ORIN

Z hlediska gender studies by bylo velmi zajímavé film zanalyzovat, především z mužského pohledu dominance a jeho vnímání ze strany žen. Divák zde má možnost sledovat dvě odlišné poloviny, kdy v každé je moc a dominance v rukou někoho jiného. V té první se hlavní hrdinka Jennifer mění ze subjektu "zájmu" v pouhopouhý objekt. Je s ní zacházeno doslova jako s kusem hadru a musí se podřizovat úchylným a zvráceným choutkám agresorů. Jednotlivé akty mají svůj řád a jsou stupňované - od méně násilných (připodobnění orálního sexu) až po ty extrémní (opakovaná znásilnění). Mučení vyvěrá z podvědomého uspokojování libida, kterého je dosahováno výhradně voyeuristickým přístupem (jednoho uspokojuje nahrávání na kameru, další ukojí svou touhu "pouhým" sledováním znásilnění). V druhé části nastává symbolická "Jennifer's revenge". Aktivita Jennifer je směřována ke každému z násilníků zvlášť, přičemž proces mučení je daleko systematičtější a rychlejší; nejde o uspokojení, ale o samotnou pomstu.

Jestli množství vyhraných Českých lvů je přiměřené kvalitám filmu, raději nechám na posouzení jiných. Film mi připadá jako typický koprodukční konstrukt - historické, spíše kontroverzní téma, ke kterému byli přizváni slavní čeští, slovenští, a také polští herci. Je třeba zabít Sekala na jednu stranu působí vcelku bezútěšnou a deprimující atmosférou, na tu druhou ale jako by se II. světová válka "hrdinů" týkala až ve druhém sledu, tedy prostřednictvím dvou hlavních postav Sekala a Barana. Navíc prostředí obce Lakotice vypadá na první pohled mírumilovně, až klidně. Kde je slyšet pouze zpěv ptáků a kde mírný poryv větru zachvěje klasy pšenice. P.S. Je třeba zabít Sekala mi připadá jako méně znepokojující verze Hanekeho Bílé stuhy a méně skličující verzí Tarrova Prokletí a Satanského tanga. Náramně by mě zajímalo, jak by film vypadal pod Tarrovou taktovkou, náznaky podobnosti tam jsou - rozčlenění mizanscény do více plánů, dlouhé a promyšlené kamerové jízdy, záběry snímající postavy zezadu při chůzi, hospoda jako středobod celého fikčního světa atd. Narozdíl od výše uvedených černobílých děl, která umělecké hodnoty bez debat mají a není třeba o nich diskutovat, Je třeba zabít Sekala občas působí velmi uměle, jako by umělecké ambice film jen měl a dokázal je maximálně napodobit - především scéna, kdy jeden ze statkářů opakovaně vyslovuje "Je třeba zabít Sekala" nebo finální scéna celého filmu.

Důsledná analýza rozštěpu osobnosti, jehož katalyzátorem je jednak touha po dokonalosti, ale i vlastní matka a samotný hlavní baletní part, kdy se potřeba předvést dvě diametrálně odlišné figury jeví jako nutnost. Naprosto famózní je kamerová práce (četné zabírání Niny zezadu jako aktu možného božského zásahu, symbolika bezbrannosti), kamera je často v centru dění, stává se druhým aktérem baletního představení a divák má možnost zažít opravdovou tělesnost baletu - od dob Zuřícího býka jsem snad nikdy nebyl tak vtáhnut do samotné akce (box/balet). Sugestivní je také sžíravá a vskutku symbolická proměna hlavní představitelky spolu s postupujícím studiem role Labutí královny. Co mi naopak vadilo, a hlavně kvůli čemu nemohu dát filmu absolutní hodnocení, je až přílišná chtěnost, až přílišná honba za dokonalostí - ta Niny/Natalie Portman je dokonalá (za několik posledních let snad nejlepší ženský herecký výkon a bez debat naprosto zasloužený Oscar), ale ta Aronofského není v mých očích úplně uvěřitelná (hra pohledů/zrcadel, všechno působí umělecky, až francouzsky, což je pro mě víceméně synonymem artu). Další věc je, že ono sofistikované zaobalení nezakryje fakt, že podobný koncept/námět byl viděn už ve spoustě filmů a vnímavý divák odkryje nijak složitou pointu během několika prvních málo minut. Kalkul, který Aronofskému dokonale vyšel, ale na mě nezapůsobil tak, jak asi měl.

Jednoduchý lineární příběh přátelství doktora Sanady a nemocného gangstera Macunagy je narušován občasnými snovými sekvencemi a až lyrickým vyzněním některých sekvencí. Opilým andělem prostupuje všudypřítomná hudba, kytarová melodie, která se v podání vícero postav stává tichým vypravěčem filmu (částečné a možná nechtěné experimentování s (ne)diegetickou hudbou). Snímek na mě působil často až nejaponským dojmem, což ale není myšleno pejorativně. Jakási univerzálnost příběhu byla často doplňována pocitem, že by se podobný námět mohl zfilmovat téměř kdekoli.

Hvězdně obsazené a originálně pojaté heist krimi. Spojenec Spika Lee se řadí k trendu filmů, které postrádají vysloveně negativní postavu/filmového záporáka. Hlavní postava zloděje Dultona Russella představuje současně i vypravěče a průvodce celým filmem. Jen on je v tu chvíli vševědoucí a divák se motivace jednotlivých postav dozvídá spolu s postupujícím dějem. Narace se jeví i díky přestrojení všech rukojmích do totožného převleku jako omezená. Průběžnými prostřihy do "přítomnosti" divák postupně může přicházet na to, kdo z údajných obětí bankovní loupeže je Russellův komplic a kdo ne. Navrch přichází (ne)očekávaná pointa, která dodává loupeži i filmu punc dokonalosti.

