ORIN

Do babiččina příjezdu do Belleville film sršící nápady, který má spád, je zábavný. Poté trochu ztrácí dech, zabředá v jednotlivostech, aby se na konci vrátil na zajeté koleje a završil hodně originální podívanou, která má svou laskavostí, melancholií a vzpomínáním na staré dobré časy určitým způsobem blízko k Tatiho poetice, což Chomet potvrdil následným Iluzionistou .

Fantazie a představy se z mého pohledu zásadně s realitou neprolínají, respektive divák je dokáže bez větších problémů odlišit narozdíl od dívky, která se jimi snaží bránit tváří tvář hrůzné skutečnosti (hojně využívané a funkčně zapojené nakloněné rámování). Možná tvůrčí záměr, mně tento přístup úplně nesedl. Nakonec ale převážila Gilliamova fantaskně-groteskní poetika a hodnotím za (velmi slabé) 4*.

Be2Can '14 - Následující komentář bude spíše vrstvením myšlenek, postřehů a snad i dojmů vybízejících k další analýze než nějakým sevřeným a provázaným, strukturálně promyšleným textem. Kmen je totiž významově nesmírně bohatým a podnětným dílem s množstvím vjemů, jehož kadence dokáže diváka doslova uzemnit. A proč vlastně? Je to celkem jednoduché - dokáže se jednoznačně vymezit vůči zbytku (evropské) (umělecké) filmové produkce a to dost extrémním způsobem. Film s tímto od začátku jednoznačně kalkuluje, kdy říká "ve filmu se nemluvi, vystupují v něm hluchoněmí, kteří používají výhradně znakovou řeč a ta není vysvětlena žádnými informačními titulky." Tohle navádění diváka k vnímání jeho odlišnosti, k jinému způsobu komunikace a zprostředkování informací je až příliš účelové, ale je to také jediný, drobný zápor na jinak bezchybném díle. Divák tedy postavy vidí, slyší (film není němý), vnímá jejich gesta, ale nerozumí jim, resp. znakové řeči (pokud zobecníme, že divák není hluchotou postižený jedinec). Musí tedy interpretovat, rozpoznávat jednotlivé posunky, jejich expresivitu a jednotlivé situace, ve kterých se postavy nacházejí, aby pochopil, o čem se baví a co řeší. Snímek tímto postupem jako uměleckou volbou přináší nový, neotřelý způsob vyjádření, jakkoli je jeho příběh prostý. Ale k němu až za nějakou chvíli. [==] Film byl již poměrně mnohokrát častován jako radikální, realistický, syrový, autentický, apod. A možná právě pod nánosem těchto adjektiv jsou skryta skutečná pozitiva díla, který je tak trochu zkouškou divákovi trpělivosti a tolerance. A vlastně také o tom, jak je filmová řeč univerzálním jazykem. Kmen je bezesporu představitelem narace uměleckého filmu a tato očekávání bez debat naplňuje - expozice absentuje, o postavách a jejich minulosti nevíme nic, identifikace s nimi je přinejmenším obtížná, ne-li nemožná, motivace jsou často velmi nejasné, narace je nekomunikativní, spíše omezená, není redundantní. Přes všechny uvedené body je divák i s minimem informací schopen se v ději orientovat. Režisér totiž postavy zasazuje do situací/konfrontací, jejichž základní schémata (narativní, kontextová, kulturní) není složité rozpoznat, ačkoli chybí klasický dialog. Postavy navíc jednají nesmírně pudově, ostatně to bylo i záměrem (život v kmeni je o naplnění základních lidských potřeb). Vodítkem divákovi může být i umístění postav v záběru, držení těla, výraz tváře, expresivnost gest, atp. Tedy určitá fyzičnost, síla tělesného projevu, která se hluchově postiženému jeví jako zcela přirozená, ale nepostižený jedinec-divák to vnímá jako ozvláštňující prvek. Dalším nemalým pozitivem je nepochybně kamerová práce Valentina Vasjanoviče, jehož promyšlené steadicamové jízdy/statické záběry, samotná kompozice dlouhých záběrů a způsob rámování by zaslouzily analýzu na nemálo řádků a stran. [==] Nyní ještě konkrétně k příběhu. !SPOILER! Mladík Sergej přijíždí na internátní školu, kde se seznamuje s ostatními studenty, vyučujícími, především ale s pravidly a nepsanými zákony kmene, jehož součástí se krátce po příjezdu stává. Asimilace je poměrně rychlá a každodenní kmenová rutina se začíná stávat výhradní náplní Sergejova života. Sílící cit k jedné ze studentek vyvolá v Sergejovi ochranářské a majetnické pudy, následná revolta vůči svým druhům postupně přerůstá v otevřený konflikt, který vrcholí v samotném devastujícím závěru. Ten je mimo způsobu ztvárnění, jemuž dominuje až naturalistická brutalita, zajímavý i z jiného pohledu. Jednak mimo určité šokantnosti a wow efektu ve znepokojivém slova smyslu přináší závěr možnost uvědomit si, co vlastně znamená být hluchý, jinými slovy divák se přepne na jiný mod vnímání a je svědkem situace, kdy hlavní postava, jakkoli v tu chvíli psychicky labilní a nalomená, může nikým nerušena vejít do každého z pokojů, "v klidu" se rozhlédnout a rozmyslet, vzít noční stolek a jednoho mladíka po druhém jím zabít, aniž by si toho kdokoliv všiml. Postavy jsou v tu chvíli v nevědomé, pasivní roli a divák je sice v roli vševědoucího, ale tichého pozorovatele - my víme, že se postavě něco stane, ale ona sama to neví (protože neslyší) a nedokáže s tím nic udělat. Hluchotou nepostižený jedinec si tohle automaticky neuvědomí, dokud s tím není na plátně ve své nekompromisnosti přímo konfrontován. !KONEC SPOILERU! Zároveň závěr/konec přichází přesně ve chvíli, kdy přijít má. Film už nemá, co jiného by chtěl dodat, protože vlastně ani není co. Destrukce a totalni rozklad vztahu, jedince a jeho osobnosti, potažmo celé společnosti je završena a zbývá již jen agonie. Ta počala a trvá. Čistota Slabošpyckého výrazu a režijní jistota v jeho celovečerním debutu je omračující. Vpravdě znepokojivý, fyzicky nepříjemný a vskutku výjimečný divácký zážitek a prozatimní kinofilm roku 2014. P.S. Nikdy jsem nezažil po projekci takové ticho, jež by zároveň i něco vyjadřovalo, jako právě po Kmeni.

