandler a Kevin James, ovšem upřímně, s Ošetřovatelem šláplo toto trio poprvé pěkně vedle. Kevin James je sice i zde pořád jedním z největších hollywoodských sympaťáků vůbec a všechna ta zvířátka tu jsou vážně roztomiloučká, s tím, že i to jejich povídání je trikově na skutečně velice vysoké úrovni, ale se zbytkem si tedy tvůrci tentokrát moc práce nedali a prostě to na mě jako celek příliš nezafungovalo. Až nesoudně odfláknutá, megatuctová zápletka, bez jediného momentu překvapení, s nulovou invencí nápadů, z těch zvířecích dialogů se dalo též vytřískat mnohem, mnohem víc, a to i s ohledem na dětské publikum, humor zde celkově příliš neklape, buď jen občas potrhává jemně koutky úst, častěji jde ale spíš až o ty trapnější a bohužel vážně nezábavné rádobyvtípky, mě to zkrátka celé příliš nebavilo a neoslovilo, tvůrci to buď měli udělat ještě infantilnější, zaměřené zcela na ty nejmladší, anebo měli naopak přitlačit na pilu, zvířátka mohla nepřetržitě fuckovat a fekálně se ztrapňovat, tak či tak, oboje by bylo ve výsledku ale určitě mnohem působivější, než tato jinak povrchní nuda, která se chtěla zřejmě zalíbit všem, ovšem na to zkrátka ve všech ohledech tentokrát ani náhodou neměla. Takže zklamání, od tohoto týmu jsem čekal totiž vážně mnohem víc.

Nechci, a především ani nemůžu, porovnávat, jestli jsou Dvě věže lepší než Společenstvo, nebo horší než Návrat krále, anebo tak nějak podobně přeházeně, to prostě ale nejde a je to podstatě i úplně jedno, neboť já to beru tak, že všechny tři filmy tvoří jeden celek, sérii, která je pro mě osobně ovšem ztělesněním snu a která neměla, nemá a nebude mít obdoby. Nic víc ve filmovém světě, než trilogie Pána prstenů, už zkrátka neexistuje, není. Nic se k ní nemůže ani přiblížit, je nedotknutelná, jedinečná, je to LOTR a já při každé další a další repríze jen valím oči a jsem na naprostém vrcholu blaha. A je skutečně jedno, o jaký díl se zrovna jedná, všechny tři jsou neuvěřitelně vyrovnané, a ikdyž je každý trochu jiný, tak co do kvality, jde o do posledního detailu vyrovnanou filmovou extázi. Takže i Dvě věže jsou díky Peteru Jacksonovi monumentálním zážitkem, velkolepým, dech beroucím opusem, vizuálními orgiemi, dějově neuvěřitelně strhující a dynamickou podívanou, disponující gigantickou akcí, s neobyčejně silnými emocemi, plné napětí, občas i velice funkčního humoru, atmosférou, která mi vhání slzy do očí, úžasnými postavami, o jejich představitelích ani nemluvě, na mě zkrátka nikdy žádné jiné filmy nepůsobily tak strašně silným a ohromujícím způsobem, jako právě tyto tři díly této filmové klasiky a tohle je prostě pro mě srdeční záležitost, těžko mohu co jiného dodat, DOKONALÝ!!!

Umění. Pravé, filmové, nezpochybnitelné, umění. Neskutečně emotivně a působivě natočený film, který ve mně zanechal opravdu hluboký dojem, a to jak, sice obyčejným, přesto ale neuvěřitelně silným příběhem, tak doslova a do písmene fantastickými hereckými výkony, které především dělají tento dech beroucí filmový zážitek tak nezapomenutelným a jedinečným, jak si právem zaslouží. Gary Sinice jako režisér celý film natočil tak luxusně, že mě, i přes již zmiňovanou jednoduchost a přímočarost, dokázal totálně vtáhnout do děje a soucítit se všema postava, podařila se mu zde ovšem navodit i neopakovatelná atmosféra a stylově je film též na té nejvyšší úrovni, prostě paráda. Všechny tyto klady ovšem stejně převyšuje John Malkovich, kterému sice herecky Sinice velice důstojně sekunduje, ale to co zde předvedl právě Malkovich, to je masakr a absolutně netuším, jak to, že si za tohle neodnesl zlatého plešouna, to mi prostě hlava nebere, každopádně, minimálně díky jeho výkonu by měl tuto filmovou adaptaci Steinbeckova románu každý vidět, protože je to zkrátka NEZAPOMENUTELNÝ a NENAPODOBITELNÝ herecký výkon. Skvělý, úžasný, nádherný, dojemný film a podle mě jednoduše filmová povinnost.

V žádném případě nejsem příznivcem, natož obdivovatelem evropské filmografie, a do Babycall jsem šel jen a pouze kvůli Noomi Rapace, kterou mám ve filmech moc rád, neboť mi přijde jak vizáží, tak svým hereckým umem jako jedna z neoriginálnějších, nejvýraznějších a nejzajímavějších filmových tváří současnosti. A nutno podotknout, že i tento thriller stojí především na ní, stejně jako je nutné podotknout, že bez ní by to byla pořádná bída. Zápletka tohoto snímku je totiž vyloženě divná. Pointa je tedy sice podána zcela jasně, ovšem když to divák vezme do důsledku, tak mi tam zůstalo viset tolik otazníků, že ve finále mi právě ona pointa nedávala příliš smysl a samozřejmě tím utrpěl ve výsledku můj celkový dojem z Babycall, neboť právě na finálním rozuzlení stojí celý film. Škoda je to o to pak větší, že jinak natočeno to v rámci žánru bylo poměrně dost poutavě, spousta napětí, velice solidní atmosféra, hodně slušná gradace, ale jak už jsem zmiňoval, celé to mělo příliš trhlin a tvůrčích nedodělků, že závěrečný dopad byl zkrátka nepropracovaný a tím pádem chladný. Přesto ale jako thrillerová jednohubka funguje a působí Babycall docela slušně.

