Bordoshut

6/10 – V nejlepším se má přestat. Jinak si neumím vysvětlit, proč by tvůrci po pěti epizodách, kterým se po prvotním váhání, kolem čeho se vůbec bude děj točit, povedlo více než slušně rozjet zápletku a s ní spojenou intrikánskou hru, dobrovolně zvolili veškeré dějové linky utnout nedořešené a přenést nás o 10(!) let dopředu. Na stranu jednu to dává smysl – kdyby linky ukončili, museli by v druhé půlce seriálu svým způsobem znovu začínat. To po nich po prvních dvou epizodách, které se jaksi mrskaly na hladině bez očividného cíle či účelu, opravdu nikdo nechce. Jenomže na stranu druhou přidáním hromady postav vlastně začali od znova tak jako tak. Kromě toho skok o 10 let po nich také nikdo nechtěl. Skákání v čase je totiž nesmírně ošemetná věc, to tu jistě nemusím nikomu zdůrazňovat. Jakmile se začne skákat v čase, ať už doleva, nebo doprava po časová ose, plynou z toho jenom nepříjemnosti. Takové jednání totiž zákonitě vybízí diváka k otázkám typu: "Co se dělo v mezidobí?" Kvůli časté absenci uspokojivých odpovědí navíc přichází na řadu tzv. headcanon, vymýšlení si vlastních odpovědí. S tím už se zákonitě pojí lehká nespokojenost. Nespokojenost eskaluje, když si příběh ještě ke všemu protiřečí a ani headcanon už nefunguje. No, ale to nejhorší, co se může stát, je, že tvůrci začnou přeobsazovat. Nevybavuju si jediný seriál, kde by tento krok přinesl dobrotu. Možná tak Spartacus, ale to je výjimka potvrzující pravidlo – plus jsou si oba herci podobní, takže se dá změna přehlédnout. Zkrátka netvrdím, že takový seriál neexistuje, jen říkám, že jich je zatraceně málo. Zato bych mohl spatra vyjmenovat hned 3 seriály, kterým to od veřejnosti přineslo jen zášť a zapuzení. Jsou jimi Vikingové, Dva a půl chlapa a Death Note. Nejlépe se za příklad hodí uvádění Vikingové, protože v těch zbylých dvou se přeobsazovalo proto, že hlavní postavu nechali umřít. Vikingové jsou ideální příkladem hned z několika důvodů, sdílí totiž s House of the Dragon více společných faktorů: a) podobný žánr; b) nekonečnou zápletku – boj o železný trůn x boj o území; c) časový skok o mnoho let dopředu; d) obsazování mnoha nových dětských postav. No a jak to veřejnost přijala? Pro většinu fanoušků Vikingové skončili smrtí Ragnara, pro některé ještě dřív. Suma sumárum: Pojďme si to shrnout. To máme nedokončené dějové linky všech postav, rozehraná šachová partie, skok o deset let kupředu, nezodpovězená otázka "Co se dělo během těch 10 let?", obsazení několika nových postav a rozehrání jejich dějových oblouků, přeobsazení některých starých postav, ignorování některých starých postav, ... Pardon, přehlédl jsem někde smysl? Ne vážně, vidí ho někdo v tom seznamu? Já asi taky ne... On tam totiž není. Nemístná poznámka: "Aspoň že jsme se zbavili té ropuchy."

9/10 – Elvis Presley je bezesporu jedním z největších hudebních velikánů, kteří kdy kráčeli po naší planetě, a tato filmová adaptace jeho pohnutého života je zase jedním z nejlepších hudebních životopisných snímků vůbec. Režisér Baz Luhrmann se zkušeně popral se 160 minutovou stopáží, vyvaroval se hluchých míst a zajistil milovníkům rock'n'rollu procítěnou zábavu na celý večer. Napříč celým spektáklem je cítit láska a péče, které do něj vložili všichni zúčastnění stejným dílem, za což jsem hrozně rád. Cit, se kterým byl Elvis připravován, hravě vyváží i přehlédnutelné nedostatky na poli postav nebo gradace, která sice čas od času škobrtla, ale hned se zase vyhoupla zpátky do sedla. Fakt, že vedlejší postavy nejsou dostatečně prokreslené ve tříhodinové epopeji, dozajista je něco, co si oprávněně zaslouží kritiku. Zároveň to je však pomyslná malichernost, kterou můžete snadno pominout, přijmete-li skutečnost, že hlavní a jedinou důležitou postavou toho hudebního koncertu je Elvis Presley a všichni ostatní jsou jenom figurky ve stínu, které upírají své zraky na člověka na pódiu v očekávání, co zpěvák udělá. Vtípek na dlouhé večery: "Tenhle film mi Elvise prodal asi stejně, jako mi Bohemian Rhapsody prodalo skupinu Queer. Mám to správně, že jo? Že jo?!"

