ORIN

Zřejmě nejslavnější a mezinárodně nejuznávanější Makavejevův film. Jeden z předních příkladů jugoslávského nového filmu a následné černé vlny. Film, v jehož centru Makavajev postavil do přímého střetu lidskou sexualitu a politickou propagandu, geniální konfrontace těchto na první pohled naprosto odlišných věcí. Některé myšlenky ještě rozvedl v dalším snímku Sweet Movie, který již stvořil v emigraci. V něm se již částečně dostává do extrémní polohy (kdo viděl, pochopí :-).

Dokumentární film o prvním srbském zvukovém filmu stejného názvu, tedy Nevinost bez zaštite (Ohrožená nevinnost). Ten vznikl během druhé světové války, kdy byla Jugoslávie, resp. Srbsko okupováno nacistickým Německem. Po konci války byli tvůrci, především režisér, scénárista a představitel hlavní role Dragoljub Aleksić, obviněni ze spolupráce s nacisty. Snímek byl po dlouhou dobu naprosto ignorován, později byl Aleksić "omilostněn". Makavejevův dokument lze vnímat jako částečnou satisfakci pro tvůrce filmu. Makavejev, jak je u něho zvykem, propojuje hrané a dokumentární sekvence spolu se skutečnými záběry původní Ohrožené nevinnosti. Dal tak vzniknout velmi živé a bezprostřední koláži. Nutno podotknout, že Aleksić byl ve své době velmi známým akrobatem, ve filmu jsou zobrazeny jeho "nejlepší" kousky, často kameře představuje i své "vypracované" tělo, v těchto sekvencích je snímán především v extrémních podhledech, kamera jej neustále objíždí dokola. Tuto doslovnou monumentalizaci lze vnímat jako určitou paralelu ke kultu Josipa Tita.

Významově mnohoznačný a vcelku obtížně uchopitelný snímek mísící vícero rovin. Film částečně předznamenává, jakým směrem se Makavejevova budoucí režisérská kariéra bude ubírat. Prostý příběh vztahu telefonní přepojovatelky a deratizátora krys je narušován častými (pseudo)dokumentárními vsuvkami a krátkými přednáškami kriminologů. Nejednou jsem si vzpomněl na film pozdějšího data, na Zanussiho Iluminaci. Co na snímku oceňuji, je určité propojení fikčního a dokumentárního světa, které divákovi dává nahlédnout v podstatě hned v počátku filmu (jak píše Vojtisekll) na výsledek milostného vztahu.

Dušan Makavejev patří k nejkontroverznějším, nejprovokativnějším, ale i nejznámějším jugoslávským tvůrcům. Svými díly v 60. letech otevřeně kritizoval zastaralé hodnoty jugoslávského socialismu, lze jej označit za čelního představitele tzv. černé vlny. Celovečerní Makavejevova prvotina Člověk není pták je zasazen do malého města, kde prožívá milostné vzplanutí místní kadeřnice s o poznání starším továrním pracovníkem. Ještě to není úplně ono, nicméně už zde je vidět nesporný talent, který později plně rozvinul v Milostném příběhu, především ale v W. R. mystéria organismu.

Kusturica přitlačil na pilu a hned je to znát. Spíše úsměvnou, první část, střídá druhá depresivnější polovina. Psychologická proměna hlavní postavy, mladého cikánského míšence Perhana, je přesně to, co drží diváka v pozoru. Propojení více rovin, občasné až snové sekvence a psychokinetické schopnosti hlavního hrdiny pak dodávají filmu určitý ráz neskutečnosti. Zatím nejlepší Kusturica, kterého jsem zhlédl, a to jsem k tomuhle filmu přistupoval s velkým respektem.

