ORIN

Dráček Soptík a jeho ohnivý soplík.

Dopustil jsem se dvou chyb, než to do mě Bekmambetov v kině našil. Příliš vysoká očekávání (to jsem byl ke snímku nejdříve velmi skeptický) a nevědomost, že film je komiksovým zpracováním. Od samého počátku jsem ho (narozdíl od tvůrců) bral příliš vážně. Mé "zhnusení" dosáhlo se závěrečným výstupem Angie Jolie. Vidím to tak na 70, čtvrtou hvězdu přeci jen přidávám, za song NIИ a za našeho pana prezidenta.

Když pominu avizované původní znění s titulky a z toho vycházející někdy naprosto úděsný český dabing, dostalo se mi povětšinou kvalitní podívané s úžasnou animací. Neustálé výbuchy smíchu diváků a konkrétně jednoho jedince jsem většinu času příliš nechápal a to se v podstatě směju každé hovadině. Pár opravdu vtipných okamžiků by se přesto našlo, zejména při vzájemné konfrontaci Poa a zbytku skvadry. Po druhém zhlédnutí v originálním znění možná zvýším na 4*, takhle jen lehký nadprůměr.

Stalo se. Mohlo to dopadnou ještě hůř, nebo snad ne? Shyamalan motá páté přes deváté, jeho postupy by byly inovační možná tak za první republiky, v roce 2008 to bohužel působí neuvěřitelně trapně a samoúčelně, přitom trailer předznamenával nadupaný film. Realita je taková, že Shyamalan by nevylekal roční batole, natož statného jonáka, jakým jsem já :-). A název filmu bych změnil na Tráva zabiják. Když brakový film, tak i brakový název. Děkuji za pozornost, konec hlášení.

V září roku 2007 uvedl hollywoodský herec Sean Penn svůj v pořadí čtvrtý režisérský počin s názvem Útěk do divočiny, na němž se podílel i jako spoluautor scénáře a producent. Autorem předlohy k filmu je americký spisovatel a novinář Jon Krakauer, který příběh Christophera McCandlesse zpracoval nejdříve jako článek pro časopis Outside pod názvem Death of an Innocent. To se psal leden roku 1993. Teprve po velkém rozruchu, který nastal po vydání článku, se Krakauer rozhodl článek dále rozpracovat a vydat v knižní podobě. Ta vyšla v roce 1996 pod názvem Into the Wild. Krátce poté si knihu přečetl Sean Penn, byl jí velmi nadšen a ihned začal uvažovat o jejím převedení na filmové plátno. Rodina po zesnulém Christopherovi byla ovšem dlouhou dobu proti. Teprve po deseti letech se Pennovi podařilo rodinu přemluvit a získat svolení. Příbuzní se na snímku dokonce aktivně podíleli, především Christopherova sestra. Ta poskytla režisérovi velké množství informací a tato skutečnost se plně promítla do formální podoby výsledného díla. [==] Krakauer článek a posléze knihu sepsal pouze na základě nalezeného McCandlessova deníku, Penn ale při psaní scénáře bral v potaz i informace, které mu byly poskytnuty při setkáních s Christopherovou rodinou. To znamená, že ve filmu není jen jeden vypravěč, tedy sám Christopher, ale i celá řada dalších postav. V tomto ohledu připomíná Útěk do divočiny částečně film Orsona Wellese Občan Kane. Snímek, jehož rozpočet se pohyboval někde okolo 20 milionů dolarů, nebyl v době uvedení do kin příliš komerčně úspěšný. V amerických kinech si na sebe dokonce nevydělal, zisk přineslo až uvedení do evropské sítě a vydání filmu na nosič DVD. V současné době (léto 2007) se výnosy Útěku do divočiny pohybují někde okolo 55 milionů dolarů. Všechny tyto informace leccos o díle naznačují, umělecké ambice a snaha oslovit širší divácké spektrum jsou znatelné, v žádném případě se ale nejedná o komerční blockbuster, které s oblibou točí např. americký režisér Michael Bay. [==] Film je velmi problematické uchopit správným způsobem. Nejrozporuplnějsím prvkem vidím samotnou strukturu syžetu. Ten je řazen přehledně, v rozsáhlém počtu flashbacků se divák bez větších problémů dokáže orientovat. Způsob, jakým je ale podán, tzn. vysoký počet postav, které o Christopherovi vyprávějí v téměř nikdy nekončícím voiceoveru, vytváří ne zcela věrohodnou mozaiku vzpomínek, z níž si divák poté utváří komplexní pohled na postavu Christophera. Dominanta není z filmu stoprocentně a na první pohled znatelná, je možné na něj nasadit dva různé pohledy, dvě různé optiky čtení. Ta první, výše popsaná je z filmu přece jen více patrná nežli ta druhá; alternativa „osamělost a odlišnost hrdiny jako princip identifikace s divákem“. Ta mi nepřijde až tak ozvláštňújící a dominantní. Pokud bych se na počin díval především z tohoto hlediska, mohl bych Útěk do divočiny porovnávat s filmy, jakými jsou např. Forrest Gump a Trosečník Roberta Zemeckise či Příběh Alvina Straighta Davida Lynche. V každém z těchto filmů je ústřední postavou jedinec, jenž se více či méně vymyká standardům konzumního života, často je obklopen lidmi, ve výsledku ale zůstává jako samotář, podobně jako postava Christophera McCandlesse. Jaký je to ale Christopherův Útěk do divočiny, pryč od jakýchkoliv výdobytků moderního života, když Christophera opouštíme ve chvíli jeho posledního pohledu v úzkém sevření opuštěného autobusu?

Můj první íránský film a vzešel z toho vcelku nevšední zážitek. Když pominu absolutní absenci jakéhokoliv bližšího vykreslení postav, jedná se o snímek, který vás vtáhne. Nekonečně pusté planiny pokryté bílým popraškem sněhu působí jako magnet a nelze z nich odvrátit pohled. Trojice dezertérů se vydává na pochod krajinou bez jediného živáčka a jakékoli šance na úspěch. Minimalisticky laděný film se výhradně soustřeďuje na dokonalé navození atmosféry, pouť trojice vojáků je také poutí diváka, který s hlavními hrdiny prožívá každý krok, každé nadechnutí. Narozdíl od vojáků ovšem divák sedí v pohodlí kinosálu a po konci odejde do tepla svého domova. Vojáci se tepla zřejmě již nikdy nedočkají.

Jestli něco nazvat experimentem, tak právě snímek Odpusť, celovečerní debut nizozemského kontroverzního režiséra Cyruse Frische. Film postrádá jakékoli znaky klasického dramatického filmu, Frisch experimentuje hned v několika rovinách a plánech, inovačně na mě působil především způsob snímání, často rozostřená kamera jakoby signalizovala nicotné pocity hlavních protagonistů. V průběhu sledování by si asi každý divák položil otázku: "Co je ještě hrané a co je již realita pozorovaná postavou kameramana?" Na tuto otázku by dle mě nedokázal odpovědět ani režisér filmu, jenž je jednou z hlavních postav a zastává i funkci jakéhosi vypravěče a komentátora děje.

"I smell you, flowers. I smell you, twig. I smell horseshit! It's horrible! But I can smell it!" - "Smell that shit, baby!"

"Život bez vás by pro mne byl černou pustinou, nemohla byste mi půjčit tři kila?" - "Čí pak si holčičko?" - "Já sem Helenka Vondráčková." - "No a kde bydlíš?" - "Támdle nahoře."

Obrazová poéma.