Fincherovo manipulativní Chasing Amy.

Sám jsem měl tu možnost poznat vyučovací metody a specifické životní názory paní "profesorky" Hřibové při hodinách výtvarné výchovy na litoměřickém gymnáziu. Je tomu sice už dobrých 13-14 let, ale stále si velmi živě vybavuji, jak jsme si se spolužáky ťukali na čelo, jakými nesmysly a bláboly (o permakultuře) nás to vlastně krmí. Krátce nato zmizela (do Semil). Dnes už mi to jako úplný nesmysl nepřipadá, nicméně z obecného hlediska, kdy může jít i o vytváření společenství, jde v silně materialisticky a digitálně zaměřeném světě o velmi obtížně uskutečnitelnou a dlouhodobě neudržitelnou věc. Ale budu jim tiše držet palce.

Podobný typ dokumentu, kdy se tvůrci soustředí výhradně na hlavního aktéra a jeho monolog je pro dokreslení doplněn pouze občasnými archivními záběry, obvykle stojí na síle a sugestivnosti výpovědi. Příběh Zdenky Fantlové je natolik intenzivní, že dokáže utáhnout i průměrné televizní zpracování, ostatně nejinak je tomu v případě Hedy Margoliové-Kovalyové v dokumentu Hitler, Stalin a já. Nicméně narozdíl od Margoliové-Kovalyové je Fantlová přímo konfrontována s místem, kde vyrůstala. Otevřená zpověď ztracence, který se necítí být nikde doma, je v těchto momentech velmi silná. Každopádně by ale bylo hodně nefér nějakým způsobem porovnávat osudy nebo výklad obou žen (zpracování jsou si jinak velmi podobná), obě si zaslouží stejný obdiv a respekt za to, co prožili, každá si zažila svůj zázrak, a proto oba dokumenty hodnotím stejně.

Překvapivě dobrý film o teenagerech pro teenagery, z něhož by se mohla stát podobně úspěšná sága jako Hunger Games, i když asi ne s tak širokou základnou fanoušků. Je to solidně odvyprávěné a vystavěné (omezená, komunikativní narace, postupné dávkování informací, rozsah vědění jako hlavní postava), není to natolik hloupé a logicky děravé, aby to člověka otravovalo (žádná romantická linie), dílčí motivy jsou funkčně zapojeny do vyprávění (např. Thomas bojuje s Gallym, aby si posléze vzpomněl na svoje jméno; Thomas se nakazí, aby si vzpomněl na vše ostatní - informace tak získává i divák), relativně neokoukaní herci nejsou příliš prkenní. Naznačení širšího rozměru v závěru pak diváka dokáže nalákat na druhý díl, který někdy za rok bezpečně přijde do kin a s ním snad i větší rozvinutí charakterů postav.

