Adramelech

Eichmann byl válečný zločinec první kategorie. Zůstal věrný svým ideálům, nevyměnil kabát a nesypal si popel na hlavu, i když později u soudu vše zapíral. Zvukové záznamy pořízené jeho soukmenovci v Argentině obsahují některé bezděčně humorné momenty. Eichmann hovoří o tom, že když uprchl z amerického zajetí a cestoval přes Německo do Rakouska a pak dál, natrefil v Německu na Židy: „Pořád si stěžují, že jsme je všechny poslali do pecí, a teď aby se s nimi člověk handrkoval.“ No kterého přesvědčeného nacistu by to nenaštvalo? V Argentině se mu nijak valně nedařilo. Živil se, jak se dalo, mimo jiné též chovem králíků. Že by si neulil žádné peníze do nějaké švýcarské banky? Asi ne. Podstatná část filmu zachycuje průběh jeruzalémského procesu s Eichmannem, což je téma poměrně známé, ale to neznamená, že by nemělo být připomínáno.

Co to, proboha, bylo? Sci-fi rozhodně ne! Spíše stupidity než oddity.

Je škoda, že podobné snímky neběžely v kinech za socialismu. Jednak by občanům nenásilnou formou přiblížily, zač je toho v kapitalismu loket, jednak by měly rekordní návštěvnost, neboť tam po velkou část filmu běhala přírodou úplně nahá pěkná ženská. Komunistický režim se však vyznačoval zvláštním puritánstvím a nahotou se ve filmech i jinde v kultuře velmi šetřilo. Není bez zajímavosti, že v roce 1968, kdy u nás probíhal obrodný proces, někdy též nazývaný plíživá kontrarevoluce, bylo jedním z prvních projevů relativní svobody, jež tehdy panovala, povolování striptýzových představení. Říkalo se tomu „krása bez závoje“. Soudruzi z odborů kultury národních výborů striptýzová vystoupení celkem ochotně povolovali, aby ukázali, že nejsou konzervativní, nýbrž že jdou s dobou; jinak by totiž jejich minulé zásluhy, zvláště ty z padesátých let, mohly přestat být zásluhami a stát se něčím úplně jiným. Ostatně leckdy se jich na souhlas ani nikdo neptal. Po zasedání pléna ÚV KSČ v dubnu 1969 se striptýz coby buržoazní přežitek zase zakázal. Když u nás v roce 1989 socialismus skončil, stal se striptýz téměř symbolem nově nabyté svobody. Nadšené amatérky jej předváděly nejen v luxusních barech, ale i zakouřených putykách. Ještě v době předkovidové byla v některých restauracích běžná obsluha nahoře bez, někdy i dole bez. Potom se časy změnily. Nucená lockdownová izolace ruku v ruce s postupující digitalizací vedly k tomu, že se sex zčásti přesunul do virtuálu a začal se praktikovat přes webové kamery. Kromě toho vynalezení celé řady nových pohlaví zkomplikovalo mladé generaci orientaci v sexuální problematice. Dnes, kdy v ČR podle oficiálních statistik tři miliony domácností žijí pod hranicí chudoby a další jeden milion domácností na hranici chudoby, mají lidé jiné starosti než okukovat nahé ženské. – Tohle všechno se mi honilo hlavou při sledování tohoto veskrze zdařilého a až do konce napínavého filmu.

Komedie, která ukazuje, a) že od doby, v níž se děj filmu odehrává, se česká mentalita nijak zvlášť nezměnila, b) že by se tehdejším lidem náramně hodil internetový vyhledávač Google. Literární předlohu jsem nečetl, ale některé scény mi přijdou dost nadsazené a některé vtipy příliš laciné. Jako celek však příjemný, zábavný film.

