gjjm

Hodnotit si nedovolím, ale z těch pár skečů co jsem viděl byly v podstatě všechno blbosti. Po megatrapném Tarantino restaurantu ani netoužím vidět víc. Primitivní blbosti s umělým smíchem, založené na yorkshireském dialektu plus debilní dabing.

František Němec je asi nejlepší Hamlet, jakého jsem kdy viděl, Somrův Claudius se dost podobá Hrušínskému ve Spalovači, ani nemluvím o Rösnerovi a Kostkovi v menších rolích. Vynikající inscenace, rozhodně jedna z nejlepších inscenací Shakespeara u nás. Zajímavá je také naprosto minimalistická (či spíše geniálně absentující) výprava.

Do you think, Quentin, this might be your masterpiece? It doesn't, Pulp Fiction is still the best - but Basterds are bloody fucking close. V podstatě jsem si nedokázal představit, čím by mne ještě po tom všem Magor z videopůjčovny mohl přijemně překvapit. Pulp Fiction je beze sporu nejlepší film všech dob, a cokoliv po ní může být jenom horší. Má očekávání byla chmurná - avšak nejen že se nevyplnila, ona se obrátila v nejlepší možné. Tarantino ale překvapit může, a to velmi příjemně. Nejen že dokáže, že s ním je pořád sranda a natočí spaghetti western o druhé světové, ale svému nepřekonatelnému meisterstücku se téměř vyrovná a v mnoha ohledech ho překoná. Bastardi jsou po dlouhé době film, u kterého je mé hodnocení nedobrovolně podhodnocující. Není sice tak universální, originální, kompaktní a celkově bezchybný jako Pulp Fiction, ale má jen velice málo chyb. Příběh nemohu nazvat jinak než bohatý, nabitý k prasknutí - přesto rozhodně ne přeplácaný. Nabitý hláškami, vtipem a skvělými postavami (samozřejmě vede geniální, geniální, geniální, geniální, geniální Christoph Waltz jako polyglot Landa, ač Brad Pitt šlape na paty jak jemu, tak pomyslnému postu největšího filmového drsňáka, a oba je důstojně zastřešuje voiceoverový Samuel Lee Jackson) příběh braný tarantinovsky zeširoka, aby vás dokonale vtáhl a donutil vychutnat si každý detail. Normálně mne dlouhé filmy štvou, ale Bastardi jsou jedna z mála výjimek. Kupodivu jsem přežil i mírně romantický vedlejší příběh (a je vedlejší - opravdu nemohu souhlasit s tím, že Shoshana je hlavní postava filmu, nebo aspoň já jsem ji tak nevnímal), a mihule to posoudit, je skoro stejně dobrý jako "romantické" vedlejší příběhy z Pulp Fiction. Precizní, do posledního detailu vyladěný scénář a výprava, bezchybní představitelé, přiměřené množství krve a vysoce aesthetisovaného násilí (scéna v psím útulku by mohla sloužit jako definice aesthetisovaného násilí, stejně tak italský rozhovor jako definice Tarantinova smyslu pro humor). Ovšem tento alternativní příběh o naneštěstí neuskutečněném konci druhé světové války uspokojí i ty, co chtějí od filmu nějakou myšlenku a poslání. Zásadně totiž mění - a v žánru alternativní, těžce alternativní historie, což je o to úctyhodnější - pohled na druhou světovou válku, respektive holocaust. Pokud jste si toho náhodou nevšimli, Tarantino je jediný, zdůrazňuji, jediný režisér, v jehož pojetí nejsou Židé prostě zmasakrované ovce, nahnané do plynových komor, obsah dobytčáků do Osvětimi a čísla ve statistice, ale naopak lidé s propracovanou psychologií, aktivní účastníci dění, kteří by byli schopní se bránit a bojovat, kdyby jim k tomu historie dala aspoň nějakou příležitost. Ve všech ostatních filmech - ve všech, kromě Bastardů - nemají kromě smrti, eventuálně vyrovnávání se s ní, žádnou aktivní úlohu. Především to je ten zásadní obrat ve filmovém zobrazení druhé světové války - a jako vždy když na to sáhne Tarantino, obrat k lepšímu. To ovšem zdaleka není všechno - Tarantino ve svém zatím (a já pevně doufám, že opravdu jen zatím) posledním filmu potěší i ty, kteří mají rádi filmové vyjádření filmu. Tarantino vyjádřil svůj vztah k filmu - jako téměř každý režisér - nádherně, a, jak má ve zvyku, se vší bizarností. Vždyť právě filmem je ve filmu v podstatě {spoiler} zabit Hitler {endspoiler}... No a samostatná kapitola je pak úchvatná závěrečná pointa, která se ani nedá popsat jinak než slovy Mistra ... Svlíkneš mundůr? Ale my nemáme rádi nácky bez mundůrů. Co, Danny, máme rádi nácky bez mundůrů? P. S. Kinotitulky se opravdu nepovedly.

