Malarkey

Pěkná dialogovka o tom, kterak Norové chtěli spřátelit Palestinu s Izraelem a udělali to formou série rozhovorů. Nikdo mi nebude vykládat, že to bylo nezištné, protože v rámci diplomacie nic není nezištné, ale koukalo se na to dobře. Překvapivě více dramatické, než historické. Některé názory Palestinců a Izraelců byli nicméně velice zajímavé. Jana Plodková tu mimochodem byla moc fajnovou třešničkou na norském dortu.

Jak jednou řekl Arnold Jidáš Rimmer: "I ve slově beznaděj...je naděje." Po zbytek večera mě prosím nechte utápět se v depresi. Rád bych toho napsal víc, ale nemám sil. Dopisy mrtvého byl neskutečně surrealistický zážitek. Temný, morbidní, absurdní. Trošku mi to připomínalo videoklip k Sigur Rós - Vaka. Šla z něj stejně zhoubná atmosféra.

Brutální, nekompromisní. Jihokorejci našli zalíbení v těch nejdrsnějších asijských kriminálkách minulosti v čele s Takeši Kitanem. Chladné, bez emocí, vypočítavé, jednoznačně efektivní. Chvílemi jsem zíral, ale zároveň oceňoval jistou kvalitu, která tato gangsterská brutalitka má.

Krásné prostředí Istanbulu nasnímané neméně povedenou kamerou. Svítivé, barevné, tvořivé, trošku alternativní. A v centru veškerého dění týpek – skoro bezdomovec, kterej je natvrdlej jak 45ti procentní eidam a myslí si, že životem projde jako nůž máslem. Závěrečná dvaceti minutovka ale solidně vrcholí a utvrdila mě v tom, že na Turky je třeba dát si pozor. Mají totiž po čertech dobrou kinematografii.

Neznám snad jedinou ženskou, která by nebyla uchvácená z dětí. Tady ale ta sympatická Mexičanka koukne na dítě a dítě bez skrupulí brečí. Není to poprvé, kdy Jihoameričani ve svých komedií obrací logiku romantických komedií a dávají chlapům nebo ženám vlastnosti, kterým nerozumím. Tento film je vzorový příklad. Víc romantika, než komedie, navíc jsem se tu zasmál asi akorát jednou.

Pamatujete si Agenty Nula Nula z Francie? Tady jsou v solidních černých číslech. Tak tady ti dva jsou z podobného světa. Mohlo to být vtipné, ale muselo by to být alespoň trošku jiné a nekorektní. Během sledování této komedie jsem přemýšlel nad tím, kde je ta hranice, aby komedie byla dobrá, špatná a nekorektní. Ta hranice je dost tenká.

Co si mám myslet o filmu, kde v první scéně nějakej týpek na lavičce řeší svědivý koule. Přitom když vím, že Nizozemci jsou filmařsky slušní úchyláci. Snad jenom to, že by to tady mohlo být poměrně dost neortodoxní. Jenže skutek utek a z komedie se stala holčičí komedie, která mě po pěti minutách přestala bavit.

Olga Kurylenko ve vojenském je určitě něco, co vidět chci. Stráž je ale nejzbytečnější akční béčko, které kéž bych nikdy neviděl. Totální ztráta času.

Největší devizou filmu jsou herecké výkony. Nemá smysl jmenovat. Všichni do jednoho jsou tu skvělí. A největším problémem jsou mnohdy dialogy, které nejsou natolik trefné, aby mě udržely u filmu stopovat scénu za scénou a kochat se skvělým filmařským zážitkem. Ene bene je určitě dobrý kousek s dobrým námětem, ale o dost mladší Vlastníci jsou podobného ražení a dokáží na diváka udeřit výrazně víc.

Druh westernu, kde se střídá dobrá scéna s úsměvnou. Film, který je navíc trošku poplatný době. Námět je určitě hodně objevný, závěr bych teda vůbec nečekal. Jenže když se v první půl hodině objeví bitka Demase a Sola kvůli jedný šťávě, měl jsem pocit, jak kdybych koukal na grotesku a ne na vážnej film. Vše se otočilo závěrečnou akční masovou scénou, která mě na rok výroby dokázala na závěr příjemně překvapit.