2/10 – Neutuchající trend žlutých žvatlajících fazolí si vyžebral další animovaný film. Proč? Převážně ze tří důvodů. 1) Aby se kasičky naplnily. 2) Aby se kasičky naplnily. 3) Aby se kasičky naplnily? Bingo! Ale taky aby se děti měly kde zabavit, když zrovna maminka pracuje. No, upřímně nevím, jestli je snesitelnější poslouchat 5 minut kvílet své mimino, anebo tento film. Jak totiž můžete dle názvu prozíravě odhadnout a ušetřit si tak devadesátiminutový bolehlav, dvě třetiny audia tvoří výhradně neartikulované skřeky, pazvuky a kňouravá cizojazyčná zvolání, kterým stejně nebudete rozumět. Za scénář patří Brianu Lynchovi velké uznání, jistě se na něm chudák vypotil. Je to vizionář, na kterého jednou budeme se slzou v oku vzpomínat jako na prvního osvíceného filmaře, který poukázal na do očí bijící zbytečnost verbálních dialogů ve filmu a nahradil je neverbální komunikací, která je daleko stravitelnější pro moderního diváka. Nechci předbíhat, ale nebál bych se tento scénář dopředu nominovat na Nobelovu cenu za literaturu. Funfikce: Šel takhle jeden nejmenovaný Brájen do putiky a tam viděl ženu. Byla to Kim Clijsters, jeho budoucí manželka, ale to onoho večera samozřejmě ještě nikdo nevěděl. "Uga buga!" oslovil ji. Okouzlena jeho šarmem, Kim se div na místě nepodlomily nohy. "Agata kakata!" Snaha o nezávaznou konverzaci se zvrtla téměř u první slabiky. Dalších řečí nebylo třeba. Nač nějaké průtahy? Brájen už si ji odnášel domů. "Hacha kafrá!" křičela ona. "Kasa lata vola foka koka!" křičel barman. "Vole kokote!" křičel její manžel. Inu, toho večera každý něco křičel, ale nikdo moc nevěděl co, takže na tom vlastně ani tak nějak nezáleželo. A co bylo doma? Jsem rád, že se ptáte. "Uwu!" řekla Kim. A bylo po bitvě. Měla ho v hrsti. Verdikt: "Tolik klišé a plochých postav už jsem hodně dlouho neviděl pohromadě. Hodně, hodně dlouho."

0/10 – Snaha přivést diváka na pokraj mentálního zdraví a prověřit jeho nervy, trpělivost a schopnost cíleně mrhat časem započala již s příchodem první epizody. Pořádnou eskalaci tohoto pofidérního sociálního experimentu, který nemá na svědomí nikdo jiný než geniální Buzny+, však přinesla až 5. epizoda Zelená panenka, v těsných džínách roštěnka, která mě tedy – jak je dneska trendy říkat – naprosto zlomila. Sama o sobě má na kontě jen slabých šest stovek hodnocení, patrně proto, že se všemi ostatními diváky to během sledování dříve či později švihlo, takže nemohli ani napsat recenzi. Šestý díl pokračuje ve zprzněných kolejích, ale zároveň si uvědomuje zjevné nedostatky předchozího dílu, který byl podle všeho příliš málo o hovně a trochu to přeháněl s kladením důrazu na zápletku. Díky bohu za famózní scénáristku Vanu Analiu, která obě výše zmíněné disciplíny dovedla k dokonalosti a zbožštila hlavní postavu natolik, že kdykoliv se objeví na scéně, nějaký hlásek mi v hlavě radí, abych padl na kolena a vyrval si vnitřnosti. V jejím případě to ovšem není nic překvapujícího. Kdo by se také divil? Vždyť k vytváření kinematografických exkrementů ji vede nejen vlastní zručnost, ba i její nesporné genealogické předpoklady. – Anália... Už víte odkud bere nápady? Režisérka Jessica Gao je podobný talent. Napsala sice scénář k epizodě Ricka a Mortyho Pickle Rick, což bylo takové malé škobrtnutí na životní pouti za čistokrevným odpadem, ale jinak si jde holka za svým cílem, beze strachu a plna kuráže kráčí temnou nocí, společníky jí dělají jen slabomyslný oslík Stan a králíci z klobouku Bob a Chapek. Poznámka pod čarou: "Já z ní asi taky brzo zezelenám..."

