gjjm

Obecně... První americký velkofilm vůbec. To, co se o filmu říká, nemá s jeho skutečnou podobou nic moc společného (myslím ty kyzdy o tom, jak je to kontroverzní, rasistické a především inovativní - prosímvás, vždyť kontroverznější je i Forrest Gump... i když, možná je můj názor způsoben tím, že mi nebylo celý život vtloukáno do hlavy, že Lincoln byl svobodomyslný génij, Jenkíjové hodní a Jižani zlí, možná je to tím, že AOV vnímám coby Evropan jako žabomyší válku několika magorů, kteří se hádaj o tom, že nedokážou přijmout jednoduchá fakta, která jsme my za oceánem přijali už před desítkami let, a ještě se tím honosí jako svojí výhodou). Roztomile naivní jižanský pohled na americkou občanskou válku a její důsledky ve formě jakéhosi pokusu o filmový epos, ale je z toho jen první blockbuster v historii filmu. Ach jo.Podrobný přehled děje... Film začíná sérií scén ze života bavlnářské rodiny, názorně ukazuje (názorně myslím takovým tím debilním názorným způsobem, o kterém se ještě rozepíšu) pěstování bavlny, idylický život a rodinné tlachání (ano, film je němý), vztah mezi nimi a černochy, jejich útrapy, pak se chvilku pomlouvá Lincoln, pak se zmiňovaná rodinka chvilku veselí a pokračují v nezajímavém společenském životu, mezitím se zformuje něco jako vojsko, protože ten Lincoln je přece takový hajzl, že to my, hrdí jižanští bavlnáři s vytříbeným smyslem pro společenskou konverzaci, nemůžeme nechat jen tak. Jedna parta vojáčků, s patřičnou láskou vyprovozených ze svého jižanského domova, chvilku střílí do druhé, o které nic nevíme, čtou dopisy z domova a tak dále - prostě idylické válečné scenérie, natáčené zásadně s maximálně dvaceti herci - zde musím pochválit úžasné lokace a kameru, která se cituje dodnes. Tato drobná šarvátka představuje americkou občanskou válku. (Teď jsme někde v první hodině až hodině a půl filmu.) Ranění vojáčci ze zmíněné megabitvy (proč mají všichni obvaz zrovna na hlavě?) jsou v lazaretu ve vší počestnosti opečováváni svými rodinami a dalšími pršepichově oděnými dámami. Pak se zas chvilku pomlouvá Lincoln (je zajímavé, že dnes je přesně stejnými filmovými technikami zobrazován Hitler) coby šílenec, který svou protipřirozenou politikou celou válku způsobil, pak se zase chvilku chválí Lee coby důstojný, vznešený politik a válečný hrdina, u kterého se to Lincoln snaží si vyžehlit, čiže podepíší mírovou smlouvu. Pak nějaký chlápek donchuánovského zjevu diskutuje u domovních dveří s jižanskou lepou děv(k)ou, pak se zase pomlouvá Lincoln, a tak dále, pak nějaký magor toho zlouna Lincolna hrdinně zastřelí, zvolav přitom "sic semper tyrannis" (mimochodem, Lincoln ve skutečnosti nebyl zavražděn na žádném heroickém dramatu, ale na podprůměrné sentimentální komedii). Pak typicky griffithovské záběry na jednu rodinu, která ze smrti truchlí, a druhou, která se veselí, že je teď nejsilnější mocí v Americe. Pak dojde k ustanovení o zrušení otroctví, démonická mulatská služka praští talířem o zem a senátoři truchlí a rozhořčeně diskutují. Mezitím negři tancují a napadají vidlemi své pány. Zase scénky z lepší společnosti, rodinné tlachání, ovšem nechají občas diskutovat černošské sluhy, kteří spolu konspirují kouzelně naivním slangem. Dva negři se dokonce odhodlají pozdravit na ulici (!) bělošský pár (donchuán & děv(k)a z honorace, co se dřív objímali u dveří). Demagogický černý a posléze bílý řečník hovoří k černochům, bílého přeruší, ač má pravdu. Jiní dva magoři z honorace se líbají u jezera, ačkoliv se mezitím odehrávají první volby, kde