Brinkley

Medvídek nespoléhá na nostalgii (Pelíšky), ani na morální naléhavost (Horem pádem). Je civilnější... bohužel i tak ze života. Postavy J. Menzela a V. Křesadlové mě navíc hodně bavily. Chápu současný trend prskat nad Hřebejkem, zvlášť po katastrofálně ultratrapné Svaté čtveřici. Ovšem Medvídek 53% vs. například Ženy v pokušení 70%? Asi žiju v jiné realitě... Ze vzdoru nadsazuji na čtyři.

Těšila jsem se na mnohem větší trapas. Jako se Dumas příliš nebabral s historií, tak si Wallace zase s nadsázkou (doufejme) utahuje z předlohy slovutného romanopisce. Aspoň takhle jsem to brala, nečekaje nic duchaplného ani intelektuálně náročného.

Ve své době měla Záměna určitě svoje kouzlo, dnes bych řekla tak komediální průměr. Nemusím to vidět znovu...

Pro tento film, snad víc než u kteréhokoli jiného, je důležité vnitřní rozpoložení. A po druhém shlédnutí nemohu Ledovou bouři ocenit jinak než všemi možnými hvězdami. Tak důkladně rozpitvané mezilidské vztahy, dokonalá kamera, Dannova hudba evokující cinkání ledu a jako pastva pro oči tentokráte architektura (dům Carverových od Richarda Hendersona).

Kvalit originálu sic mladší Slídil nedosahuje, nicméně úzkoprsou předpojatost jsem hodila za hlavu a ani u této verze se nenudila. Naopak oceňuji moderní přístup k uchopení látky, vizuální provedení i kvalitní herecké výkony obou hlavních představitelů. Přítomnost Michaela Caina byla pro mne, coby fanouška originálu z r. 1972, skoro až studijním materiálem. Takže naopak tleskám Branaghově odvaze, mě rozhodně nezklamal.

120 minut romantiky je mnohem víc, než jsem schopna na jeden zátah unést. A to i přes nepopiratelný um krále hollywoodských komedií Billyho Wildera a přítomnost hereckých legend Jacka Lemmona a Shirley MacLaine. Kromě počátečních vtipných eskapád okolo předmětného šmajchlbytu zbývá jen poměrně dost předvídatelná romance o nanynce, která naletěla ženáčovi (poslední věta filmu ovšem byla moc prima). Pokud mě tedy zase přepadne chuť na staroamerickou limonádovou klasiku, pustím si pramáti tohoto žánru - Caprovo Stalo se jedné noci.

Kamera je určitě výborná, ale víc nemám, co bych napsala. Pan Brabec jednoduše zprznil jednu z mých nejoblíbenějších knížek z dětství. Atmosféra, nálada... všechno pryč. Nejsem si jistá, zda by měl Erben radost z toho, že převažující reakcí na většinu jeho balad byl nevěřícný smích (někdy i jen kvůli vizáži či pitvořící se mimice jednotlivých postav), jenž se každou chvíli rozhléhal kinem. Pokud ovšem Brabcovým záměrem nebyla parodie - v tom případě vše beru zpět a uděluji pět hvězd.

Tato filmová Amerika je důkazem, že ponurá atmosféra a rázovité postavičky automaticky "kafkárnu" nezajistí. Samozřejmě pouze z mého skromného subjektivního pohledu.

Díky skutečnosti, že jsem před Dogville shlédla už Manderley, věděla jsem přesně, do čeho asi jdu. Ano, Dogville je razantnější, syrovější a dotýká se všeobecné pravdy, že lidi se s rostoucí mocí chovají hůř než dobytek. I zde mi minimalistická divadelní forma opět dokonale sedla, nicméně těch 140 minut bylo na mě jednoduše moc. Do děje jsem byla vtažená okamžitě a některé momenty určitě jen tak nezapomenu (porcelánové figurky například), ale i přesto jsem se párkrát přistihla, jak mi ve dvě hodiny ráno oči šmejdí po budíku s myšlenkou, kdy už mě ten Lars dovolí jít spát. Subjektivně tak stavím umírněnější Manderley o jednu hvězdu výš. I proto, že téma svobody a morálky zde není přetřásáno tak nějak všeobecně, ale rovnou na jedné "vzorové" skupině - čerstvě osvobozených otroků).

Jiří Vejdělek jde zkrátka absolutně mimo mě, ať už jde o jakýkoli žánr. I zde je pro mě synonymem zjednodušení a divácké podbízivosti (v případě Václava: "diváku, teď ti říkám, že se dojmeš, rozumíš?"). Lituji, i přes excelentního Ivana Trojana, jenž dělal co mohl, jsem pociťovala spíš rozpaky a nudu. I tak asi to nejlepší, co jsem doposud od Vejdělka viděla, takže tři hvězdy.