Malarkey

Námět, který se naprosto dokonale hodí do Skandinávie. Ponuré, náročné, o sériovém vrahovi. Co víc divák, který má přesně toto na skandinávské kinematografii rád, může chtít víc? Snad jen jistotu poutavého děje a správně zvoleného průběhu, který nebude nudit a naopak se budete bavit jak atmosférou, tak severským prostředím. To všechno v tomto filmu je. To dobré, i to špatné. Bohužel. Námět je opravdu něco, co musíte vidět, když ke Skandinávii tíhnete. Jenže ono se ve filmu ty dvě hodiny fakticky vlastně nic neděje.

Dost dobrá paralela na román Victora Huga v kontextu s dnešním světem. Současná Francie je se svojí kulturou v rozkladu. A nějak si nedovedu představit, že by se to dalo ještě zvrátit. Na okrajích Paříže by nechtěl žít ani ten nejbídnější bezdomovec. Kultura, která je ztracená, ten správný babylon, bez řádu a pravidel. A jak z něj najít cestu? To je ta otázka, která mi po shlédnutí tohoto filmu v hlavě zůstala. Celý film je dost neosobní, bez emocí, ale závěr Vás semele.

Zase filmařina, která skrývá výborné herecké výkony v podání Matthiase a Adéle, ale mohla by být klidně o půl hodinu kratší a vůbec nic by se nestalo. Záběry na auta a závody jsou super, taky je tu trošku akce, což je taky fajn, jenže celé je to vlastně o dvou lidech, kteří se mají rádi, ale jsou z úplně rozdílných světů…a ani jeden ze světů tomu vztahu úplně nefandí. Přitom námět se tváří fakt dobře, ale střídají se tu scény lepší, horší a v celkovém kontextu jsem si říkal, že ač jsem vlastně koukal na docela fajn film, tak víc jak tři hvězdy mu prostě dát nemůžu.

Jak vidím Gaspar Noé, hned jsem v pozoru. Počítám s abstraktním námětem, absurdním zpracováním a celé to bude na atmosféře devadesátkového francouzského techna a houseu. Tady prostě není moc co řešit. Filmařsky je to skvost. Úvodní taneční scéna představuje, že i v tom největším tanečním zmatku se dá najít obrovský kus linearity. Výbornej vstup do světa tanečníků, kteří následně trošku nudně kecají nesmysly do kamery, aby se představili. V tu chvíli režisér zajímavě odkazuje na osmdesátkové horory, čímž si u mě taktéž vysloužil respekt…no a pak to vypukne. Nemá smysl cokoliv psát, tohle se musí vidět. Šílenství na filmovém plátně, záběry, které si hrají se zvuky, obrazy, s pozadím, kamera, co vytváří neuvěřitelné kreace…a především dění, které si nevymyslíte.

Jediná škoda, že tu Mel Gibson hraje toho špatnýho. I když na druhou stranu…on Frank Grillo do té hrdinovy postavy docela dobře sedl. Celou dobu ho znám jako takového vedlejšáka a on si tady pak vystřihne akčního hrdinu v časové smyčce jak z partesu. Časová smyčka je mimochodem něco, co se snad nikdy nezevšední. Boss Level je tak díky tomu jeden z nejzábavnějších akčňáčků posledních několika měsíců. Akce výborná, příběh klasický, ale rádi se necháte překvapit nápady, které si tvůrci k příběhu přibalili.

Skvělej akční, dneska už takřka oldschool, biják s celou řadou střelených postaviček, na které byste v aktuálních filmech těžko narazili. Samuel L. coby chemik, tvůrce nové drogy, je jedna z těch normálnějších. Když si ho ale na letišti vyzvedne Robert Carlyle, kterej celou cestu do doupěte kecá o Manchesteru, aby pak následně vtrhnul v dresu do hospody plné liverpoolských fanoušků, tak Vám dojde, že to jsou přesně ty nekorektní filmy, se kterými jsem si prošel dětství. Stejně tak, jako když se na scéně objeví další psychopat – Rhys Ifans – který jak kdyby vyskočil z pařby z klubu Amnesia coby DJ Paul Bulva. Formula 51 na mě působila jako takový svěží náraz amerických Dannyho parťáků s britským Guyem Ritchiem.

Špionská akce z Jižní Koreji, odehrávající se v evropských kulisách. Akčně je to solidní, některé scény jsou dokonce výborné, bitky také na úrovni, ale jinak je to emotivně dost ploché, až suché, ač mnohdy jsou tu Korejci značně expresivní. Jihokorejci tu rozjíždí akční jízdu jak z doby Bournova mýtusu, jenom jim tu chybí větší důraz na příběh.

Tak teď už vím, koho z našich sousedů mám nejméně rád. Pamatuju si, jak Rakušáci na hranicích vyvěšovali transparenty, že Temelín a Dukovany nechtějí. Přitom právě Rakušáci jsou ti, kteří od nás jadernou energii nakupují. K smíchu a absurdní. Stejně jako celý tento film, o kterém, když jsem se dozvěděl, chtěl jsem okamžitě vidět. A i přes variantu odpadu, kterou jsem samozřejmě předpokládal. Pokud chcete vidět film, kde Rakušáci jsou ty chudáci a Češi ty opice, kteří zapírají po vzoru bolševického východu, tak neváhejte. Humus na druhou.

Po dlouhé době zase film na základě skutečné události, o které jsem vůbec netušil. Jediné, co jsem před shlédnutím tohoto filmu věděl, že půjde o příběh z období po druhé světové válce a tématem bude fotbal. Oboje mě zajímá, takže jsem neváhal. Němci tu ale rozjeli krásný příběh o hledání lidskosti, což mi na přelomu tisíciletí ve filmech trošku chybělo. Standardně Spojenci byli ti dobráci a Němci ti zlí, co způsobili válku. Ale je to tak jednoduché jak to vypadá? Každý určitě pochopí, že rozhodně ne a tento film má přesně ten příběh, který Vás jednoznačně přesvědčí. Režisér tohoto filmu navíc objevil námět díky Petru Čechovi, se kterým se náhodou sešel, a který mu o Bertovi Trautmannovi řekl. A jsem za to rád, protože tento příběh pak mohl sdělit nejen mně, ale i samotným Němcům, kteří na tento příběh tak trošku zapomněli. A zrovna na takové příběhy by se v globálním kontextu zapomínat rozhodně nemělo.

Dobře, Luc Besson nám dokázal, že akční femme fatale může točit i ruská modelka Sasha Luss, která je filmem takřka nepolíbená. Jenže to natočil tak, že to od něj začíná být šíleně ohraná písnička. Brutální Nikita, Lucy, Anna...nechtělo by to změnu, mistře?