Film se dotýká jedné z klíčových otázek lidského života, totiž jeho konce. Do krematoria totiž dříve či později dospěje každý. Aleister Crowley v HYMN FOR THE AMERICAN PEOPLE (Independence Day) píše: „Ashes to ashes? Dust to dust? So let it be! In God we trust.“ Poslední větu je třeba číst takto: „With God in trust.“ (Volně česky: „S Bohem ve sdružení/v souručenství,“ ještě volněji: „S Bohem jedna ruka.“) To totiž lépe odpovídá americké mentalitě i chování a Američané by tuto větu na svých platidlech měli v tomto smyslu opravit. – Koukám, že jsem už na začátku odbočil. Chtěl jsem upozornit na to, že již Crowley propagoval pohřeb žehem. Je však důležité, aby člověk předem vydal pokyn, jak s jeho popelem naložit. Za jediný vhodný způsob pokládám rozptýlení popela, třeba na rozptylové loučce. Crowley tohle nedomyslel, takže jeho popel skončil v urně, která byla z Anglie převezena do USA a tam ji někdo ukradl. Nedomyslel to ani muž ve filmu, přestože umíral při poměrně jasném vědomí a mohl o rozptýlení svého popela ve skalách v Novém Mexiku požádat někoho ze svých příbuzných, třeba toho fyzicky zdatného indiána, který by takový úkol zvládnul snáze nežli agorafobická manželka. Film lze doporučit seniorům, aby si ujasnili některé věci a včas se vhodným způsobem zařídili. (Mimochodem, kdybych se trvale přestal přihlašovat na ČSFD, tak to nebude znamenat, že jsem se vykašlal na psaní recenzí, nýbrž to bude znamenat, že jsem se přestěhoval na rozptylovou loučku, kde nemám k dispozici připojení k internetu.)

Vojenský transportér letí z Islandu do Newfoundlandu. Mezi cestujícími jsou hlavně příslušníci armády; armáda má totiž své zájmy všude. Z civilního osazenstva poutá pozornost upovídaná zrzavá kadeřnice, jež cestuje s ušlechtilým cílem přesvědčit eskymačky, aby si začaly barvit řasy. Letadlo omylem přistane v arktické pustině a při drncání po ledových hrbolcích se vznítí a vybuchne. Smůla, shůry ten plácek fakt vypadal jako letiště. Posádka a vojáci se jdou poohlédnout po případných přeživších pasažérech. Mezi prvními najdou tu zrzku, což nepřekvapuje. Zrzky totiž mají oproti jiným smrtelnicím jednoho strážného anděla navíc, pokud to náhodou někdo neví. Trosečníci čekají ve studené pustině neznámého Kadathu na záchranu, jenže s tou to nějak vázne... Film se dá vidět, zvláště pokud jej divák sleduje u počítače v příjemně vyhřátém pokoji.

Logiky to moc nepobralo, ale jinak je to krásně hororovitý horor.

