Malarkey

Hodně zajímavý film pohrávající si s myšlenkou volného pokračování jedné legendární westernové postavy. Škoda jen, že na úkor příběhu režisér dbal spíše na tu obrazovou stránku, která je úžasná. Nicméně setkal jsem se s hodně momenty, které mě neskutečně nudili, a které bych pro příště klidně a s radostí přeskočil. Každopádně je to western a k těm se já pokaždé těžce dostávám. To tedy znamená, že když bych náhodou tenhle film dal znova někdy za pár let, tak bych pravděpodobně i tu jednu hvězdičku přidal a scény, které mě předtím nudily, by mě náhle mohly zajímat. Nevím proč, ale žádný jiný filmový žánr ve mně nevyvolává takové protichůdné pocity, jako právě western. Viděno na základě Challenge Tour 2015

Dost jsem na údajně nejlepší český film za rok 2014 byl zvědavý. Ono totiž točit ze světa multikulturních kočovníků není úplně prdel. Odráží se to nejenom ve způsobu života, který mnohý z nás nedokáže pochopit, ale i chudobou, ve které žijí, a ze které se opravdu těžce hledá cesta ven. Nicméně se mně hrozně líbilo, že režisér Petr Václav zvolil pro hodně těžké téma naprosto neznámé tváře a neherce. Před kamerou totiž předváděli naprosto neuvěřitelné výkony, čímž si mě získali. Horší to už bylo ale s tou lidskou stránkou, kterou jsem celkově v tom prostředí absolutně postrádal. Na lidskost není čas, nezbývá tedy nic jiného, než bojovat za přežití. Nejhorší pak na tom je, když Vás dolů sráží nejen lidi okolo, kterých ne a né se zbavit, ale i vlastní rodina. Název Cesta ven k tomuto filmu je pak absolutně vševypovídající. Viděno na základě Challenge Tour 2015

Po některých názorech jsem se připravoval na cokoliv. Ony estonské filmy jsou trošku od rány. Nakonec jsem byl ale fakt mile překvapen. Režisér totiž z nepříjemných postav dokázal po pár tajuplných nocích v lese vytvořit vcelku sympaťáky, kteří by čisté místo na svém těle hledali marně. O to větší absurdita spojená s legrací to byla. Ve své podstatě totiž opravdu jde jen o to, že jeden politik jde do lesa se svojí manželkou a „kamarádem“ hudebníkem houbařit a ztratí se. To je námět sám o sobě dost divnej. Zpracování se mně ale líbilo, občas jsem se fakt zasmál a do toho v tom byla vidět určitá srážka normálního člověka s politikem, což dokazuje, že oboje není totéž a nikdy nebude. Viděno na základě Challenge Tour 2015

Hanekeho filmy jsou v neustále kolísajícím kurzu o depresivní průser. Byla to Bílá stuha, byl to Funny Games a rozhodně na tom stejně je i Bennyho video, který je odporný už jenom popiskem, který se tady pod hlavičkou filmu na čsfd zobrazuje. Tudíž pro zvednutí nálady naprosto postačující film. Haneke to pak natáčí přesně v jeho oblíbeném stylu, který nudí a nudí…a nudí a nudí…pak se zaměří na onu brutální scénu, která je poctivě syrová a pak se opět vrátí k absolutnímu spánkovému stavu, aby celý ten vymyšlený špatný vtip zakončil dalším brutálním šokem. Já nevím, ale nějak už nejsem schopnej mu to žrát. Funny Games byly asi nejschůdnější, Bílá stuha to na mě uhrála absolutně hypnotickou atmosférou, co jsem nepochopil, ale Bennyho video je prostě průser. Benny je klasický případ zmrda a jeho zmrdská rodinka ho za vraždu pošlou ještě do Egypta, aby se psychicky trošku srovnal. To samo o sobě není v pořádku a jelikož to režisér moc dobře ví, dělá všechno proto, aby to ve filmu všem v pořádku přišlo. To vytváří otázky a na mé duši šrámy, protože mi to bylo silně nepříjemný. Já bych Bennyho radši pověsil do průvanu za koule. Bohužel se nestalo a nestalo se tak ani na konci. Po tomhle filmu si už asi žádnej Hanekeho další film nepustím. Viděno na základě Challenge Tour 2015

Pro mě dosud absolutně nejlegendárnější díl. Midnight Lady v plném proudu, urážky černochů, závěrečný pěstí a pád do kaluže, do toho zátah v bordelu, kde Schimiho poznává jedna tlustší děvka vedle druhé. No a mezi tím příběh o únosu kluka přítelkyně Schimiho. Snad dokonce i vyjímečný díl, kde Schimi má nějakou ženskou trvanlivěji jak půl hodiny v posteli. Výměna je absolutní klasika. Na to se dá koukat pořád a nikdy to neomrzí. Tannerovy tanečky na diskotéce s knírem tak dlouhým, že by s ním mohl bábám naproti němu sundavat kalhotky, tomu dodávají patřičnou korunu. Legendární epizoda.