7,5/10 – Samotného mě to překvapuje, ale postupně, epizodu po epizodě, si mě tento seriál začíná získávat. Za to, že jsem k němu zprvu byl velmi kritický, může hned několik faktorů, mezi nimiž určitě má své místo řekl bych až nadměrná poplatnost Hře o Trůny. Ačkoliv ústřední konflikt dvou bratrů byl vystaven vcelku povedeně už od začátku, nemohl jsem se zbavit dojmu, že kromě toho se v seriálu vlastně nic moc neděje a že ačkoliv proletáři všech zemí zasedají s králem u stolu a křečovitě se snaží tvářit, jakože možná kují nějaké pikle, konflikt není dostatečně silný, aby utáhl celou zápletku. Mno... mýlil jsem se. Show se ve čtvrté epizodě konečně trošku utrhla ze řetězu, a i když většina bojů se sváděla v posteli, poprvé to na mě emočně působilo a upřímně jsem si pletichaření užil. Tentokrát bych se ho s velkolepou Hrou o Trůny nebál srovnávat... alespoň přibližně. Myslím, že hlavní přísada, která Rodu Draka dosud chyběla, byly dopodrobna prokreslené postavy. Ve čtvrté epizodě se jich několik vybarvilo a hned to bylo mnohem záživnější. Pokud se v budoucích dílech dozvíme více o motivaci ostatních postav, má seriál potenciál na velice napínavou hru intrikánů. To se ale samozřejmě uvidí, záleží, jak si Clare Kilner poradil s choreografií bitev – protože zatím v tomhle ohledu nic extra nepředvedl – a hlavně jestli přinesl na stůl něco originální, anebo jen slepě papouškoval již viděné. Nemístná poznámka: "Hlavně že už Rhaenyra není taková otravná feministická pipka s hlavou v oblacích a nosíkem nahoře."

8/10 – Strhující thriller s krásnou kamerou a možná ještě hezčími herečkami. Záležitost silně nevhodná pro akrofobiky (tedy pro mě), která umně těží z jednoduché premisy, výborných hereckých výkonů defacto všech zúčastněných a z obdivuhodné práce, kterou odvedl talentovaný španělský kameraman MacGregor, od kterého si myslím, že můžeme do budoucna očekávat velké věci. Snímek má zhruba hodinu a tři čtvrtě, přičemž druhá polovina ztrácí razantně nastolené tempo spolu s napětím. Osobně za to viním hlavně fakt, že koukat přes hodinu na tutéž věž s rozmazaným pozadím je vcelku repetitivní a ke konci už to prostě je trochu okoukané a nemá to takové grády, ačkoli se nám to režisér Scott Mann pokusil zpestřit zajímavým a nečekaným zvratem, leč lehce ohraným, vezmeme-li v potaz M. Night Shyamalana. První hodinu jsem dokonce přemýšlel, že si tuhle mistrovskou záležitost zařadím do oblíbených filmů, tak mě to chytlo, ovšem následující smršť logických lapsů (pár z nich vysvětlil onen zvrat) mě od toho poněkud odradila. Jde o to, že pokud vás tyto úvahy jednou napadnou, už nikdy z hlavy nedostanete myšlenku, jak se to mohlo vyvinout, kdyby to parťačky Becky a Hunter napadlo taky – jakože je to mělo napadnout. Spoilerová sekce: 1) Prvním zcela zásadním proviněním vůči selskému rozumu (kromě samotného rozhodnutí vylézt na 2 000 metrů vysoký rezavý stožár, který má být z bezpečnostních důvodů za pár dní stržen) je skok Hunter za provazem z jakéhosi TV satelitu. Ten provaz, nebo dejme tomu lano, je zavěšený z plošiny, na které stojí Becky. Než vyvádět takovéhle skopičiny ve výšce 2 km nad zemí, nebylo by lepší ten provaz prostě uvázat kousek vedle, aby na něj Hunter dosáhla? Vzhledem k tomu, že na té plošince ho šlo daným způsobem uvázat odkudkoliv, nevidím jediný důvod, proč ho vázat jinde, než je potřeba. A jasně, Hunter by to pak měla těžší k žebříku, ale když ji Becky dokázala táhnout nahoru takový kus, s tímhle by si holky určitě taky poradily. 