Flašinetář pod oknem se nechává seřvat od matrony. Ta je chce zlít vodou, což flašinetář se svým kamarádem využije k docela slušnému gagu.

Nejlepší animák :) Dejte si tak deset dílů na mobil a už nikdy se nebudete nudit :) Morbidně infantilní zábava, drsný způsob kreslení :) Oblíbená postava: Lumpy, oblíbený díl: Limb :))

Ze všech potterovských dílů asi nejlepší kamera a nejhorší scénář - krom několika sympatických vtípků (ten galeons) a velmi kvalitních scén je opravdu debilní. Přes pár scén to není ani tak thriller, spíš romantická konverzačka v trochu temnějším fantasy prostředí známém z knih - to prostředí je vystiženo opravdu výborně a s úžasnou atmosférou a vizuální stylizací. Prostředí je také tentokrát ještě trochu viktoriánštější, než je v potterovkách zvykem, někdy dokonce tak, že neodpovídá reáliím předchozích filmů (scéna přípravy liquid luck, myslánka, rozhovory v nebelvírské ložnici), což je rozhodně dobře, a většinou je dost zajímavé a - jak už bylo zmíněno - dobře natočené. Nevýhodou jsou krom debilního scénáře také ne zrovna dobré herecké výkony (relativně nejlepší je rozhodně Snape, relativně nejhorší Malfoy, Slughorn...představitelka Luny to určitě jednou dotáhne daleko jako domina v BDSM pornofilmech, ale do Pottera se nehodí, něco podobného platí o Gambonovi v roli Brumbála, který je tady ještě horší než v ostatních dílech a do této role se prostě hlasově nehodí). Kamerově výborná, jinak naprosto průměrná potterovka, které strašně ublížil důraz na romantiku. Yates je rozhodně dobrý režisér a až skončí s potterovskou sérií, třeba začne točit dobré filmy... P. S. Zajímavá je hudba. Neřekl bych, že je zdařilá, ale... zajímavá je.

Barkerův jedinečný svět plný paranoie, zvrácených snů, ďáblů a démonů z nižších světů, perversního i na první pohled "normálního" sexu, předměstské temnoty a hnijících mrtvol mi imponuje. Zatímco v literární podobě mi jeho texty přijdou zmatené, nepropracované, ne dost rozpitvané (myslím po stránce výrazové - po stránce obsahové jsou mi velice blízké), film mu jde výrazně lépe. Forma je ovšemže čiře béčková, autor si zvolil nenáročnou a dobře prošlapanou formu předměstského horroru, přetéká ale obsahem, atmosférou a krvavými démanty, zasazenými s mistrovstvím geniálního zlatníka do koruny uplácané z rozdrceného skla, které řeže při každém doteku. Přímé spojení mezi předměstím a peklem, krásné masky. Jedinou nevýhodou je rádoby metafysický podtext, který by mohl být propracovanější a nejen tak letmo nahozený a zůstávající na úrovni víceméně neškodného BDSM - v tom snad budou lepší další díly. Rovněž postavy z vezdejšího světa jsou takové nevýrazné a člověk je vnímá spíš jako doplňky k dekoraci než jako skutečné postavy a spád děje je trochu zmatený, neplynulý (zhruba tak v 50. minutě jsem měl pocit, že bylo přeskočeno takových deset minut děje, v dialogu s doktorem chybí tak tři čtvrtiny informací, s kterými se později dál pracuje). Přesto velmi působivý horror. Nauč se snášet bolest a zjistíš, že to může být veliká slast.