Fotbal mám rád a o tomto příběhu jsem přitom vůbec nevěděl. Tvůrci ze Srbské repre udělali absolutní mazánky, které prostě musíte mít rádi. A to vlastně vůbec nevadí, že jste neviděli první díl, který vypráví o tom, jak se tato banda kluků na mistrovství světa v Montevideu vlastně dostala. Celý příběh tak začíná cestou na mistrovství světa, která ve třicátých letech musela být silně náročná. Líbilo se mi, jak tvůrci představili pár situací, které by se v současné době za žádných okolností nestaly. Třeba ten průser s dresy. Na druhou stranu právě tyto absurdní situace vytvořily humornou stránku celého filmu. A nekonečné narážky na Jugoslávii a drzý kecy toho Chorvata tomu jen a jen pomohly. Jediný problém jsem tedy nakonec měl snad jenom s délkou. Bejt to kratší, byl bych radši. Vše ale vynahradil závěr, kterej představuje snad nejhorší zařízlej zápas v dějinách FIFY. Viděno na základě Challenge Tour 2015

Neznám jediný korejský film, který by nebyl něčím nezajímavý, i když věřím, že i u nich se takové kousky najdou. Nicméně v porovnání s jinými asijskými zeměmi mám pocit, že právě ty jejich jsou nejblíž nám – Evropanům. Viděl jsem ďábla natočil hodně zajímavý režisér a já byl dost zvědavý, jak se s takovou myšlenkou popere. Zhruba v půlce filmu se to pak zlomilo. V tu chvíli jsem si totiž myslel, že pakliže se nestane nějaký zvrat, mohl by klidně být i konec. A taky že jo. Do té doby neutrálně kladná postava představila takový brutální zlom charakteru, až jsem čuměl. V tu chvíli se z filmu stal lov na zrůdy. Škoda jen, že to bylo zbytečně dlouhý a úplně zbytečně natahovaný. Každopádně závěr jako takovej za to rozhodně stál a původní tříhvězdičkovou pocitovku vyšperkoval na solidní čtyři. Viděno na základě Challenge Tour 2015

Nemůžu si pomoct, ale jakmile za posledních několik let narazím na relativně novej italskej film, tak snad pokaždé se rozhoduju mezi třemi až čtyřmi hvězdami. Nesedí mi ta uřvaná a zbytečně emotivně se projevující nátura, která se projevuje snad v každým italským filmu včetně tohoto. Myslím si, že by si plno nepříjemnejch situací mohli odpustit a bylo by hned všem o trošku líp. Lidský kapitál není o nic jinačí. Svým příběhem sice dokáže zaujmout, ale postavy jsou v tomto případě ten problém, přes který nejsem schopný přejít. A to se v jistých momentech mohou chovat a tvářit sebelíp. Zajímavé je nicméně na filmu i to, že svévolně přechází z minulosti do budoucnosti a přes přítomnost se vrací zpátky do minulosti. Chvílemi je v tom zmatek jako kráva, ale závěr to vcelku hrdinně uzavře.

Taková zvláštní alternativní Amerika, která vypráví příběh nepochopeného Leopolda, kterej právě kvůli osobité nátuře skončí v blázinci mezi pošuky a snaží se přijít na to, co je v něm špatně. Tenhle film není nic velkého, spíš taková jednohubka, ale svým otevřeným způsobem vyprávění a krásně uvolněným závěrem si svojí pozornost určitě zaslouží.

Já opravdu nechápu proč zrovna ve Francii vzniká taková množství remaků, které kromě herců nemají vůbec nic, co by mohly nabídnout. Čistě jenom proto, že se pokaždé klasická témata snaží natočit naprosto klasicky a tak, jako už to někdo zkoušel předtím a tenkrát (jelikož byl první) dokázal i uspět. Napadá mě teď z hlavy Fanfán Tulipán nebo Angelika. Tahle Kráska a zvíře má třeba náznaky, že by chtěla být jiná, ale svojí pohádkovostí a fantaskností ve výsledku nenabízí nic jiného, než klasickou pohádku s klasickým námětem a klasickým průběhem. Aspoň, že ta Léa Seydoux se tady trošku ukázala.