Adramelech

Naprostá většina lidí nikdy v životě nevyloupila banku. Zpravidla jim to vůbec nepřišlo na mysl a pokud snad ano, tak jim chyběly potřebné znalosti a schopnosti, technické a organizační dovednosti a také fyzická zdatnost a odvaha. Já jsem jednou přišel do banky, abych poslal nějaké peníze do ciziny, a počínal jsem si tak neohrabaně, že jsem vzbudil pozornost ochranky. Ta mi vysvětlila, že nejdřív musím na terminálu nebo na čem zmáčknout knoflík, v jakém jazyce chci komunikovat (v mém případě v jazyce Czech), pak si vzít lísteček s číslem, který z mašinky vyjede, a ještě počkat, až se na tabuli rozsvítí ono číslo spolu s číslem přepážky. To jsem ovšem netušil, takže jsem se rovnou hnal k jedné přepážce, kde se pracovnice zrovna dloubala v nose. Z toho je patrné, že jako bankovní lupič bych se neuplatnil, protože ani nevím, jak to v bankách chodí, ale přesto se na nějaký ten film o bankovní loupeži tu a tam rád podívám. – Tohle bylo docela pěkné, jenom jsem nepochopil, jak lupiči do banky dopravili ty bomby s tekutým dusíkem. Když dost složitě (po střechách, po žebříku, po laně) pronikali do objektu, tak s sebou nic takového netáhli.

„Jak se daří manželce? Dáme další sex, nebo už musíš jít?“ Tomu říkám praktická žena. Je obecně známo, že role příležitostné bokovky je to, po čem ženy bytostně touží, a když se jim taková šance naskytne, vysloveně omdlévají blahem. Divák na začátku netuší, která bije. Různé děsivé náznaky, sny a vize naznačují, že by mohlo jít o zobrazení rozvoje duševní choroby. S tím je však v rozporu ženina zdravá a vitální sexualita. Nevadí jí souložit na WC a když chlap během akce odpadne, nijak ji to psychicky nerozhodí. Perspektiva se záhy zaostří a vyjde najevo, že šílencem je někdo úplně jiný. Ženě to naopak myslí jasně, když začne trénovat střelbu z revolveru. Jenomže to by si v kritické situaci nesměla nechat tu zbraň sebrat. A závěr pak všechno obrátí naruby. Námětu rozhodně nechybí originalita. Film se mi líbil, ale podruhé bych si jej asi už nepustil.

Filmy na téma časové smyčky mám rád, ale tohle bylo dost laciné. A navíc hroznej slaďák.

Mýval severní je pěkný prevít. Rozšířil se – podobně jako americká demokracie – ze Severní Ameriky téměř do celého světa a všude škodí. Filmoví tvůrci projevili dobrou intuici, když hned na začátku příběhu ukázali mývaly, kteří se nakýblovali na dvorek u domu jedné rodiny. Další pohromy na sebe nenechaly dlouho čekat. Události se nijak zásadně nevymykají z rámce toho, co může v životě potrefit US občana střední vrstvy, ale zajímavé je jejich originální zřetězení. Většinu událostí v lidském životě lze vysvětlit kauzálně a tam, kde jejich příčina není zřejmá, přichází na pomoc koncept náhody. Filosofům je však známo, že v propojení událostí sice hraje hlavní roli kauzalita, ale kromě ní občas přichází ke slovu i finalita (teleologie) dialektika a synchronicita. To všechno dohromady způsobuje situace, z nichž jde člověku někdy hlava kolem. Řekl bych, že právě o tom tenhle film pojednává. Ostatně divák je na to hned na začátku upozorněn: „Kdybych nekoupil tu květinu...“ atd. Obrazně lze říci, že lidský život na rozdíl od pohádek neřídí tři sudičky, nýbrž čtyři. – Ještě doplňuji. Klíč k porozumění, který filmoví tvůrci vkládají divákovi do rukou, je správný i falešný současně: zakoupení květiny nebylo příčinou pozdějších událostí, věci byly propojené jiným vztahovým modem. Působivé bylo i zapojení dialektiky, jež dokáže proměnit jevy v jejich pravý opak, např. dobro může mít za „následek“ zlo. Kdyby hlavní hrdina nedaroval kamarádovi svoji ledvinu, nedošlo by později k vraždě. Takhle to vypadá, když má scénárista načteného Hegela, Kanta, Junga a další odbornou literaturu.