mají ti bakaní černoši volební právo. Chvilka politických diskusí, potom černoši zlynčují bělocha (!). Náhodou je při těchto zmanipulovaných do kongresu zvoleno pár buranských černochů, kteří tam pijí whiskey a způsobí menší chaos. Bez souvislosti přecházíme do změti poulišních a domácích hovorů. Z nich je donchuán - ukáže se, že to je hlavní hrdina filmu - natolik unaven, že se jde odreagovat k řece. Tam uvidí, jak dvě bílé děti přechytračí dvě blbé černé děti, které je pronásledují - vezmou si na sebe bílé prostěradlo a udělají jim bubáka. Černé děti zděšeně uprchnou, donchuán to uzří a dostane spásný nápad. Založí Kukluxklan a bude v prostěradle strašit černochy. Pak se v podstatě zase nic neděje, jen magoři v prostěradlech a na bílých koních projíždí krajinou. (Přibližně tady končí druhá hodina filmu.) Otec té děv(k)y jí nechce dovolit, aby si vzala donchuána, pronesa památnou větu "Your lover belongs to that murderous band of outlaws." Děv(k)a je ale dojata jeho vlastenectvím a je jí ještě sympatičtější, než kdy předtím. Sčuchnou se někde u lesa, chvilku se líbají atd. atd. Děv(k)u, která je, jak se ukáže, druhou hlavní postavou filmu, při návratu z toho lesa přepadne zlotřilý negr, chvilku (tři minuty!) ji pronásleduje po docela hezkém lese, donchuán běží za nimi, snaživ se ji zachránit. Pozor, klíčový moment děje. Děv(k)a vystoupí, pronásledována, na skálu, a aby zachránila svou počestnost, skočí dolů dřív, než ji náš milý Afroameričan stačí pořádně znásilnit. Ke zdůraznění tragické absurdity použil Griffith scénu, na níž by mohla být hrdá i Rodinná pouta - děv(k)a padá svému počestnému kukluxklanskému milovanému do náruče, samozřejmě mrtvá. Počestný kukluxklanský milovaný kupodivu není nekrofil a proto nechá umírající děv(k)u umírající děv(k)ou, trochu jí, ještě než umře úplně, otře krev z ksichtu, aby ji mohl políbit, ztrácí čas tím, že ji nechá umřít na své mužné hrudi, a pak se teprve rozhodne pronásledovat afroamerického rádobyznásilňovače. Všichni truchlí, jen donchuán, který by měl v duchu správného patosu truchlit nejvíc, tiskne plakáty a snaží se děv(k)u pomstít. Černoši samozřejmě vrací úder, trošku si zaschůzují, porvou se s nějakými bělochy, kteří s tím nemají nic společného. Nějaký negr, možná ten rádobyznásilňovač, zastřelí jednoho z bělochů a ujede na koni, donchuán s kamarády ho ale statečně chytí a v bílých prostěradlech zlynčují, pak si zase trošku zatruchlí nad děv(k)ou a triumfálně projedou městem. Na znamení svého vítězství nechají mrtvého Afroameričana na schodech starostova úřadu. V průběhu této první spanilé jízdy vyvinou symboliku, založenou na skotské historii, zapálí si pár ohýnků, chvilku si v prostěradlech povídají, černoši šmírují, jak jim jejich lepé děv(k)y šijí mundůry s křížem, černí policajti několiok členů pozatýkají (protože Kukluxklan je z nějakého důvodu trnem v oku vlády). Kukluxklan se musí poprat s tím, že černochy podporuje policie i místní představitelé (to poprat myslím doslovně a ano, vypadá to dost divně). Ovšem prostý lid a farmáři se srdečně spojí s kukluxklanem proti ozbrojené soldatesce negr...Afroameričanů, která si říká polycyje. KKK mají všichni rádi a oni na oplátku všem pomáhají od černošského zla. Chvilka diskusí, jakýsi černochomil se pokusí svádět druhou děv(k)u, která s tím také nemá vůbec nic společného, málem ji znásilní (tj. políbí jí lemroucha), ona ale uteče. Mezitím na ulici vypukne šarvátka, kterou naši hodní hoši z KKK srdnatě vyřeší. Vůbec KKK se začíná profilovat jako jakýsi jižanský