2) Druhým zcela do očí bijícím prohřeškem je způsob, jakým Becky a Hunter vyřešily spánek. Respektive nevyřešily. Rozhodly se totiž nespat. Tady režisér Scott Mann ignoruje pravidla vlastní hry, kterou tak obratně rozehrál. Jmenuje se: "Použij všechno, co máš, a zkus přežít". Není jediný důvod k tomu za žádnou cenu neusnout, jelikož holky mají s sebou lano a uprostřed plošinky pevný, víceméně zajištěný sloup. Co takhle se přivázat? Nějaký uzel? Já teda o horolezectví houby vím, ale neříkejte mi, že tohle horolezci, kteří levou zadní zdolávají strmé skály, neumí. 3) Osobní výhrada: nelíbil se mi ten "to se ti naštěstí jenom zdálo" moment a vlastně ani zmiňovaný zvrat na mě dvakrát nezapůsobil. Nicméně velmi kvituju, že se stal, třebaže nám ho Scott, lišák jeden, představil až zpětně. Líbila se mi i pointa procházející napříč filmem, která podobně jako John Kramer dovedla Becky k prozření, že vlastně chce žít a stojí za to bojovat. Vtípek na dlouhé večery: "Ta Judith nám ale vyrostla... Je vidět, že se o ni strejda Negan dobře stará."

8/10 – "Na český film něco neuvěřitelného." Jan Žižka byl vedle Peeleho třetího režisérského blockbusteru Nope, a pochopitelně druhého Avatara, můj nejočekávanější snímek tohoto roku. Bohužel jsem se nedostal do kina jako jeden z prvních, jak jsem si několik měsíců živě představoval, nýbrž jsem ho zhlédl až 6 dnů po premiéře, když už k němu své řekly stovky recenzentů a každý tak nějak ví, jak na tom nejdražší český film v historii je. A jaké to bylo? No, do nejoblíbenějších filmů si ho pravděpodobně nezařadím, ale hlavní je, že nejde o žádnou tragédii, jak se nás týdny před premiérou snažili na základě několika záběrů přesvědčit mrduchtiví historikové svými rozsáhlými vášnivými disputacemi o zbraních, zbroji, hygieně a válečném umění na počátku 14. století. Statečné srdce jsem dosud neviděl, takže nemůžu porovnat, ale očividnou skutečností je, že Žižka není žádným českým Královstvím nebeským. I přes obstojnou výpravu, která si v ničem nezadá s průměrným americkým akčňákem, je příběh spíše komorní a ambicemi se drží při zemi. Nesledujeme tu spolu zápolit stovky, ba tisíce žoldnéřů, nýbrž jen desítky, což ale v rámci vyprávěného příběhu bohatě stačí. Epická podívaná to skutečně je. Jediné, co ji kazí, je všudypřítomná uspěchanost. Ta se projevuje jak v unáhlených střizích, které nenávratně zdeformovaly atmosféru ve většině potyček, tak v kvapných záběrech z kamery, které jsou často pompézní a mají potenciál být divákem procítěné, nicméně kamera vždycky po scéně jenom spěšně přejede a než to divák stačí procítit, následuje střih. Přijde mi, že Petru Jáklovi zatím chybí režisérský odstup a nadhled, pročež nemůže natočit film, který se jednou stane kultovní klasikou. A ačkoli mě to hluboce mrzí, musím konstatovat, že tenhle Jan Žižka se na rozdíl od toho Vávrova kultovní klasikou nikdy nestane. Bude se na něj vzpomínat spíše jako na prvního průkopníka americké kinematografie v Čechách a na něm budou možná jednou učitelé na FAMU ukazovat chyby, kterých se mají mladí studenti filmu vyvarovat. Za mě povedené, ovšem nikoli dokonalé. Přesto si Jan Žižka rozhodně zaslouží vaši pozornost. Zvlášť pokud jste fanoušek moderního filmu. Říká se, že voliči KSČM vždycky přijdou k volbám. Je to bohužel pravda. A stejně tak fanoušci Ordinace v růžové zahradě si ten kanál v TV vždycky naladí. Jestli chcete... pardon, jestli chceme změnu, musíme ukázat, že je o ni zájem. Proto musíme jít do kina. Nemístná poznámka: "Jak mně pije krev tohle video... Who asked?"

