ORIN

aneb jak György Pálfi vyzvracel svou bujnou fantazii a imaginativnost na filmové plátno. Nápadů tolik, že by v normálním případě vystačily na tři celovečeráky. Zde jsou však zhuštěny do neuvěřitelné, nechutně originální a režijně nesmírně invenční mozaiky. Příběhy tří generací odehrávající se ve fikčním světě, v němž by empiricky založený jedinec chtěl těžko žít svůj život. Suma sumárum současná maďarská kinematografie se jeví jako značně progresivní udávajíce trend, kam by mohla ta celoevropská (nechutně) artová směřovat.

Byt jako forma (uvěznění). Zde je již bez debat patrný Tarrův příklon k formalismu, přece jen občas ještě tenduje ke svým raným dílům. Tento fakt je snadno rozpoznatelný v několika dialozích, kdy je kamera poněkud roztěkaná a protagonisté spolu opravdu hovoří, tzn. že jeden reaguje na druhého. V ostatních dialozích každá z postav pronáší monologové pasáže bez téměř jakékoli reakce toho druhého. Nejvíce je tato výše načrtnutá rozpolcenost vidět ve scéně rozhovoru matky se synem. Dlouhý monolog je po chvíli jako by symbolicky narušen matčinou fackou a slovy: "Ty mě vůbec neposloucháš." [==] Tarr v tomto díle experimentuje se světlem. Nasvícení herců a interiérů působí jako značně stylizující prvek, použití oranžovočervené a chladně modré barvy silně kontrastuje oproti Tarrovým předešlým černobílým snímkům. Ač výše uvedené hodnotím víceméně jako klady, je jasně vidět, že se Tarr svým stylem ještě zcela nevyhranil a občas jakoby nevěděl, co přesně chce natočit.

Znalý tvorby Bély Tarra může považovat za odklon k formalismu buď jeho dvouzáběrovou televizní adaptaci Macbeth, nebo následný Podzimní almanach. Určité tendence lze podle mě vystopovat již tady. Tarrův návrat k černobílému materiálu považuji za důmyslný tah, kterým posiluje především dokumentárnost. Opět velmi chytře napsané dialogy tu nejsou již tak často prezentovány ve velkých detailech, daleko více v detailech a polocelcích. Nemálokrát rozostřená ruční 16mm kamera nyní spíše s odstupem pozoruje. Nejdospělejší raný Tarr. Pro Shadwella: A teprve čtivo o Sanaci betonových konstrukcí stojí za to. :-)

Tarr se v tomto filmu přímo nezabývá tématem, které rozkryl ve svém celovečerním debutu Rodinné ohniště, nicméně v určité rovině jsou si oba snímky podobny, zejména tedy po formální stránce. Opět silná autenticita, dokumentární postupy, práce s neherci, časté použití velkých detailů. Určitý odklon můžeme v Outsiderovi ale také vyčíst. Tarr zde poprvé točí na barevný materiál, film se zaobírá především jednou hlavní postavou a primárně neřeší bytové problémy. [==] Vypráví příběh mladého hudebníka-alkoholika Andráse, který zjistí, že se právě stal otcem. Nicméně po seznámení a krátkém milostném vzplanutí vstupuje do svazku manželského s odlišnou ženou. Přivydělává si prací v továrně a občasnou službou v místní psychiatrické léčebně, avšak jeho alkoholové dýchánky a časté výstřelky sráží novomanželství pod bod mrazu, které vrcholí závěrečnou hádkou a "rozchodem". Kvalitní Tarr, kterému vévodí mistrně napsané dialogy.

Celovečerní debut jednoho z nejoriginálnějších filmařů současnosti, Bély Tarra, reflektuje neuspokojivou bytovou situaci, která postihla v 70. a částečně 80. letech v podstatě celý východní blok. Bez velkých potíží lze tento film aplikovat, jak píše již liborek_, téměř na jakoukoli evropskou (post)komunistickou zemi. Tarr zobrazuje tento problém na konkrétním příkladu jedné budapešťské rodiny. Autenticitu a dokumentárnost tu zmiňuje snad úplně každý, já přidávám určitou uvolněnost a nestrojenost ne nepodobnou filmům československé nové vlny, jež je podpořena použitím ruční kamery a znamenitou prací s neherci. [==] Bytová politika degradovaná spoustou vládních nařízení je nejlépe zobrazena ve scéně na bytovém úřadu, který je doslova přeplněn žadateli a kterému "vládne" jeden úředníček, jenž rozhoduje o osudech mnoha rodin. Absurditu těchto někdy až otřesných podmínek dokonale vystihuje následující výrok: "Dej úředníkovi papír a vymyslí lejstro, dej blbcovi moc a vymyslí zákon."

Jeden z vůbec prvních celovečerních filmů historie. Již jen díky tomu jsem ke snímku přistupoval velmi opatrně a s nadhledem. Kamera se téměř nikdy nepohne, o herectví se dá hovořit jen velmi těžko. V počátcích kinematografie se filmaři často uchylovali k historické látce oslavující ten či onen národ. Independenţei României pojednává o tzv. 10. rusko-turecké válce, po jejímž konci (roku 1877) byla vyhlášena nezávislost Rumunska, ještě stvrzena o rok později na Berlínském kongresu. Do filmu jsou rovněž zakomponovány (v úplném závěru) záběry z 35. výročí oslav rumunské nezávislosti, tedy z roku 1912. Jen podotýkám, že jsem zhlédnul zrestaurovanou verzi, kterou ve svém komentáři zmiňuje Véča.

Bulharský snímek Zloděj broskví (předlohou k filmu se stal stejnojmenný román Emiliana Staneva) je zasazen do doby, kdy se první světová válka chýlí ke konci. Na pozadí válečné vřavy vypráví milostný příběh ženy (manželka místního velitele vojsk Lisa) a srbského válečného zajatce (Ivo). Tradiční schéma – osamělá žena, jíž si manžel nevšímá, osamělý muž bez vazeb ke společnosti, počáteční ostych se změní v hluboký cit. Představitelé hlavních rolí jakoby z oka vypadli svým mnohem známějším západním kolegům - Nevena Kokananova vs. Jacqueline Bisset, Rade Marković vs. Marcello Mastroianni. Suma sumárum citlivě natočené milostné drama, kde jeden pohled řekne více než tisíc slov.

Problematika alkoholismu a jeho léčba je zde nahlížena skrze několik postav a jejich životních příběhů, film o nich vypráví někdy komickou, někdy vážnou formou, často s typickým balkánským nadhledem.

Komedie, kterých v té době zřejmě vznikalo velké množství. Rozvedený rodič, kupa dětí, vztah v nedohlednu. Typická kýčovitá atmosféra 80. let. Film je okořeněn několika opravdu vtipnými momenty, jinak si myslím, že nevybočuje z průměru.

Vařila myšička kašičku... a... a pak? To víte, nějak jí ta kašička nesedla, jak to asi dopadlo? Mohu s klidným svědomím říct, že po Sweet Movie mě už nic nemůže překvapit, vlastně ani pořádně nevím, jak hodnotit. Odpad! nebo ***** ? Toť otázka.