Oproti spíše konvenčně suburbově laděné jedničce se ve dvojce rozehrává koncert psychosy a bizarrních pekelných visí. Oproti spíše psychologickému Barkerovi, který si ve filmech i knihách libuje v převracení konvencí, bizarních souvislostech a netušených úhlech pohledu je Randel poněkud méně komplikovaný, výrazně morbidnější a také jaksi filmovější - Barker zfilmovává svou visi, kterou už presentoval v knihe, Randel prostě točí film; horror proto působí o trošku přirozeněji (v tom smyslu, že to není vyždímaná kniha, ale prostý film - Randel si také výrazně více a výrazně lépe hraje s kamerou a grafikou). Barker bere "dějové" scény za základ atmosféry, z které může vytvořit svou zajímavou hrůzu, Randel jako nepříjemnou nezbytnost, která mu brání v tom, aby svou nechutnou fantasii rozvinul bez omezení - nutno říci, že Randelovo pojetí je mi trochu bližší. Asi jsem magor, ale cenobité se mi tu líbili o něco víc než v jedničce (a Cenobitka, kterou tu mimochodem hraje talentovaná horrorová povídkářka Barbie Wilde, je v tomto díle mnohem hezčí) a měli tu mnohem víc prostoru. Taktéž líbací scény nemají chybu :-)) Nevýhodou je hudba jak z Harryho Pottera, zírání do kamery, stavba, která navazuje na jedničku a samostatně příliš nefunguje a příšerné dialogy. Pathos některých scén je strašný, ale přeci jen jde o součást stylu snímku. Atmosféra horroru je sice hůře vybudovaná, ale podstatně zajímavější než v jedničce. Zajímalo by mne, jak by byl býval vypadal Laugierův remake.

Můj první rozsáhlejší anime seriál (samozřejmě když nepočítám Pokémony). Netvrdím, že se ze mně stává otaku, nicméně anime kultura mi je čím dál sympatičtější. Kresba je velmi zjednodušená a zkratkovitá, ale má svůj specifický výtvarný kód, díky kterému umí vtěsnat do jednoduché kresbičky maximum významu a může tak bez problému v animovaném seriálu vyjádřit věci, jaké by v americkém (i evropském, protože ten evropský je naneštěstí mírně adaptovaný americký) kresleném filmu vypadaly směšně nebo groteskně - ono je to i proto, že v euroamerickém kresleném filmu je v 99% případů cílem prosté primitivní pobavení diváka a ne vyjádření složitého příběhu nebo předvedení vynikající grafiky jako v anime. Anime je sice kreslené, ale člověk by se na něj měl dívat jako na hraný film, protože to, co průměrný Euroameričan očekává od kresleného filmu, od anime prostě nedostane. To jsem se zase zakecal, zpátky k Hellsingovi. Nádherná grafická stránka, temný příběh, vlastně rodinná sága instituce jménem Hellsing, rodiny a protinemrtvé tajné společnosti zároveň, a o jejím boji proti upírům, ghúlům a všemu možnému. Jeden z nejlepších filmů o upírech, co jsem kdy viděl. Temná, depresivní atosféra, potoky krve, celkově brutální příběh, zvláštní úhly záběru a kvalitní animace v anime stylu. Postavy jsou buď psychopati nebo nemrtví nebo nemrtví psychopati nebo budoucí nemrtví nebo budoucí mrtví, což mi také velmi vyhovovalo. Snad jen hudba se mi moc zvlášť nelíbila. Japonština zní úžasně a dabéři originálního znění také předvádějí dobrý výkon (s tak stoickým klidem by větu "Napřed tě znásilním a pak tě zabiju a vysaju ti krev" nepřednesl snad ani Bela Lugosi). Budu se muset na anime dívat častěji.