2/10 – Mám chuť tomu dát odpad už jenom za název té epizody. Také čistokrevně praštěná myšlenka, že superhrdince někdo ukradl přezdívku a dělá pomocí ní reklamy na nějaké kosmetické olejíčky, mě teda solidně vysírá. A ještě k tomu to má půl hodiny. No dobře, 20 minut. Zbytek jsou závěrečné titulky. Ty rovněž nemusely být tak sterilní, pakliže zabírají pomalu třetinu epizody. No dobře, to zas přeháním, ale tahle zelená roštěnka mě fakt nebere. To, jak ničí čtvrtou stěnu, sem absolutně nepatří, nedává to smysl, nelíbí se mi to a rozbíjí to lore – tohle nikdy žádný Avenger nedělal, ale jsou přece ve stejném universu. Hlavně je to celé úplně o ničem, nemá jiskru, emoci, nic. Ztvárnění She-Hulk je taky na pováženou, protože není doslova ničím novátorská či zapamatovatelná – teda kromě toho, jak je nehorázně otravná, to jsem teda ještě v MCU neviděl, klobouk dolů. Pokud jsem to ještě neřekl, tak i příběh je absolutně o ničem, nikam to nesměřuje, epizody splývají jedna s druhou jak hovno s hovnem, vzniká jen jedna velká kyprá hnědá materie, kde tuhle kouká Wongova hlava, tu vykukuje Daredevil. Nic důležitého se tam neděje, autorská vize není. Nevtipné vtipy už dosáhly pomyslné hranice, za kterou již ani není možné poznat, jestli jde ještě o vtip, anebo to ta... pardon, musel jsem si odkašlat... Jessica Gao myslí vážně. Upřímně nevím, co by bylo horší. Verdikt: "Tuhle roštěnku by ani prase nežralo." Bohužel slintající juchů-supelhldina nerdi sežerou úplně cokoliv.

6/10 – Stejně jako u Rodu draka tu platí, že nový materiál nemá na původní látku. Zatímco prequel Hry o Trůny trpí hlavně na jistou okoukanost původního tématu a dodává nám v podstatě to samé v bledě modrém akorát se slabšími postavami a slabším, méně monstrózním konfliktem, který se navíc odehrává v minulosti, seriál ze světa Pána Prstenů The Rings of Power se snaží epickou výpravou zamaskovat nedostatek originality (docela úspěšně, nutno podotknout), a kromě toho, že se mu povedlo navždy zohyzdit postavu tajemné Galadriel, vlastně jenom víceméně recykluje již viděné. Jsem si jistý, že ne každý fanoušek Tolkiena tohle zkousne, natož aby to ještě ohodnotil objektivně, protože, jak jsem si pročetl zdejší diskuzi, emoce stříkají na všechny strany. Původní rozmíška o tom, jestli bude seriál od Amazonu znesvěcení, anebo solidní hommage, vyeskalovala do konfliktu mezi zastánci a odpůrci pochybné hollywoodské etikety a vynucených černochů na stříbrném plátně. Co k tomu říct? No..., jestli by J. R. R. Tolkien něco nechtěl, tak rozdělovat svými příběhy lidi. Můj názor? Fatální pro seriál bylo, že tvůrci nevlastnili práva na zpracování Silmarillionu. Kvůli tomu si museli (a taky mohli) skoro všechno vymýšlet sami – a my již z 8. série Hry o Trůny víme, že tohle nedělá dobrotu. IMHO, kdyby natočili úplně originální "ne-LOTR" seriál, udělali by lépe. Vyhnuly by se tak úplně předimenzované vlně hate feedbacku, která je celosvětově zasáhla přímo do tváře. Ale co si budem, také by přišli o tolik kýženou pozornost. Protože o to jim taky jde. Zas a znova. Proč by taky někdo jinak znovu adaptoval půl století starou ságu? Seriál The Rings of Power se vás od prvního okamžiku snaží ohromit. Svým rozpočtem (košatost záběrů). Svou troufalostí (černý elf, černá trpaslice). Trochu jako kostely v době předhusitské. Můžete polemizovat o tom, že jediné, o co jim jde, je vydolovat peníze z důvěřivých křesťanů (v našem případě "Tolkien-headů"), ale impozantní stavbou jsou tak jako tak. Verdikt: "Osobně držím tvůrcům palce, ať to zakončí nějak se ctí a pokorou. Třeba si jednou budeme moci zpětně říct, že to vlastně vůbec nebyl takový průser, jak se ze začátku zdálo. Oko Saurona je upřeno jejich směrem."

