Jansen

Brainstorming Larse von Triera a Nielse Vørsela. Místy to hodně připomíná Království, na kterém výše zmíněná dvojice také spolupracovala. To, co tvoří z Epidemic film a ne jenom sled nesourodých skečů, je množství narážek a odkazů, které navzájem osvětlují, oživují a přetvářejí předchozí části filmu. Vytváří se tak rafinovaný mix absurdit spojený dohromady tak geniálním způsobem, jakým to umí pouze jediný člověk – Lars von Trier. Mimochodem tajemstvím pasty Signal plus jsem se taky v jistém životním období intenzivně zabýval. Na rozdíl od Larse jsem ale k vysvětlení došel způsobem čistě neinvazivním.

Kontrast tma x světlo. To nejvýraznější prvek jaký si Haneke tentokrát zvolil. V podstatě je to opět varianta na viděné (zobrazené) a neviděné (nezobrazené). Geniálně je pak zakomponovaný a posledním záběrem k dokonalosti dovedený ústřední motiv vlaku.

Pálfiho rurální formalismus beze slov. Pod formální slupkou se ale pomocí důmyslně komponovaných záběrů nenápadně rozehrává příběh, který v závěru dojde jedovaté pointy. Že by mě to bralo celou dobu, říct nemůžu, ale zajímavé, místy velmi zajímavé.

První, co mě u filmu napadlo, byl Grindhouse Quentina Tarantina, ale s tím asi nebudu moc originální. Hned na začátku film chytne neskutečný drive (úvodní proslov - tanečnice v go-go klubu - zběsilá jízda auty), na jehož vlně už v podstatě dojede až do finále. Celé je to velmi slušně natočené, hudba sedí k ději a exteriéry vůbec nejsou špatné. Skoro by se nechtělo věřit, že se jedná o jedno z nejznámějších béček. To by ovšem nesměla po plátně pobíhat trojice superzlých prsatých sexbomb, které zabíjejí náhodné kolemjdoucí na počkání.

Výcvik k nevkusu. Nejoplzlejší film všech dob. Estetika hnusu. Mýtus vytvořený kolem Watersových Plameňáků stojí opravdu za to. Verze s navazujícím režisérským komentářem navíc dodá některé „neocenitelné“ Watersovy postřehy k jednotlivým scénám. S potěšením lze sledovat, že pan režisér si o nic nezadá s oplzlostí svých filmových (ne)fiktivních postav. Korunu tomu potom nasadí závěrečné reakce diváků („Rozhodně lepší než ty Šepoty a výkřiky!“) Samotný obsah filmu ať si každý radši přebere sám.

Antikrist je interpretačně nesmírně náročný film a to ani ne tak z důvodu samotného obsahu filmu, jako spíš z komplexního pohledu na dílo, který zahrnuje vztah tvůrce-obsah-divák. Lars von Trier, jako osobitý tvůrce, si nikdy nekladl nároky na jednoznačnou uchopitelnost svých děl. Byl to totiž on, kdo měl převahu, kdo seděl za kamerou a s cynickým úšklebkem udával tempo děje. Byl to on, kdo vystoupil zpoza červené opony jeviště a se slizkostí hodnou varietního umělce během závěrečných titulků pronesl neidentifikovatelně provokativní monolog. Ať už na tom byl během své kariéry jakkoli, vždycky z jeho filmů čišel pocit člověka, který určitým typem „plaché tvůrčí arogance“ dával všem najevo, kdo je tady pán. Antikrist je však film jiného Triera. Jestli se během jeho předchozích filmů za kamerou cynicky usmíval a vtipkoval se štábem, tak během Antikrista byl schoulený někde v rohu a modlil se, ať na něho někdo nepromluví. Antikrist je zkrátka film smrtelně vážný a na rozdíl od předchozích Larsových filmů, nenabízí pocit odlehčení, natož humornou scénu (lidi, co se při scéně s liškou začali hlasitě smát, bych vykopal ze sálu – na druhou stranu ta slečna, která při scéně s nůžkami se zoufalým křikem vyběhla ze sálu, atmosféře nevadila) Problém je v tom, že bez přihlédnutí k osobě tvůrce, který je ostatně kapitola sama pro sebe, Antichrist vyznívá povrchně a čistě účelově. Jakoby vymalovaný a do posledního detailu vycizelovaný prolog a epilog, až klaustrofobicky tísnivá a znepokojivě tíživá hlavní část rozdělená na kapitoly se silně expresivními titulky a podtitulky. Trier každým filmem hledá svou cestu a, jak to přijme divák, je mu víceméně jedno. Ono se ostatně bude těžko hledat nějaký filozoficky hluboký smysl, když sám tvůrce prohlásí, že Nietzscheho Antikrista má sice 50 let na nočním stolku, ale zatím přečetl pouze dvě stránky. A název Antikrist zvolil prostě proto, že se mu to slovo líbilo. Na druhou stranu by mě asi nepřekvapilo, kdyby se Trier někde za tou maskou přece jenom cynicky smál a svými výroky podporoval celou svou velkou show. A v tom je právě to kouzlo…

Jodorowkého hříčka v divadelních kulisách. Avantgardní ladění mimo jiné umocňuje práce s barvami a pantomimické (přesněji mimické) pojetí, které trefně vystihuje hlavní myšlenku filmu.

Stáhni mě do pekla v postatě není až tak horor natož to thriller jak uvádí anotace u filmu, ale spíše komedie. Raimi si hraje s žánry, žongluje s klišé toho nejtěžšího kalibru a je vidět, že se u toho skvěle baví. Celý film by v podstatě mohl sklouznout k trapné parodičnosti nebýt jeho tvůrčího nadhledu a bezpochyby kvalitního sebeironického scénáře. Raimi tohle prostě umí.

Ve svém novém filmu György Pálfi upouští od vizuálně bohatého stylu a zaměřuje se na čistou realitu. Cynická vztahová mozaika v jeho podání v podstatě nenabízí nic nového, ale zároveň si drží docela vysokou úroveň a doplněná o krátký před film z dětské školky získává další rozměr. Možná je to právě zmíněný před-film ze školky, který nejvíce vyzdvihuje následný celovečerní film. [LFŠ 2009 – host: György Pálfi]

První díl hedonistické trilogie Michaela Glawoggera „sex-drogy-rock´roll“ (Nacktschnecken – Contact High - ?) je sice o poznání slabší než jeho drogová variace, ale pořád ještě svým hodně specifickým způsobem pobaví. [LFŠ 2009 – host: Michael Ostrowski]