Mé pocity se dají popsat čtyřmi slovy... první: nejhorší, druhé: film, třetí: všech, čtvrté: dob. Přestože technická kvalita není zase až tak příšerná, scénář je tak ... temně fascinující, že nemohu hodnotit jinak. Aj, počněmež onen příběh: Nějaký Strauss se svou milenkou (z nějakého důvodu mi Štraus strašně připomínal toho hlavního debila z Twillight, a to jak vzhledem, tak "karakterem" postavy) odjede na ňáký odlehlý a zaostalý ostrov, aby pátral po svém neznámém původu (není vysvětleno, proč by jeho původ měl souviset právě s tím nešťastným ostrovem). Zjistí, že pochází z tamní zdegenerované rodiny, která vymřela před 75 lety (je mu kolem dvaceti). Chvilku po tom pátrá a pak zjistí, že jeho potomci zatím zdegenerovaly v kanibalské světloplaché zrůdičky (viz obal DVD), které normálně požírají naformaldehydovaná těla z místního krchova. Krchov právě vykopávají a zrůdičky proto nemají co žrát. Nááááááhodou proto právě začnou útočit na lidi, ovšem náš král valčíků pocítí osudovou spřízněnost se zrůdičkami, přidá se k nim a najde tam osudovou lásku. Nějaké otázky? Já bych jich pár měl. Mělo to vůbec scénáristu? Pokud ano, četl po sobě to, co napsal? Pokud ano, přemýšlel vůbec o svých postavách a o souslednosti příběhu? Občas sice přišel na nějaký dějový rozpor, který vyplodil (např. že Straussovi rozhodně není 75 let), zopakoval ho a nechal postavu se na něj zeptat, ale neobtěžoval se ho nijak vyřešit ani vysvětlit. A ještě jedna otázka: co má, u velkého Cthulhu, film společný s červeným krevním barvivem? Pokud se tu mluví o nějaké nemoci, téměř tradičně zná scénárista pouze její název. Jsem v medicíně laik, ale takové bláboly poznám i já. Někdy se to korunuje dějovou chybou, například když se v jedné scéně Straussova choroba, která podle příznaků ze všeho nejvíc připomíná epilepsii, označí za "záhadnou, nevysvětlitelnou, nepochopitelnou", a nikdo neví, co mu je, ač se o ní o dvě scény předtím mluví jako o (poměrně běžné a nijak záhadné) hemofilii. Zvláštní je také, že pitevce v jiné scéně (nominativ pitvec, tj. pitvukonající lékař, toto krásné slovo jsem našel v jedné Preslově učebnici, škoda, že se neujalo víc) zaujme vrcholně to, že mrtvola rozsekaná vrtulí motorového člunu má nepoškozený penis a bez komentáře přejde fakt, že má tři žaludky. Vše korunuje přímo magický český dabing (mimochodem, mám tu zkušenost, že trashové filmy jsou s dabingem ještě mnohem trashovitější), který zní jako soutěž rutinovaných dabérů, kdo dokáže říct: "Umírám" optimističtějším tónem. V takové situaci se skoro stydím připomínat to, že zvuk je (aspoň u českého dabingu) asi pět vteřin za obrazem. K imaginární sošce nejhoršímu filmu všech dob se přidávají ještě další ocenění: nejdebilnější romantický podpříběh v historii filmu ("Jsem těhotná! Ono to kope!"), nejhorší sex v jinak nepornografickém filmu (jen tak abych vás nalákal, hermafrodit napřed - ve chvili, kdy se celý zbytek ostrova evakuuje a on by měl taky - obcuje sám se sebou, maje / majíc obě verse rodidel ve vhodné vzdálenosti, a pak se k němu přidá jeho zdravotní sestra), nejhorší výprava (schovka na hřbitově: megarofl), nejhorší konec, nejhorší gore efekty (když si v zápěstí prakticky překousnete ruku, krev má ve shodě s anatomií i pravidly žánru stříkat přes celou místnost, a ne pomalu odkapávat do dlaně!). P. S. Zarážející podobnost s Twillight, v tématu, obsahu, dialozích, postavách i kvalitě. P. P. S. Léta Páně 1652 nemohl nizozemský král zakázat incest, a to z velice jednoduchého důvodu: už asi sto let bylo Nizozemsko republikou. Incest se mimochodem v té době ve většině zemí trestal už asi dva tisíce let, navíc většinou smrtí. To je opravdu takový problém se podívat do nějaké chytré knihy či na internet před tím, než napíšete do scénáře něco o historii?