ekvivalent Rychlých šípů. Naopak černochy nikdo nemá rád, zvlášť když dělají takový bordel na ulicích. A všichni se o něčem dohadují, jezdí na koních, děsí se zlých černochů, trošku se i mlátí, občas se pokouší znásilnit v nepřesvědčivé a oproti pomalému zbytku trošku nevyváženě rychlé mozaice scén, ukazujících typické zlé činy černochů a dobré činy Kukluxklanu. Černoši prostě vše ničí - od mlýnů, po panenské blány, ale KKK (nemyslím Koalici pro Karlovarský kraj) je nakonec po menším procesí zachrání. Záběry na zlé činy (ta mozaika má asi deset minut) jsou porůznu prokládány identickým slavným záběrem na jedoucí hejno membrů KKK. Hraje k tomu nechutně veselá polka. A když jsou znova volby, Kukluxklanci od nich ty zlé negry hrdině odeženou. Závěrečný alegorický záběr jsem nepochopil, proto o něm pomlčím, evidentně to je nějaká metafora, kterou saksesfulní donchuán říká své druhé děv(c)e. Tím tříhodinové historické drama víceméně končí.Obhajoba hodnocení...Film je nepochybně co do scénáře velmi nápaditý, využívá důmyslnou symboliku (koťátka v úvodní scéně :-), kontrasty (jedny rodiny vojáků se veselí a druhé truchlí, tomu se říká dramatický kontrast) a kvalitní výpravu, umí také velmi dobře vytvořit ve filmu pocit majestátnosti, což dnes neumí skoro nikdo, nemohu také upřít, že založil některé postupy a techniky, které se užívají dodnes - zatímco celá řada jiných naštěstí zapadla, na svou dobu je také velmi kvalitní střih – přestože tato technická kvalita, podíváte-li se na libovolný film Georgese Méliese, není nijak závratná. Nevýhodou je nejen ukecanost filmu (titulky by v němých filmech měly být maximálně stručné a tam, kde se bez nich lze obejít, by to mělo být učiněno - to Griffith rozhodně nedělá a v podstatě bez všech mezititulků by se film bez problému obešel, ale tím víc mne štvou, navíc úryvky z historických knih, kterými autoři podklád

Nevím, co chválit dřív. Výjimečný film, hodně výjimečný. Nečekal jsem od toho moc a dostal jsem hodně - vynikající filmařské dílo, které se vymyká z tradice tuctových vyvražďovaček vynikající kamerou, nádhernou, skvělými hereckými představiteli, důmyslnými kontrasty a neuvěřitelně působivou hudbou. Děj není nijak zvláštní. Mladý anglický pár si vyjede k jezeru Eden Lake, plánují tam oslavit zásnuby. Na pláži ji napadne pes místní party chuligánů, ti ji šmírují, zničí jim auto a postupně ... no, to už si asi domyslíte, pokud jste viděli aspoň tři vyvražďovačky1. Precizně gradující atmosféra, podpořená výbornou hudbou, realistická brutalita a obrazový perfekcionismus filmu, připomínající nové francouzské thrillery, ale atmosféricky o něco napínavější. Navíc, podobně jako u Ils je tu takový ten pocit "vždyť to se v Brně může stát taky". Scény, kdy výrostci v pustém lese u Eden Lake sadisticky mučí Steva, všechno si nahrávají na mobil a Jenny to z povzdálí pozoruje jsou... hodně deprimující. Neodpustí si sice několik drobnějších žánrových klišé, ovšem ty nijak nevadí, zvlášť v tak fantastické výpravě, snímané tak úžasnou kamerou, a vyvážené tolika perfektními scénami. Je fascinující, kolik prostoru pro budování atmosféry a nápady dává dobrým režisérům zdánlivě primitivní vyvražďovací žánr. Navíc, ze všech dosud viděných filmů a seriálů právě Eden Lake nejlépe vystihuje genius loci současné Anglie (natáčelo se v Buckinghamshire, většinou v okolí Iver Heathu). I to jako anglofil musím ocenit. Eden Lake se může zařadit ke špičkám žánru a ke zcela výjimečným filmům, které budu nějakou dobu doporučovat každému okolo...

