ORIN

Námětem mi to trochu připomnělo Spielbergův Chyť mě, když to dokážeš, přes postavu Jima Carreyho a její charakter zase Formanova Muže na Měsíci. Invenčně odvyprávěná story stále ještě ve formálních mantinelech hollywoodských konvencí. Je to homosexuální, je to přidrzlé a je to striktně mužský pohled na gay tematiku, kterou skrze tento příběh celkem útočně kritizuje. Let's go fuck!

Mimořádná studie lidské duše a smyslu života. Jedná se IMHO o nesnadno uchopitelný, v mnoha ohledech ale výjimečný film. Zanussi téměř všechny své snímky směřoval do světa vědců či filozofů. Tedy do světa, se kterým byl velmi dobře obeznámen. Představitel hlavní role Stanislaw Latallo rok po uvedení snímku tragicky zahynul v Nepálu, a tak postava Franciszka Retmana zůstává jeho jedinou hereckou příležitostí ve filmu. Zejména o něm pak pojednává dokument Slad z roku 1996, který natočil jeho syn Marcin Latallo, zároveň i syn filmový.

Můj strýček Iluzionista.

Co je umělec schopen obětovat? Kam až je při realizaci díla ochoten zajít? A zahraje nám tam hip-hop? A co vliv médií a naše mediální zkušenost? [==] Jako samostatný dokument (nebo mockument chcete-li) je I'm Still Here samozřejmě dobrý a zajímavý. Co ho ale dělá výjimečným, je všechno to kolem, ten kontext, který není úplně vidět, ale dílo dalece přesahuje (Phoenixova totální exhibice; totální herectví vně filmu, které zahrnuje fyzický i psychický přerod na nechutného váguse; diváky - a vlastně i aktéry - se nestávají jen lidé u TV nebo v kině, ale všude kolem ve veřejném prostoru, role není předem napsána, ale vyvíjí se podle vnějšího prostředí a podmínek). Můžete namítnout, že jsou to přece spojené nádoby, ale tu komplexnost film ukazuje jen do určité míry a s určitou intenzitou (veřejná hip-hopová vystoupeni, rozhovor s Davidem Lettermanem, krátké úryvky z TV zpráv apod). Tento mystifikační experiment mě nadále nutí přemýšlet, ale plně ho docením asi až za nějakou dobu.

Skvělá záležitost natočená jediným záběrem, téměř statická kamera s jen občasnými pomalými nájezdy, pohyb postav/předmětů uvnitř i vně rámu se skvělým načasováním a rytmem, ruchy okolí navozující autentickou (nejdříve poklidnou, posléze poněkud rušnější) atmosféru v okolí jedné stockholmské banky. Nesporná inspirace Royem Anderssonem. Rubena Östlunda si značím červeně.

Hlavní postava filmu mi tak trochu připomíná režiséra Steven Soderbergha. Nejdříve udává směr nebo jej po ostatních následuje, podporuje ho, aby pak v dalším okamžiku šel zcela proti proudu a zažitým konvencím (Soderberghova filmová kariéra a pracovní kariéra - lhaní - Mark Whitacrea). [==] Je velká škoda, že spousta potenciálních diváků dává od tohoto filmu ruce pryč při pouhém pohledu na hodnocení. Přitom se před projekcí stačí podívat na plakát, který vypovídá naprosto o všem, co film divákovi sděluje - stín, který Whitacre vrhá ho o mnohé převyšuje a především není pravdivý, protože to, co Whitacre říká vyšetřovatelům/manželce/vedení firmy, může být/nemusí být/není pravda a co je nejdůležitější, už ani sám Whitacre neví, čemu věřit. Kolik pravd byste také chtěli slyšet od chlápka s naprosto nevkusným oblekem, obludnými kravatami, slizkým účesem a knírkem aneb ať žijí devadesátky.

Volbu tvůrců použít digitální kameru (Red One, jíž proslavilo režisérské průkopnické duo Neveldine, Taylor) kvituji a považuji ji za chytrý krok, jenž zásadně proměňuje styl celého filmu a ozvláštňuje ho na několika úrovních. Dominantní hra světel, stínů, odrazů, mnoha detailů a rychlých střihů, která diváka téměř neustále drží v napětí. Jednotlivé žánrové přechody, především Joshův trip pro syna a hluchý úvod už trochu skřípají, ale celkově se jedná o povedený hororový kousek, za který se Wan rozhodně stydět nemusí.

Dvojka sice jedničku zpětně uvádí do souvislostí, vysvětluje kontext i původ zla. Je tu nicméně jedno velké ALE - už to není moc horor, thrillerové pasáže nepřináší nic originálního a citelný je především nevyužitý potenciál Joshovy postavy, ze které se dalo subjektivizujícím pohledem a hlubším vnořením do myšlenek vytěžit daleko více (ztracená duše vs. démon, který ovládá tělo viz např. Pavučina snů). Trojka by podle mě už neměla vzniknout, protože tohle téma je vyčerpané a bude se jen dále recyklovat jako u série Saw.

Souhlasím s Douglasem, rychlokvaška Petra Rychlého sráží kvalitu o několik tříd dolů. Bohužel většina vtipů působí velmi trapným dojmem, přesto v některých již můžeme vidět Atkinsonovy záchvěvy geniálnosti, především ve zmiňované "blackadderovské" scénce.

Podobných tendencí v minulosti bylo už několik (Kinoautomat, Rozpaky kuchaře Svatopluka). Všechny ale narážely na limity filmového média a přinášely přes dílčí volby vždy jediné možné vyústění. Interande se posunulo dál v tom, že přináší více možností, jak film ukončit, nicméně podstatné okamžiky se vždy odehrají totožně a v jisté fázi to stejně skončí u metody "pokus - omyl". Já chápu, že tvůrci mají určitou vizi, že zkouší nový model a testují možnosti média, ale chtělo by to asi více profesionální propracovanosti a méně naivního amatérského nadšení. Těžko se totiž rozhodovat mezi třemi možnostmi, kdy ani nevíte, co znamenají, protože u nich není popisek a navíc holka, která odmítá klišé, je klišé samo o sobě.