Malarkey

Špionská akce z Jižní Koreji, odehrávající se v evropských kulisách. Akčně je to solidní, některé scény jsou dokonce výborné, bitky také na úrovni, ale jinak je to emotivně dost ploché, až suché, ač mnohdy jsou tu Korejci značně expresivní. Jihokorejci tu rozjíždí akční jízdu jak z doby Bournova mýtusu, jenom jim tu chybí větší důraz na příběh.

Tak teď už vím, koho z našich sousedů mám nejméně rád. Pamatuju si, jak Rakušáci na hranicích vyvěšovali transparenty, že Temelín a Dukovany nechtějí. Přitom právě Rakušáci jsou ti, kteří od nás jadernou energii nakupují. K smíchu a absurdní. Stejně jako celý tento film, o kterém, když jsem se dozvěděl, chtěl jsem okamžitě vidět. A i přes variantu odpadu, kterou jsem samozřejmě předpokládal. Pokud chcete vidět film, kde Rakušáci jsou ty chudáci a Češi ty opice, kteří zapírají po vzoru bolševického východu, tak neváhejte. Humus na druhou.

Po dlouhé době zase film na základě skutečné události, o které jsem vůbec netušil. Jediné, co jsem před shlédnutím tohoto filmu věděl, že půjde o příběh z období po druhé světové válce a tématem bude fotbal. Oboje mě zajímá, takže jsem neváhal. Němci tu ale rozjeli krásný příběh o hledání lidskosti, což mi na přelomu tisíciletí ve filmech trošku chybělo. Standardně Spojenci byli ti dobráci a Němci ti zlí, co způsobili válku. Ale je to tak jednoduché jak to vypadá? Každý určitě pochopí, že rozhodně ne a tento film má přesně ten příběh, který Vás jednoznačně přesvědčí. Režisér tohoto filmu navíc objevil námět díky Petru Čechovi, se kterým se náhodou sešel, a který mu o Bertovi Trautmannovi řekl. A jsem za to rád, protože tento příběh pak mohl sdělit nejen mně, ale i samotným Němcům, kteří na tento příběh tak trošku zapomněli. A zrovna na takové příběhy by se v globálním kontextu zapomínat rozhodně nemělo.

Dobře, Luc Besson nám dokázal, že akční femme fatale může točit i ruská modelka Sasha Luss, která je filmem takřka nepolíbená. Jenže to natočil tak, že to od něj začíná být šíleně ohraná písnička. Brutální Nikita, Lucy, Anna...nechtělo by to změnu, mistře?

K příběhu Kena Folletta jsem se dostal přes počítačovou hru - adventuru - od německého studia Daedelic. Po dohrání této hry jsem si uvědomil, že tohle je přesně ten správný, epický, historický knižní námět, který si filmové zpracování prostě vysloužit muselo. Když jsem zde zjistil, že opravdu existuje, neváhal jsem a okamžitě si jej sehnal. Produkce bratři Scottové, to přece nemůže dopadnout špatně, co? Jenže hned od první minuty jsem tušil, že tohle bude průser. Jakmile se rozjedou úvodní titulky, vše je jak má být, vše vypadá krásně, lahodná intro hudba je radost poslouchat, jenže pak se rozjede příběh...příběh, který je zde neuvěřitelně komplikovaný, složitý, přeskakuje nelogicky z člověka na člověka, vůbec nevysvětluje časové posuny. No a i když jsou tu kulisy překrásné a atmosféra středověku je cítit z každého záběru, tak jsem se nemohl zbavit pocitu, že koukám na středověkou telenovelu. Hrozný. Tohle mě teda dost zklamalo a seriál jsem nakonec shlédl jenom z úcty k originálu, protože jsem od hry věděl, co přijde a byl jsem zvědavý, jak se toho tvůrci ujmou. Nakonec si to u mě vysloužilo jen tak tak tří hvězdu a mně už nezbývá nic jiného, než se jednou odhodlat k té knižní sérii, kde každá z knih má cirka tisíc stran.

Akce Arktida je přesně ten vzorový norský rádoby blockbuster, který Norové točí, ale které mě vždycky neskutečně otráví tou obrovsky blbou kopií Hollywoodu. Záběry na zasněženou krajinu jsou samozřejmě krásné. Podle mě, kdybyste někoho postavili doprostřed norské divočiny s kamerou v ruce, ať něco natočí, tak pokaždé natočí takové záběry, u kterých budete jen zírat a chtít víc. Norové to s nimi ale hrajou dost na krev, protože po příběhové stránce je tohle dětský dobrodružství tak naivní a blbý, že Vás to hned z kraje rozčílí a nepomůže tomu ani konec.

Pěkná dialogovka o tom, kterak Norové chtěli spřátelit Palestinu s Izraelem a udělali to formou série rozhovorů. Nikdo mi nebude vykládat, že to bylo nezištné, protože v rámci diplomacie nic není nezištné, ale koukalo se na to dobře. Překvapivě více dramatické, než historické. Některé názory Palestinců a Izraelců byli nicméně velice zajímavé. Jana Plodková tu mimochodem byla moc fajnovou třešničkou na norském dortu.

Jak jednou řekl Arnold Jidáš Rimmer: "I ve slově beznaděj...je naděje." Po zbytek večera mě prosím nechte utápět se v depresi. Rád bych toho napsal víc, ale nemám sil. Dopisy mrtvého byl neskutečně surrealistický zážitek. Temný, morbidní, absurdní. Trošku mi to připomínalo videoklip k Sigur Rós - Vaka. Šla z něj stejně zhoubná atmosféra.

Brutální, nekompromisní. Jihokorejci našli zalíbení v těch nejdrsnějších asijských kriminálkách minulosti v čele s Takeši Kitanem. Chladné, bez emocí, vypočítavé, jednoznačně efektivní. Chvílemi jsem zíral, ale zároveň oceňoval jistou kvalitu, která tato gangsterská brutalitka má.

Krásné prostředí Istanbulu nasnímané neméně povedenou kamerou. Svítivé, barevné, tvořivé, trošku alternativní. A v centru veškerého dění týpek – skoro bezdomovec, kterej je natvrdlej jak 45ti procentní eidam a myslí si, že životem projde jako nůž máslem. Závěrečná dvaceti minutovka ale solidně vrcholí a utvrdila mě v tom, že na Turky je třeba dát si pozor. Mají totiž po čertech dobrou kinematografii.