Originální vize apokalypsy, která vůbec není spektakulární. Konec lidstva nenastane výbuchem supervulkánu, dopadem meteoritu, jadernou válkou ani epidemí a už vůbec ne v důsledku příletu mimozemšťanů nebo průlomu lovecraftovských potvor z jiné dimenze. Příroda to, zhnusena člověkem, prostě zabalí. Experimentální forma filmu se v  tomto případě celkem dala snést.

Pozoruhodný a drsný kriminální příběh natočený dle skutečné události, k níž došlo v zemi, kde bych nechtěl být ani namalovaný na zdi. Trochu mě zarazilo, že přes anglické dialogy byl namluvený česky dabing. Diváci, kteří nechytají mluvenou angličtinu, jako např. já, se bez dabingu nebo titulků neobejdou, ale tato varianta tlumočení nebyla příliš šťastná a dost mě rušila. Titulky by rozhodně byly lepší.

Když přistávají mimozemšťané, tak všichni rozumní tvorové raději utečou: jelen, pes i ženská. Je to však právě tato neohrožená indiánka, který se posléze vypraví ulovit mimozemského predátora. Film se odehrává v krásném přírodním prostředí a hlavní hrdinkou je pěkná sympatická holka. Ženy jistě ocení její originální líčení, které by aspoň pro některé z nich mohlo být inspirativní. Jako bonus se dovíme i něco o nesnadném prosazování emancipace žen kmene Komančů na počátku 17. století. Boj s vesmírnou obludou, opatřenou všemožnými blikátky a zaměřovači, je dramatický. „Máme ho. Ne, on má nás.“ Akční film s potřebnou dávkou gore, dobrodružství a romantiky, a pokud nebudeme bazírovat na nějaké logice příběhu, je to docela příjemné pokoukání.

Divácky vděčný výpravný film čerpající z řecké mytologie. V našich kinech běžel někdy začátkem osmdesátých let. Už tehdy mě zaujalo, jak bohové pomocí eidolónů manipulují s lidskými osudy a někdy přitom i švindlují; v takovém případě pak v hmotném světě pozorujeme poruchy kauzality. Dovoluji si ctěná božstva upozornit na současnou neutěšenou situaci v Evropě a volám: „Vypusťte Krakena!“

Film začíná jako jízda hrůzy: v autě feministky, u silnice mimozemšťané, s tím by dobří filmoví tvůrci mohli nemálo udělat. Výsledkem je však bohužel dílo podprůměrné úrovně, žánrově konverzační drama s prvky dost laciného hororu. Ani černá obrazovka po většinu filmu mě právě dvakrát nenadchla. Kromě toho mi vadily příliš malé titulky. Mimochodem, nechápu, jak někdo může na slizkou mimozemskou potvoru sahat prstem. Já bych do ní leda tak dloubnul klackem, a i to bych si rozmyslel. Zdá se, že Země doplácí na to, že se naše sluneční soustava nachází na okraji galaxie, takže ji navštěvuje převážně vesmírná spodina, která je vesměs slizovitá, chapadlovitá a lidožravá. Kultivovanější formy života zavadily o naši planetu jen zřídka, a to spíše v dávné minulosti. Např. na našem území se nalézají tzv. bílinské koule, jež jsou zkamenělými bobky mimozemšťanů, kteří před 15 až 20 milióny let cestovali kolem Země a odskočili si sem na záchod.