Film je o ničem, ale o ničem je i spousta uznávaných filmů. Příběh o tom, jak majitelka bordelu vybírá dívky tak, až se jí vymstí její snaha o vydírání klientů a o tom, jak se domina zamiluje do subíka a nechce už být dominou, aby mu dokázala svou lásku - mimochodem, v Páralově předloze to všechno z nějakého mně nepochopitelného důvodu vyzní celkem inteligentně a s autorovým sarkastickým pojetím se to vůbec nečte špatně -, je debilní. Komedie to není, možná tak nechtěná (když se podíváte na herecké výkony a na dialogy), ale nic jiného taky ne, je to jen normální zbytečný film. Má to ale i své ne tak špatné stránky, třeba Marka Vašuta, Jana Skopečka a občas dobrou kameru (i když se nějak projevila jen v tom švenkování na Vltavu a v závěru :-). Prostředí porevolučního Česka, vylíčené z pohledu děvek (ano, jsou to blbě napsané a nesympatické postavy, ale netvrďte mi, že skutečné děvky jsou na tom co do psychologické prokreslenosti svého jednání líp) taky není úplně nezajímavé, nemluvě o tom, že jakousi atmosféru zapadlého, rádobyexkluzivního bordelu (kterým svým způsobem bylo i tehdejší Česko) to má. To je tak, když se všichni bojí dát slušné hodnocení, aby nebyli za burany. Pro mně normální podprůměr. Nejhorší film na ČSFD to opravdu není, už proto, že podobně debilní nebo ještě horší filmy tu mají červené hodnocení a některé se dokonce prodraly i do top 200.

Mám pocit, že jsem viděl jiný film než všichni ostatní. Úplně věřím, že vznikl jen pro využití drahých kostýmů - je totiž technicky strašně odfláklý. Nezáživná, statická kamera a střih, nesourodá hudba, uřvaný Petr Čepek, občas debilní dialogy. Nechápu typicky pseudointelektuální srovnání se Sedmou pečetí nebo Andrejem Rublevem - to jsou nejen mnohem lepší filmy a společné mají snad jen náboženské motivy a středověké kulisy (nemluvě o tom, že Bergman používával aspoń trochu nápaditou kameru). Rovněž nechápu, co na tom komu přijde temné, špinavé a depresivní. Tak dobré hodnocení nedávám proto, že by to byl tak dobrý film. Dávám je proto, že to je jeden z mála českých historických filmů, které skutečně jsou schopny vystihnout středověkou atmosféru - která není nijak syrová ani temná! - a způsob uvažování středověkého člověka. Protože příběh Vladimíra Körnera o fanatickém johanitovi, který se mstí svému bratru, zradivšímu řád má spád, dobře promyšlené postavy i zajímavou myšlenku. A protože role fanatického rytíře Armina je životní rolí geniálního Jana Kačera. - Ale to by život zanikl. - Ať. Zůstanou andělé.