Ostatní adaptace knihy Kennetha Grahama (včetně animovaného seriálu) příliš neznám, ale tohle zpracování mi moc nesedlo. Český název mi přijde dost nešťastně zvolený - čí jsou to vlastně dobrodružství? Žabákova, jehož nepoučitelná, nesympatická postava mi vlastně ani nepřijde kladná a do popředí se dostává až někdy v druhé polovině filmu? Nebo Krtkova, který je docela nudný a přízemní? Anebo Krysí, jež hraje celou dobu druhé housle? To je vlastně problém celého filmu - divák neví, na jakou postavu se zaměřit, hrdinům se dá velmi těžko fandit, divák se s nimi moc neztotožní, chybí humor a celé je to takové zvláštní a nezábavné. Jedinými zajímavými postavami tak zůstávají Lišáci à la Nazi-killers a výbušný Jezevec. Bohužel postpythonovské projekty, ve kterých nemá ve větší míře prsty John Cleese nebo Terry Gilliam, kvalitativně ztrácejí.

Ačkoli má být dokument o vztahu Jakuba Špalka k divadelní společnosti, kterou na přelomu 80. a 90. let založil (k čemuž odkazuje i samotný název filmu), je spíše o tom, jak mu divadlo "komplikuje" rodinný život, jak je oddán věci, jak divadlu obětuje naprosto vše, aniž by něco detailního z Kašpara jako takového ukázal. Těžko bych ale mohl Třeštíkové tuhle uměleckou volbu vyčítat (i vzhledem k výmluvnému konfliktu, který ve výsledném filmu zůstal, po němž následovala několikaletá pauza v natáčení). Stejně jako u Lavičkova časosběru i zde jsou nejsilnějšími momenty ty, kdy jsou vidět na Špalkovi drobné nuance v chování a názorech, kdy se z nejdříve odhodlaného, zapáleného a i arogantního a egoistického člověka, který v lecčems upřednostil divadlo před rodinou (včetně inkriminované a hodně diskutované transplantace ledviny), postupně stává více smířlivým, životem opráskaným jedincem hledající životní jistoty a rodinné zázemí (a připouští darování ledviny své partnerce). Holt sledování uměleckých osobností bývá obvykle zajímavější (narážka na tebe Soukromý vesmíre).

Většina celovečerních dokumentů Heleny Třeštíkové "trpí" podobným nešvarem. Raná část dokumentů je původně natáčena pro jiný projekt, kde je daný subjekt sledován kratší časové období (většinou do 10 let), později se k subjektu tvůrci vrátí, dotočí materiál a na světě je celovečerní dokument. Bohužel pak výsledný film působí poslepovaným dojmem, kde je pocit jakési kontinuálnosti rozbit právě delší časovou pomlkou (v případě Lavičky je to myslím let pět). Na druhou stranu divák může pozorovat zajímavý jev (alespoň mě zajímavý u časosběru Vojty Lavičky přišel) - když se po několikaleté odmlce dokument k jedinci vrátí a ten bilancuje předešlých x let, má divák možnost skokově zjistit, co se všechno v životě změnilo, jak se jedinec změnil (vizáž, stárnutí), a jak se vyvinuly jeho životní názory. Kdežto při pravidelném sledování divák vnímá události trochu zkresleně (s menším odstupem a životní změny v kratším časovém horizontu nejsou obvykle tak zásadní), ačkoli jsou svým významem pro život jedince stejně důležité. Což se přesně stává u Lavičky, kdy ho nejdříve potkáváme jako zaníceného aktivistu, který se cítí být tím člověkem, jenž může něco změnit a snaží se o to. Později ho vidíme na procházce s dítětem a partnerkou krátce před volbami, kdy pasivně reaguje na jeden z billboardů "volbou menšího zla". Nejen tímto, ale i mnoha dalšími momenty, mi dokument přišel zajímavým a vcelku komplexním vhledem do života jednoho Roma i celé komunity (závislost na gamblerství odhalena až v závěru první poloviny filmu včetně Lavičkovy sebereflexe, "gádžo učí Roma romské písničky", promluvy Lavičky "o dobrovolné segregaci Romů", o minimální pracovní morálce Romů).