-10/10 – Čpějící televizní blitek odrážející tristní snahu soukromých televizí zabránit nevyhnutelnému úpadku do propasti zapomnění, kterému jsou působením sociálních sítí, streamovacích platforem a Internetu obecně každým dnem blíž a blíž (už aby to bylo), a ještě na tom i pořádně nafouknout peněženky. Hamižným myslitelům v pocamraném fráčku, řečené Prima produkci, patrně došlo, že vysíláním pěti stejných seriálů pořád dokola si příliš nepomůžou a že už ani to žebrání na Karláku moc nesype, a v geniálním záblesku inspirace z vyšších sfér (něco mi říká, že s tím měl co dělat vesmírný bagel) se rozhodli spojit s odvěkým rivalem a noční můrou všech odepsaných TV stanic, honících se za počtem diváků jako osel za mrkví, Těmi, Jejichž Jméno Se Důchodci Štítí Vyslovit, takzvanými "influencery". Výsledkem je pořad tak hloupý jako partička přitroublých nachmelených zpychlých a po čertech nadržených hvězdiček sama. Abyste pochopili, jak takový hnisavý otok české televizní produkce vůbec mohl spatřit světlo světa, je třeba chápat principy pochybné symbiózy, která mezi zoufalou TV produkcí a několika náhodně vylosovanými idioty vznikla. Televize Prima totiž zamýšlí využít skupinku mladistvých internetových degenerátů (tzv. netgenerátů – oblíbené slovo Ernesta Hemingwaye) k upoutání pozornosti vícero věkových kategorií naráz – staré bude k pořadu přitahovat zvědavost a následně i návykový pocit zhnusení a strachu z toho, co ti ignorantští neřádi vyvedou tentokrát, a mladí si jednoduše budou chtít vychutnat pohled na své fejvrit netgenerátorské idoly –, zatímco influenceři si od tohoto vskutku ďábelského pořadu slibují potenciální rozšíření fanbase anebo alespoň větší veřejné povědomí o tom, jaký úctyhodný kus netgenerátorské "influencer-dřiny" (rozuměj: v poledne vstanu, najím se, natočím 15 vteřinové video a pak bych to viděl na malého šlofíka) svědomitě odvádějí výpustní rourou do světa. "A babičko, proč je ta roura od hoven?" Jednoduše neuvěřitelný odpad, který bych sledovat nepřál ani nejhoršímu nepříteli. Na seznamu rakovinotvorných ptákovin řadím Like House na krásné druhé místo, hned vedle tábora s TikTokery. Exkluzivní reportáž pro TV Prima: Američtí vědci dnes ráno potvrdili, že sledování Lajkhauzu může způsobit různorodá neurologická onemocnění a nemoci mozku, mezi než se řadí cévní mozková příhoda, poranění mozku, opakovaná mitrotraumata hlavy, Parkinsonova choroba, epilepsie, demence, amyotrofická laterální skleróza, stařecká mozková obrna (postihuje postarší lidi pohybující se v online prostoru), poruchy vědomí, atrofie mozečku, zhoršené myšlení a dále takzvaná "mozková mlha" – typická především pro fanoušky Tadeáše Kuběnky. Statistický úřad také prokázal, že sledování Lajkhauzu v dlouhodobějším měřítku významně napomáhá vzniku nádorových onemocnění a dramaticky zvyšuje počet sebevražd u lidí nad 60 let v počtu +- 500 na epizodu. Mohl by tak mít na svědomí víc lidských životů než celá covidová pandemie. U milovníků Simony Tvardek byla navíc zjištěna středně rozvinutá imbecilita, tlustý hemeroid opatřený náboženským stigmatem a zaražené prdy. Verdikt: "Dá si někdo palačinku? Ne? No, mně je taky spíš na zvracení..."