Murphyho filmografie nikdy nedisponovala příliš mnoha náročnými snímky, většina se totiž nese v tom nejjednoduším a nejpřímočařejším možném duchu, sloužící vždy jen pro pobavení co nejprimitivnějším způsobem, což ovšem nemyslím tedy jako urážku, naopak, já tenhle typ prostoduchých komedií mám docela rád, když se tedy povedou, a důležité je podotknout, že Murphymu právě toto vychází ve většině těchto jeho počinů. A Tisíc slov je toho snad tím nejvýraznějším důkazem. Totálně plochá, miniaturní, pitomoučká a ultrajednoduchoučká zápletečka, ovšem svižná, nenudící, ve spoustě momentech zábavná, zkrátka nenáročná jednohubka, dělaná pro cílové publikum, které musí být s odvedeným výsledkem pak zcela spokojeno. A tím cílový publikem mám na mysli jen a pouze fanoušky Eddieho Murpyho, který tu odvedl svůj klasický standart, pro který ho jedni milují a druzí nenávidí, já ho mám rád, své ksichty tu házel v jednom kuse, bavil mě a škoda jen, že v tom zůstal dost sám, ostatní jsou totiž dost nevýrazní a mdlý. Tisíc slov je zkrátka taková průměrná, nenudící a neurážející rychlovka, která v sobě nemá ovšem vůbec nic přínosného.

Jedna z komedií, kterou lze označit za ultimátní. Zac Efron a Robert de Niro tu totiž rozjeli tak neskutečnou jízdu, že jsem se už tak dlouho nepobavil. Přitom tomu ale zhruba první třetina filmu vůbec nenasvědčovala, postupně se to ale rozjelo do nehorázných otáček, kdy jedna šílená scéna, většinou vyprovokovaná postavou Roberta de Nira a odnášející to postava Zaca Efrona, střídá druhou, vše se to stupňuje a postupně graduje do finále, kterého jsem se tedy upřímně bál, neboť jsem očekával, že se zde bude odehrávat klasické hollywoodské moralizováníčko, prozřeníčko a přeslazený happyend, což sice do puntíku nastalo, ale tvůrci v něm naštěstí neustoupili z nastoleného stylu humoru, který se jinak nese po celu dobu v duchu té nejvulgárnější a nejprimitivnější zábavy, která ovšem tentokrát funguje více než dobře a prostě je to výsostně našláplý masakr, odvaz jako kráva, zkrátka perfektní komedie, ovšem jen pro silně nenáročné a otrlé publikum. Hlavním tahákem celého filmu je každopádně obsazení, a to nejen dvou ústředních hrdinů, vesměs to jsou totiž prvotřídní šílenci a holky tu jsou zatraceně sexy, prostě jednoduše perfektní casting. Takže, intelechtuální „komentátoři“ tomuto snímku dají nekompromisně na prdel, protože zábavnost Dirty Grandpa bude na 100% pod jejich úroveň, ovšem divák tolerantní a lačný přisprostlé a nekorektní, mnohdy hulvátské a nejednou fekální zábavy, si zde přijde maximálně na své.

Po poměrně dost nevýrazném Pádu Bílého domu jsem od Pádu Londýna upřímně čekal jen nastavovanou kaši, směřující ve výsledu k neodvratnému fiasku. Tudle nudle, opak je pravdou! Pád Londýna je prozatím letošní nejnadupanější akční jízdou, která mě zatraceně bavila. Ano, divák se sice musí nejdřív prokousat povinnou úvodní marmeládkou, a skousnout, jak jsou v tom Júesej zas všichni úžasní, dokonalý, věrní, ochotní, tolerantní a blablabla, samozřejmě s panem prezidentem v čele, ovšem po zhruba čtvrt hodince přijde první útok a od té doby je to až po závěrečné titulky fakt parádní, intenzivní řežba, které nemám absolutně co vytknout. Dynamická, přehledná a nadprůměrně efektní akce, střelba, výbuchy, souboje, honičky, prostě lavinovitý nával dech beroucí jízdy, která měla skutečně koule, strašně mě navíc oslovila i nekompromisnost, nejen, hlavního hrdiny, žádné ušetření a lítost, hajzlíkové tam dostávali prostě bez výjimky na prdel, navíc se tu poměrně i funkčně párkrát zahláškovalo, zkrátka skvělý. Velkým tahounem je tu pak samozřejmě právě představitel hlavního hrdiny, Gerard Butler je v těchto filmech jednoduše dokonalý a tady to jen potvrdil, sympatický drsňák, který umí být stejně tak milý, jako brutálně nekompromisní, prostě pro mě ukázkový akční hrdina současnosti. Ostatní pak vedle něj spíš jen tedy paběrkují, ale v pohodě. Samotnou zápletu pak nechci nějak hluboce rozebírat, spíš tu slouží jen jako takový podklad pro všechno to akční řádění, což je ovšem v tomto typu filmu v naprostém pořádku, takže i v tomto ohledu jsem spokojen. Zkrátka, jestli jsem se po Bílém domě na Londýn vůbec netěšil, tak po Londýně se na další Butlerovu misi těším jako na málo co jiného. Opakuji, velmi příjemné překvapení a jeden z TOP akčních nářezů, nejen, posledního roku!