Fascinující. Na scénáři tohoto filmu (+ pár dalších od Bergmana, co v Česku vyšly knižně pod názvem Filmové povídky v roce 1988) jsem se kdysi naučil vnímat vztah mezi myšlenkou, slovem, obrazem a filmem. Po asi pěti letech jsem se konečně odhodlal podívat na film, který mne láká už neuvěřitelně dlouhou dobu. Viděl jsem ho švédsky a bez titulků, ale vzhledem k tomu, že scénář jsem mnohokrát četl - a fascinoval mne natolik, že ho znám prakticky nazpaměť -, ani mi to nevadilo. Scénář je geniální, geniální je herecký výkon Gunnara Björnstranda v hlavní roli - ovšem to platí i o všech ostatních představitelích, Bergman z nich dokázal dostat maximum -, geniální kamera, která umí vytěžit maximum i z několika jednoduchých lokací téměř bez vizuální hodnoty, skvěle synchronizovaná se zvukem. A bez dokonalého zvuku (tikající hodiny, závěrečná Märtina promluva) by se film neobešel - vždyť jeho tématem je mlčení, dokonce mlčení nejvyšší, mlčení Boží. Ponurá, depresivní atmosféra odlehlé švédské vesnice, kde lidé pomalu přestávají věřit v Boha jen proto, že mlčí, a místní pastor proto začíná pochybovat o smyslu svého vlastního života. Uvědomuje si, že selhal. Všechna řešení existenciální krize, která materiální svět nabízí - ženy, rodina, workoholismus atd. - jsou pro něj z různých důvodů nepřijatelná. (Bergman sám tento film mimochodem popsal jako bludný kruh selhávání: Bůh selhává před pastorem, pastor selhává před vesnicí - zastupovanou Jonasem-, Jonas selhává před svou rodinou.) Nikdy bych nevěřil, že se pouhými dialogy - protože sama výprava a kamera (byť výborná) má prakticky nulový potenciál - vytvořit taková pochmurná atmosféra. Asi bude trvat ještě dlouho, než se podívám na další Bergmanův film, ovšem není to proto, že jsou špatné, jako u ostatních režisérů - je to naopak proto, že jsou tak fascinující. Lidi si to špatně vykládají, když mluví o Kristově utrpení, že, pane faráři? ... Když Krista přibili na kříž a on tam v mukách visel, volal: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil!" Křičel ze všech sil. Uvěřil, že všechno, co kázal, je lež. Pár minut před tím, než zemřel, Kristus podlehl hrozné nejistotě. A to přece snad pro něho muselo být ze všeho nejstrašnější utrpení, že, pane faráři. Myslím to mlčení Boží. Že, pane faráři?

Pier Paolo Pasolini je bezpochyby jedním z nejvýznamnějších reprezentantů italské kultury dvacátého století. V Itálii je znám spíše jako vynikající prozaik (což plně uznávám, jeho Zběsilý život patří mezi nejlepší a nejcyničtější knihy, jaké jsem kdy četl), mimo hranice své rodné země spíše jako režisér. Nedovoluji si příliš posuzovat jeho um v celku (tohle je druhý film, který od něho vidím, a to je na objektivní posouzení čehokoliv málo), ovšem mé pocity z Decameronu jsou smíšené. Boccacciovu povídkovou sbírku adaptuje Pasolini spíš jako jakousi lidovou veselici, v níž se má zrcadlit italská národní povaha. Nevyhýbá se tématům erotickým, která mají v předloze (svého času byla označována jako "Kuplířka mezi knihami") hlavní úlohu, ovšem staví spíše na lidovém humoru a jakési zemitosti, občas doslova záchodovosti, což by mi ani tak nevadilo, ale v předloze po tom není ani stopa. Proti výběru příběů a konečně ani proti jejich spojení (film nezachovává původní rámcovou strukturu, ale příběhy spojuje v duchu moderních povídkových filmů, a nutno přiznat že docela důmyslně) nemohu nic namítat (svědčí o detailní znalosti a vynikajícím pochopení předlohy, což je u adaptujících režisérů věc velmi vzácná). Zpracování je ale takové rozpačité - natáčelo se mimochodem ve víceméně moderních prostorách, ze kterých sice byly odstraněny typické moderní předměty a postavám dali něco jako středověké kostýmy, ovšem odstranění moderní atmosféry ještě nevykouzlí tu středověkou. A právě vytvoření dobové atmosféry je v historickém filmu ze všeho nejdůležitější - pokud se to Pasolinimu nepovedlo, není to důkazem kvality filmu. Lepší stránkou filmu jsou vynikající herecké výkony (na poměry italské kinematografie extrémně vynikající - fakt, že šlo téměř vždy o neherce mne opravdu překvapil), občas zajímavá vizuální symbolika a na adaptaci tak náročné knihy výborný scénář (zejm. pokud jde o dialogy), horší především příšerná kamera, těžce nedostatečná výprava a nesourodá hudba. Slibný scénář, špatné provedení.

