Brinkley

Klasicky pojatá, uhlazená a vizuálně propracovaná podívaná. Je pravda, že Nebezpečná metoda ničím nevybočuje z dlouhé řady životopisných snímků, mě však neuvěřitelně bavilo sledovat vývoj vztahu Jung - Freud (škoda, že této linii Cronenberg nevěnoval větší pozornost). Ukecanost filmu mi naopak padla do noty, vždyť o čem jiném právě samotná psychoanalýza je? Herecky jsem si lebedila, nejvíc mě zaujal sice Mortensen, ovšem nejtěžší to měla určitě Knightley. Snaha o ztělesnění psychicky labilní ženy může velice snadno sklouznout k přehrávání (zde je Keira z toho i mnohokráte obviněna), nicméně jsem byla nedobrovolně přítomna hysterickému záchvatu příbuzné a na vlastní oči jsem se přesvědčila, co všechno dolní čelist v tomto stavu dokáže.... pročež za mě divácká spokojenost.

Musím přiznat, že i pro mne, fotbalově negramotného jedince, velice zábavný a především zajímavý britský filmeček (který jsem si původně pustila výhradně pro přítomnost pánů Sheena, Spalla a Broadbenta). Fotbal je sice ústředním motivem, ale není to pouze o něm - no a mě zkrátka baví příběhy zabývající se chlapským megalomanstvím a správnou "zažraností" do věci, ať už v jakémkoli oboru. Reálné tváře zúčastněných na závěr byly příjemnou třešničkou na dortu.

Komediální průměr, který už asi víckrát vidět nemusím. Jedna hvězda navrch za Thorntona a jeho scénky z tělocvičny.

Indiánské léto mám velice ráda. Se značnou nadsázkou mi připomíná pravidelné, rodinou zorganizované, prázdninové pobyty u sestřenice na Vysočině. Je mi líto, ale musím přiznat, že diskusí v obdobném duchu jsem na místních zábavách nebyla ušetřena a pravděpodobně jsem se jich i účastnila (což mi můj mozek naštěstí milosrdně vymazal z paměti). Gedeon jednoduše, a přitom jemně, zachycuje pocity nejistého puberťáka, nebo spíš puberťaček; jejich vzájemnou rivalitu a trapnost okamžiku. Tento snímek asi ocení spíš holky.

Nehodnotím hvězdičkami, neb jsem mimoděk zahlédla jen cca 5 minut. Zhruba posledních 5 let se na Českého lva nedívám, zpětně si na netu najdu výsledky a nemám pocit ztraceného večera.

Předně varuji, že komentář obsahuje spoiler. Takže: herecké výkony dobré (Ellen Burstyn opravdu můžu, štěk Harveyho Keitela geniální) a Scorsese je Pan režisér, ale.... Proboha ten scénář... Téměř všechny postavy mě neskutečně iritovaly, takže s nikým jsem neměla šanci se identifikovat. Ten Alicinin spratek si v dané situaci jednu "otcovskou" facku opravdu zasloužil, Alice má záchvaty ze slovníku své kolegyně, přičemž její synek mluví jak dlaždič, postava Kristoffersona své první ženě při rozchodu "otevře dveře", neboť s ním nechce sdílet život na farmě, kdežto kvůli Alici (jež zná sotva pár týdnů) je ochoten se po hysterické hádce všeho vzdát, atd. atd. Samotná "vypjatá" hádka ohledně předmětné facky mě přímo dožrala, neboť místo toho, aby Alice zaujala stanovisko ve smyslu "ty chlape už na mýho syna nesáhneš" a zároveň k synovi "a ty budeš respektovat některá pravidla toho, kdo nás teď hostí, nebo ti nařežu já", se dotyčná urazí, že je označena za rozmazlující matku. Zkrátka jsem si jistá, že tento snímek si pustím leda v případě, že se někdy v budoucnu rozhodnu sama sebe vytočit.

Neznalá obsahu ani žánru filmu, byla jsem přes hodinu přesvědčená, že sleduji zajímavé vztahové drama, ve kterém si ústřední dvojice říká "miluju tě" v nevhodou dobu a v zásadním okamžiku toho není schopna. Ovšem pak následoval zlom, sehraný a zrežírovaný tak dokonale, že Bazén postoupil na další level. Navíc nevyhaslá chemie mezi tak nádhernými lidmi, jakými byli Delon a Schneiderová, mě permanentně uváděla do stavu mírného rozechvění, nemluvě o jejich hereckém talentu.

Už ani nevím, co mě tehdá přimělo Gilberta dokoukat - většina postav mě totiž žrala taky (tím bych odkázala na komentář Donta). Jediné, co mi zpětně zůstalo v paměti, byl fantastický DiCaprio (ač jsem si to v té době odmítala přiznat kvůli svému pubertálnímu znechucení Leovým Jackem z Titanicu).

Jako dokument = průměr. Pro gramotného jedince (nevím, jak v USA) nic objevného nesděluje. Vše je podáno lehce zábavnou formou, jenž bohužel nevystačí na těch přepálených 100 minut. Rozhodně ale oceňuji Spurlockovu odvahu, šílenost a "zažranost" do tématu. Já jsem, coby velmi sporadický návštěvník Mc'D, naopak dostala ohromnou, avšak stále ovladatelnou, chuť na BigMaca (z čehož by páni doktoři usoudili, že má závislost na tuku a cukru ještě nedosáhla svého vrcholu). I tak si nejsem jistá, zda-li je samotná kvalita snímku natolik výjimečná, aby Super Size Me muselo být nutně promítáno na festivalu. Na druhou stranu, proč vlastně ne a kde jinde? V rámci osvěty na domácí půdě...

Na první pohled mě Ptáci nijak zvlášť neuchvátili. Jejich kouzlo jsem objevila až mnohem později tak na třetí pokus, za to ale s plnou parádou. Útočící opeřenci jsou jen předzvěstí tísně, kterou posléze vyvolají pouhým tichým vysedáváním na drátech a střechách. Právě ten výhružný poklid na samém konci je pro mne mnohem silnější, než robožralok závěrečně si pochutnávající na končetinách Quinta v Čelistech (nic proti této legendě, zde se na divákovi zase vyřádil John Williams).