Druhý celovečerní Kusturicův film se částečně nese v duchu jeho debutu, opět s lehce nostalgickým nádechem. Několik a to vcelku velkých rozdílů tu ale lze nalézt. Film pojednává o daleko závažnějších momentech jugoslávské historie (1948-1952), kdy se nezdolný soudruh Tito neshodl se Stalinem, což vyústilo až k veškerému přerušení hospodářských styků. Příběh o rodině, které se politická čistka nevyhla, je zobrazen očima šestiletého Malika. Takto chytře zvolený formální prostředek dovoluje Kusturicovi jemně oscilovat mezi tragickou, komickou a tak trochu magickou notou. Vyrovnávání se s těmito těžkými momenty jugoslávské minulosti je pak dle mě daleko snažší. Zvlášť zajímavě vyzní Mešův (otec Malika) "odjezd na služební cestu". Alespoň tak je dětem otcova absence vysvětlena, divák ale ví, že muž směřuje do lágru, paradoxně ho tam pošle bratr Mešovy manželky, tedy vlastní švagr. Velká škoda, že podobné snímky nevznikají i u nás. Báječná léta pod psa působí oproti tomuhle skvostu jako chudý příbuzný.

Až hrozivě aktuální studie na téma, co s vámi může udělat tisk (čti bulvár), pokud se ocitnete v blízkosti zákonem hledané a společensky nežádoucí osoby. Schlöndorff si nebere servítky, během své kariéry zkritizoval, co se dá. Především je to ale vynikající vypravěč, v tomto případě ukazuje s dokumentární přesností obraz ženy stíhanou za něco, co ve skutečnosti neprovedla (nevinný ale není nikdo). V podstatě z hodiny na hodinu se ze spořádané ženy stává štvaná zvěř, na kterou se spolčily společně spolupracující tisk s policií. Katharina, dohnaná na okraj svých psychických sil, se rozhodne jednat.

Pokud bych nevěděl, že je série podle komiksu, tak bych to tady (až na závěrečnou řež) nepoznal ani za mák. Daleko více uměřenější než předchozí dva díly, cesta temnoty, jak pouť nazval sám Ogami Ittó, vede k mnoha zamyšlením nejen diváka, ale i některýc postav v průběhu filmu. Jelikož se zde poprvé objevuje zločinecká organizace známá pod návem yakuza, rád bych něco uvedl o historii jejího vzniku apod. Její počátky lze vysledovat v počátcích 17. století, v Japonsku zpustošeném častými občanskými válkami konečně zavládl mír. Samurajové již nebyli to, co dříve. Z mnoha z nich se vyprofilovali nemilosrdní zločinci a drancovali vše, co jim přišlo pod ruku. Obyvatelům měst nezbylo nic jiného, než se poohlédnout po nějaké ochraně. A právě zde můžeme vystopovat úplné zárodky japonské yakuzy. Nejdříve nazýváni machi-yakko chránili mnohé vesnice a města před nájezdy nelítostných zločineckých band. Od machi-yakko se oddělila část, která se nazvala bakuto. Vytvořila organizaci se sofistikovanou kulturou a propracovaným systémem, mnozí z nich se zabývali karetní hrou, tzv. hanafundou. Název Yakuza se odvodil právě z této karetní hry. Krátce poté její členové vytvořili strukturu, která je bez větších rozdílů platná dodnes.

Putování otce a syna v druhém dílu Vlk samotář a mládě je daleko přímočařejší než v prvé části. Z Ogami Ittóa se naplno stává stroj na zabíjení, jenž ale nezapomíná na základní morální a etické hodnoty. Jeho synek (nemám jiné označení než kouzelný) Daigoró otci v soubojích zdatně pomáhá - jejich zvláštní "kočárek" skrývá nejedno tajemství. Ač nejsem ani zdaleka vyznavač komiksové tématiky, do Kozure Ôkami bych se s chutí pustil.

Narozdíl od POMA si myslím, že první část ze série Vlk samotář a mládě jako jediná samostatně obstojí. Spousta tvůrců by se dle mě tady mohla inspirovat, jak kvalitně a věrohodně převést komiks na filmové plátno. Exploatační kousek par excellence. Prostě a jednoduše - veškeré údy létají vzduchem, do toho litry krve a ORIN se královsky baví. :-)