Nevím, o co se tímhle filmem Danny Boyle snažil, ale tím, jak na mě zapůsobil, se mi jeví jako naprosto zbytečný počin. 127 hodin je v podstatě koncipován jako jakási hraná dokumentární rekonstrukce, ale na to, aby byl takto vnímám je pojat až příliš filmovým způsobem. Danny Boyle se snaží seč může, aby ze skutečného příběhu vymáčkl co nejvíce, nicméně výsledek je značně rozpačitý. Místo, aby budoval napětí a znepokojení z pomalu se blížícího tragického konce/snahy o záchranu, zabředá pouze v technických vychytávkách (zejména co se kamerové práce týče), sítí vzpomínek, které mají v divákovi vyvolat lítost nad osudem hlavního "hrdiny". Zobrazení Ralstonovy snahy o záchranu vlastní ruky je zjevné jen z úplného úvodu, kdy je dobrodruh "uvězněn", zato si divák dosyta užije Ralstonovu duševní změnu. Doslova trapně pak vyznívá humanismus, který z filmu doslova sálá. Přitom si za všechno mohl Ralston sám, když se zachoval jako naprostý sobec a egoista a nedal nikomu vědět, kam se na svůj trip chystá. Žádný velký příběh o lidské vůli, nezlomnosti ducha a odvaze, ale jen dostatečné varování pro všechny, kteří se cítí totálně free, když o jejich cestě nikdo neví a myslí si, že je příroda už nemůže ničím překvapit.

Internátní škola jako (britský) společenský celek, striktní hierarchické uspořádání představuje náznaky totality. Jednotlivé skupiny jsou rozčleněny do systému "tříd" - v čele stojí ředitel, jehož poskokem je jeho zástupce, ten má zase pod sebou několik pomocníků (mazáků), kteří již přímo prováděli šikanu a mučení na nově příchozích studentech (bažantech). Lindsay Anderson film koncipuje do osmi vzájemně propojených kapitol oddělených vysvětlujícími mezititulky, první polovina filmu je prezentována jako důsledná analýza školního řádu a pravidel a jednotlivých charakterů, spíše tedy propracovaného systému šikany. V hlavním hrdinovi Mickovi postupně vzrůstá nenávist a chuť po revoltě, která vrcholí závěrečnou fantazijně stylizovanou sekvencí totálního anarchistického masakru. Film je znepokojivý o to víc, když si uvědomíme, že byl natočen v revolučním roce 1968, což mu dodávalo obrovskou politickou aktuálnost.

Většina z těch, co film zhlédli, si snad téměř u každé druhé scény řekne "to už jsem někde viděl" a nebude daleko od pravdy - ať už jde o filmy jako Po krk v extázi, Sbal prachy a vypadni, Podfu(c)k, RocknRolla, Východní přísliby, Špinavé ulice nebo Carlitova cesta. Podobnost s těmito filmy můžeme nalézt hned trojí - čistě námětovou (napravený zločinec + nepříliš zřetelný příběh, kde jde spíše o vystižení atmosféry), lokační (prostředí Londýna) nebo v rámci hereckého obsazení (stejní/podobní herci v typologicky totožných rolích). Co Londýnského gangstera od žánrových kolegů odlišuje je jakási narativní roztříštěnost, která je ve spojitosti s filmem často zmiňována. Série více či méně na sebe navazujících zápletek je spojena do (pro někoho, ne však pro mě) nepřesvědčivé mozaiky. Základní dějová kostra je jasná, propuštěný trestanec (Mitchell) plánuje poctivý život a snaží se odpoutat od své zločinecké minulosti. Nicméně mnohé filmy (tento není výjimkou) jsou prezentovány stylem "pokud jednou vkročíš do gangsterské řeky, živý z ní nevyjdeš". Druhá podstatná linie se věnuje vztahu Mitchella a Charlotty, vycházející filmové hvězdy. Ona je vlastně katalyzátorem Mitchellovy změny a tím je posouván děj vpřed. Další mikroděje už jen dokreslují atmosféru dnešního Londýna a spolu s hudbou vytvářejí neuvěřitelný feeling. Co víc si také přát než záběr na lehce prošedivělého Colina Farrella za doprovodu Heart Full of Soul od THE YARDBIRDS. Vlastně celý film vytahuje nahoru přítomnost Colina Farrella, který si doslova každý záběr krade jen pro sebe a scény s Rayem Winstonem (boss Gant) patří mezi to naprosto nejlepší, co se ve filmu objevuje (zejména scéna v restauraci a Mitchellova návštěva u Ganta doma ala James Bond v rukavičkách).

Unstoppable má obrovské tempo, které se každou minutou stupňuje a ke konci nabírá až neuvěřitelných obrátek. Tony Scott neustále dokazuje, že točí jedny z nejlepších akčních filmů Hollywoodu, které svou vizuální nápaditostí s přehledem válcují žánrové sourozence. Pro eventuální diváky mám 3 možnosti, jak se s filmem vypořádat: 1) klišovitost a občasné logické mezery vnímejte jako pevnou součást filmu; 2) logické nedostatky a klišé přehlížejte; 3) pokud nejste schopni ani jednoho, film si raději vůbec nepouštějte.

Něco na způsob Určitě, možná nebo Vadí, nevadí, jen v poněkud odlehčenějším tónu. Dost se mi zamlouvala proměna charakterů obou hlavních postav v průběhu let, nicméně dějových zvratů (ten se zasnoubil, ta chystá svatbu, ten je zadaný, pak zas ta) bylo poněkud moc a časové skoky mi přišly trochu nepřehledné.