Filmoví tvůrci nasadili hned na začátku laťku docela vysoko. Mladá dívka Eileen sedí v zaparkovaném autě a sleduje muže a ženu v jiném autě, jak se líbají a posléze začnou souložit. Eileen při pohledu na ně masturbuje a tak se přitom rozhicuje, až si musí frndu ochladit sněhem. Tomu říkám slibný začátek filmu. Eileen pracuje jako administrativní síla ve věznici, ale není tam moc platná, neboť se v pracovní době oddává fantaziím, např. si představuje, jak ji šuká jeden pohledný vězeňský dozorce. Přitom není tak šeredná, aby na ni žádný chlap nevlezl, ale je spíše plachá. Svoji roli zde zřejmě hraje i to, že její otec, bývalý policista, je alkoholik a když se napije, bývá agresivní. Začít si něco s holkou s takovým rodinným zázemím je přece jenom riskantní. Otec se v podnapilém stavu chová hrubě i ke své dceři a ve střízlivém stavu ji buzeruje, aby popel z cigarety neklepala na podlahu. Špatný vztah s otcem má možná vliv na to, že se v Eileen probudí náklonnost k ženám, konkrétně k nově nastoupivší vězeňské psycholožce, která její city opětuje. Inu, když se lesba k lesbě vine, tak se dílo podaří, a to i bez přispění muže. Jak poetický by to mohl být happyend! Další děj, který spěje ke stále větším nechutnostem a bohužel i nelogičnostem až k nepovedenému konci, nebudu prozrazovat. Připojuji záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o Brunhildě a Metchildě (v noci z 2. na 3. října 2023) - - -     Můj nakladatel mi přeposlal mail od jedné studentky, která by se mnou chtěla konzultovat některé aspekty své diplomové práce. Není to poprvé, co se mi to stalo, a mám s tím špatnou zkušenost. A tahle holka, co mi teď píše, navíc studuje na katedře genderových studií. Na druhé straně ovšem napsala mail bez pravopisných chyb. No dobře, domluvíme si po mailu schůzku s tím, že téma probereme v hospodě.      Na schůzku se však dostaví dívky dvě, protože „kolegyni to také zajímá,“ jak mi vysvětlí pisatelka mailu. Následuje dívčin výklad. Tématem její diplomové práce jsou různá zpracování jednoho lesbického příběhu s magickými motivy. Nejstarší verze jsou indická a egyptská. Sumerská ani babylónská verze není známá, ale možná archeologové příslušné hliněné tabulky zatím ještě nevykopali. Existuje řecká a latinská verze, ba dokonce i židovská verze, která se nachází v agadické části jednoho málo známého midraše. Nejmagičtější je středověká germánská verze – Příběh o Brunhildě a Metchildě. „Tato jména jsme přijaly za své pseudonymy,“ objasní slečna. „Já jsem Brunhilda a tohle je Metchilda.“ Potom ještě vzniklo jedno poměrně rozverné zpracování tohoto příběhu v renesanční Itálii. To je všechno. Děvčata z toho vyvozují, že později, zvláště s nástupem osvícenství, začaly být lesby utiskované. Míním, že příčina může být i ta, že se na lesby prostě přestalo věřit, a proto se o nich přestalo i psát. „V magii tvoříme slovem, obrazem a gestem,“ říkám. „Jenže ono to funguje obecně. Než začala působit propaganda LGBT, nebyly lesby skoro nikde k vidění. Pak se o nich začalo psát na webu, začaly se o nich točit filmy, začaly se pořádat duhové pochody a hle, dnes člověk o lesby zakopává na každém kroku, i když přísně vzato neexistují.“ „Ale my jsme lesby!“ zvolá Brunhilda. „Stoprocentní?“ zeptám se. „Asi tak na 99 procent,“ zaváhá Brunhilda. „Možná na 95 procent,“ upřesní Metchilda. No jo, pomyslím si, ženská si to s chlapem musí zkusit, i kdyby to bylo jenom proto, aby zjistila, že jí to vlastně nevyhovuje.      Pak z děvčat vypadne, že se vlastně přišly zeptat na magický rituál, který se v příběhu popisuje. Co si o tom myslím? Může to fungovat? Odpovím, že nevím, protože ten příběh neznám. Brunhilda vykulí oči. Zdá se, že někteří lidé mé vzdělání trochu přeceňují. Slečna vytáhne z kabelky německou knihu, podle vazby z 19. století, a přečte mi příslušnou pasáž. Říkám, že v principu nevidím důvod, proč by to nemělo fungovat, protože je to jen normální mentální magie, do níž jsou zapracované sexuálně-magické prvky. Pro diplomovou práci by bylo třeba porovnat všechny existující verze příběhu, vzít v potaz magické praktiky používané či preferované v daných dobách a kulturách a z toho pak vyloupnout jádro rituálu, jež by mohlo ukazovat na to, jak ten obřad asi původně vypadal. Je to velmi pěkné a nosné téma. „Tématem a účelem práce je dokázat, že lesby byly od konce renesance utlačované. Nemohu do toho montovat magii. My ten rituál chceme vyzkoušet. Kvůli tomu jsme vlastně přišly,“ kápne božskou Brunhilda. Navrhnu jim, aby i tak postupovaly doporučeným způsobem kvůli dynamizaci obřadu. Když mi mailem pošlou všechny verze, udělám to samé a pak se můžeme sejít a porovnat své výsledky. Ona na to, že texty má k dispozici buď v angličtině nebo v němčině, takže vlastně skoro nic není v originálním jazyce. Jsem toho názoru, že pro orientaci by to mohlo stačit. „Máme použít i tu renesanční pornografii?“ táže se Metchilda. „Jasně,“ odvětím, „v renesanční Itálii se pěstoval hermetismus, takže tam klidně může být něco, co je z okultního hlediska zajímavé.“

Dokument trpí absencí autentických filmových záběrů. Občas jsou nahrazeny záběry z jiných koncentračních táborů. Několik hraných, nově natočených záběrů působí nepřesvědčivě. Také téměř celý tábor je dnes už srovnaný se zemí, takže divák je odkázaný na filmové animace. Jádrem dokumentu jsou výpovědi přeživších vězeňkyň. Nepřekvapilo by mě, kdyby se nějaké dobové fotografie či filmové záběry z provozu Ravensbrücku někdy v budoucnu ještě objevily. V táboře pracovali i muži jako ozbrojení strážní a další působili na velitelství tábora. Pokud mezi nimi byli sadisté, sotva by odolali pokušení pořídit si fotografickou či filmovou dokumentaci. Tyto kompromitující materiály mohli jejich majitelé na konci války zničit, ale možná tak neučinili všichni a jejich potomci tyto dokumenty časem zveřejní.

Hezká klasická pohádka, jen to muzikálové zpracování mi nějak nesedlo.