Mně tö přišlö jëště lëpší nëž Börät. Sicë Brüno v pödstätě...už budu psát normálně...v podstatě opakuje Boratovo schéma a styl, ale je o něco dovednější a především podstatně vtipnější a drzejší - lidé, kterým Borat přišel nechutný, musí z Brüna zvracet. Amerika je zesměšněna nikoli příchozím ze země zaostalejší, ale naopak příchozím ze země, která je - aspoň ohledně vztahu k homosexuálům - méně zaostalá a zdegenerovaná, skoro bych řekl méně přešlechtěná, z Rakouska. Cohen si nyní nedělá srandu ani tak z Rakušanů, ale především z Američanů (i když Rakušané to občas taky dostanou pěkně sežrat, např. dialog o Hitlerovi) - a jeho parodie je naprosto geniální a trefná, zejm. scénka s modelkou ("No a ta otočka, to je hotové peklo") a scénka před cenzorskou komisí. Cohenův satirický styl se mi líbí, především proto, že nejde o samoúčelné provokace víceméně neškodných institucí, v nichž si "satirické" filmy tolik libují, ale satiru, která je nejen vrcholně kontroverzní, ale zejména přesně cílená na nejhorší společenská zla. Monty Pythoni, s nimiž je Cohen občas docela po právu srovnáván, jsou satirickým ekvivalentem kulometu - prostě střílí, střílí, střílí dokud jim nedojdou náboje (což je v případě Pythonů velice brzo, cca v půlce třetí série Cirkusu) a nějak moc se nezamýšlí, do čeho střílí a jestli se trefí. Cohen je sniper, který vyčkává, schovává se v převleku a pečlivě zaměřuje, aby mohl jednou ranou zesměšnit - zlikvidovat - ty, kteří si to zaslouží. Jeden výstřel, jeden mrtvý. P. S. A to ani nemluvím o geniální a nepřekonatelné "líbací" scéně =)

Ze všech potterovských dílů asi nejlepší kamera a nejhorší scénář - krom několika sympatických vtípků (ten galeons) a velmi kvalitních scén je opravdu debilní. Přes pár scén to není ani tak thriller, spíš romantická konverzačka v trochu temnějším fantasy prostředí známém z knih - to prostředí je vystiženo opravdu výborně a s úžasnou atmosférou a vizuální stylizací. Prostředí je také tentokrát ještě trochu viktoriánštější, než je v potterovkách zvykem, někdy dokonce tak, že neodpovídá reáliím předchozích filmů (scéna přípravy liquid luck, myslánka, rozhovory v nebelvírské ložnici), což je rozhodně dobře, a většinou je dost zajímavé a - jak už bylo zmíněno - dobře natočené. Nevýhodou jsou krom debilního scénáře také ne zrovna dobré herecké výkony (relativně nejlepší je rozhodně Snape, relativně nejhorší Malfoy, Slughorn...představitelka Luny to určitě jednou dotáhne daleko jako domina v BDSM pornofilmech, ale do Pottera se nehodí, něco podobného platí o Gambonovi v roli Brumbála, který je tady ještě horší než v ostatních dílech a do této role se prostě hlasově nehodí). Kamerově výborná, jinak naprosto průměrná potterovka, které strašně ublížil důraz na romantiku. Yates je rozhodně dobrý režisér a až skončí s potterovskou sérií, třeba začne točit dobré filmy... P. S. Zajímavá je hudba. Neřekl bych, že je zdařilá, ale... zajímavá je.