Jeden z možných pohledů na kubánské dějiny, po umělecké stránce slušně umělecky ztvárněný. Každý režim má své světlé i stinné stránky, záleží na úhlu pohledu, pročež se lidé co svět světem stojí stran politiky nedokážou shodnout. Níže nabízím svoji ryze subjektivní glosu, jde o autentický záznam snu. – Fragment snu o emigraci na Kubu – (v noci z 15. na 16. června 2017)      Protože kapitalismus se už nedá vydržet – protikuřácký zákon byl poslední kapkou – a jelikož Evropě hrozí brzká islamizace, rozhodl jsem se emigrovat na Kubu. Doprovázet mě budou dvě ženy: Tereza a ... (Poznámka: Říkejme jí Jindřiška. Skutečné jméno si už nedokážu vybavit, přestože ve snu jsem je znal. Jde o osobu, s níž jsem byl v kontaktu v roce 1984. Když se o rok později dozvěděla, že se stěhuji do Rakouska, vyjádřila politování, že nemůže jet se mnou. Řekl jsem, že bych ji s sebou rád vzal, ale že nevím, jak by se to dalo zařídit: „Oženit se s tebou nemohu, adoptovat tě nemohu, ledaže bych tě deklaroval jako spoluzavazadlo.“)      Tereza mi bude velmi ku prospěchu, protože umí španělsky. Rozhodla se, že se vykašle na svého amerického manžela, nechá ho v Čechách i s dítětem a spolu se mnou a s Jindřiškou začne nový život na Kubě. Trochu mi dělá starost, jak propašovat do ciziny teprve šestnáctiletou Jindřišku, aby mě její rodiče nenaháněli kvůli únosu. Bude třeba zamést stopy. Vymysleli jsem to takto. Tereza půjčí Jindřišce svůj americký pas a sama se bude prokazovat českým pasem, takže na letišti v Praze by nemělo dojít k problémům. Na Kubě by však americký pas nepůsobil dobrým dojmem, proto na letišti v Havaně bude Jindřiška na chvíli symbolicky ovinuta kobercem a prohlášena za spoluzavazadlo, takže na kubánské území oficiálně vůbec nevstoupí. Později ji nahlásíme jako naši dceru, která se nám narodila až po příjezdu a v příznivých klimatických i politických podmínkách Kuby rychle vyrostla. Nicméně je třeba předem zařídit, aby to kubánští celníci akceptovali.      Bavím se o tom s jedním v Praze žijícím kubánským podnikatelem, který zná tamější poměry a ví, koho podplatit. Slibuje, že to zařídí. Je to míšenec s vizáží sicilského mafiána. Na první pohled sympatický a důvěryhodný člověk. Ptá se, co budu na Kubě dělat. Říkám, že mám v úmyslu začlenit se do komunity čarodějů kultu palo a živit se jako palero.      Jednám na kubánské ambasádě o možnosti kuřáckého asylu na Kubě. Úředník se ošívá: „Kubánská vláda důrazně odsuzuje skutečnost, že v České republice je diskriminována víc než třetina populace, ale váš případ by se mohl stát precedentním. V posledních letech registrujeme stále stoupající počet migrantů z Evropy: Irové, Angličané, Němci... Samé kuřácké asyly! A teď to vypadá, že podobný exodus začne i u vás. Jenže Kuba je, ehm, ostrov, a není, abych tak řekl, nafukovací. Tři a půl milionu Čechů bychom přijmout nemohli. Proč místo toho, abyste si ve své zemi vybojovali slušné a důstojné životní podmínky, chcete všichni utíkat do Latinské Ameriky?“      Úředník se zajímá o můj kádrový profil. Ukazuji mu potvrzení o mých kontaktech s rakouskou ultralevicovou skupinou Rudý krtek, které mi obstarala jedna spřátelená vídeňská punkerka. Úředník říká, že takový doklad má váhu a nepochybně bude zohledněn: „Vypadá to, že vy ten kapitalismus asi vážně moc nemusíte, že? A co vám to vlastně zazlívali komunisté?“ „Kritiku zleva,“ odvětím trochu rozpačitě. „Por Dios!“ zvolá muž a rozesměje se.      Zajímám se, jestli nehrozí, že by Spojené státy po Fidelově smrti vyvezly na Kubu tu svoji demokracii. Prý nic takového nehrozí. Kubánský lid to nedovolí a Raúl to ohlídá.