Jeden z typických zastánců tzv. městské symfonie, oblíbeného žánru kinematografie dvacátých let (Muž s kinoaparátem, Berlín - symfonie velkoměsta, Manhatta). Šlo o to zachytit formou nesouvislé mozaiky záběrů na všední ruch atmosféru určitého města. Paříž je rozhodně nejelegantnější a možná nejzajímavější co do výběru záběrů (např. plavecký bazén, pohodové pouštění draka někde na krásném předměstí, poklidně dýmající tovární komíny, plavba na řece) - režisér André Sauvage ovšem projevil prakticky nulovou technickou zručnost, jeho kamera je statická, docela nudná, někdy sice zajímavá z hlediska osvětlení, ale v podstatě bez invence. Podobný případ jako Manhatta, spíše sled oživlých fotografií než film, jenže Pařížské etudy mnohem delší. Navíc se mi nezamlouvala stylizace - když je před každým záběrem podrobný titulkový popis místa sejmutí, ztrácí zajímavost i nejpůsobivější scény (sestup do kanalizace) a avantgardní experiment je degradován na cestopisný dokument o předválečné Paříži, v podstatě série krátkých a nudných záběrů z dovolené. Sauvage klade důraz na práci, výrobní postupy a stavby - prostě hodnoty trvalé -, narozdíl od filmů Vertova a Ruttmanna, které naopak oslavují pomíjivý duch města tak, jak je tvořen lidmi. Lidé jsou v Pařížských etudách zcela v pozadí. Čtyři hvězdičky dávám jen za brilantní, mistrně osvětlenou a kupodivu zajímavě poetickou scénu v kanalizaci (nebo co to vlastně je). Asi vám budu připadat jako magor, ale taková plavba je jedním z mých snů :-)

Můj komentář (a hodnocení) je stejný ke všem čtyřem opusům, čehož příčinou je to, že jsem je viděl současně a nedokážu je od sebe odlišit. Podivné, epilepticky míhající se černobílé obrazce. Vlny, světla, pulzující srdce? Nelítostný boj kvasinek a bakterií v senném nálevu? Cosi vyrůstá ze země, je to dům, hrob nebo jeskyně? Auta nebo housenky, šplhající se po stvolu? Nebo to celé jsou domy, animovaná verze příběhu Města, tématu, které Ruttmanna a expresionisty vůbec tolik fascinovalo? Nebo snad rentgeny kostí, lidské postavy, siluety duší? Každý v to asi vidí to, co v tom vidět chce - jen jedno jsem v tom (aspoň já) vidět nedokázal, totiž samoúčelnou animační hříčku. Nevím proč, ale prostě to na mne nikdy nepůsobilo jako nesmysl, který nemá děj, ale vždycky jako určité drama - přestože aktéry toho dramatu jsou černé a bílé fleky. Není to jen samoúčelná hříčka, ale působivé stínové divadlo, jehož hlavní děj a plán se odehrává v divákově fantasii. Vizuálně rozhodně zajímavé, a přestože to je spíš něco jako psychowalkman než film, mělo to na mne určitý emoční účinek a navodilo to určitou atmosféru - což je u filmu nejdůležitější, a to, jestli k tomu potřebuje děj nebo prostředí, je celkem jedno. A rozhodně mám o čem přemýšlet. Navíc, hudba od Digitonal je vážně úžasná. Všechny čtyři opusy se zmiňovanou hudbou: http://www.youtube.com/watch?v=WSG5eHExlrY