Lima

Ve světě South Parku by to asi okomentovali slovy: „Tak nám zabili Witchera, parchanti!“.  Přesněji řečeno, Lauren Schimdt semlela Sapkowskiho na spotřební papír na jedno použití a vytřela si s ním zadnici. První sezóna, i když se tu kritizovala jako zmatená, mi přišla výborná, v jejím prolínání dějových rovin jsem se zlehka orientoval, a i když viditelně trpěla menším rozpočtem, dělala dobrou reklamu fantasy žánru. V 2.sezóně evidentně nabobtnal budget – Kaer Morhen vypadal nádherně, všechna čest – ale scenáristy z 1.sezóny během natáčení asi sežrala nějaká bruxa a následně to zmateně lepili jak se dalo. Když Laureniny profiky co do poutavosti scenáře a košatosti vyprávění trumfli i nadšenci z CD Projektu ve vynikajícím třetím herním Zaklínači, tak to si asi holka za rámeček nedá. A malá poznámka na okraj: sorry, ale hrdé elfské bojovníky nemůžou hrát černí chlapci s „boyz-n-the-hood“ účesy, prostě fakt ne. Tahleta na sílu tlačená politická korektnost v prdel svět obrací.

I když mám některé jeho režijní práce opravdu rád, obecně mám s Henri Verneuilem dost problém, jeho filmy mi většinou přijdou dost naivní a logika v nich si částo dává dovolenou. Tady bohužel taky, a naivní mi tu přišel i ten zde tolik chválený vědecký pokus. A lákadlo Morricone tu byl absolutně nevyužitý. Moji pozornost v téhle chladné upovídané procedurálce držel jenom můj oblíbený Yves Montand, který sice u nás nikdy nepatřil mezi hvězdy typu Belmonda, či Delona, ale jeho charisma a herecký um byly nezpochybnitelné (např. v ´Doznání´ byl vysloveně strhující). A ta závěrečná pointa? Mno… na zadek jsem si z ní nesedl, byť ten konec JE působivý.

První půle mě teda bavila víc, příjemně balancovala na hraně nostalgie, kde to ještě bylo únosný. Jenže pak se spustily digitální chujoviny (praktický efekty z 80.let ničím nenahradíš), a já i díky Finnu Wolfhardovi jsem si připadal, jako bych koukal na nějaký slabší ´Stranger Things´ díl. A přestože mám hrozně rád starou partu z osmdesátkový klasiky, oni bohužel - a pro mě překvapivě – nebyli v závěru tím prvkem, který by ten film zvedli nahoru. Jenom krátký vzpomínání mě nestačí. A když z celýho filmu pobaví jenom potitulková scéna, je něco asi špatně.

Jelikož jsem již dobrých 35 let dvojnásobným strejdou a nějaké 4 roky také trojnásobným prastrejdou, tak mi postava Bena Afflecka rezonovala a byla strašně sympatická. Tím jak se chovala, jak byla Benem zahraná. Vstřícná, pohodová, moudrá, stejně jako celý film, úplně hladil po ztrápené duši. Navíc ta krásná přátelská pospolitost štamgastů v baru, to v dnešní nešťastné covidové době můžeme jenom závidět. A jestli mi ještě někdo stále bude tvrdit, že Ben Affleck je špatný herec, tak je blb, nebo mu doporučím, ať si koupí kapky na vlčí mlhu, co má ve vočích.

Je nasnadě, proč Leonardo DiCaprio, ekologický aktivista, který si pečlivě vybírá filmy, kývl zrovna na tento. Protože za smrtonosnou kometu si dosaďte současné a v následujících letech zhoršující se klimatické změny a je vám to úplně jasný. Na jedné straně jeho postava, Dr.Randall Mindy a na straně druhé – v reálu – popírači jako Klaus, Trump a podobní hlupáci, kteří navzdory jasným vědeckým a exaktně prokázaným faktům odmítají vliv člověka na změnu klimatu, přesně jako to ukazuje McKayův film. A lidi, přesně jako v jeho příběhu, na to obecně serou. Raději dají povrchně lajk článku o tom, jak se nějaká pseudo-celebrita rozešla s přítelem a něco, co bude za pár let, nebo to už pozvolna přichází, absolutně neřeší. Protože celebrity a další podobné povrchnosti v komerčních médiích (a dnes již bohužel i ve veřejnoprávních), které se zaměřují primárně na zábavu, v dnešní době táhnou. Pak se tedy nemůžete divit, že rozchod Ariany Grande má v televizi vtipně přednost před informací o blížícím se nebezpečí z vesmíru. Bohužel film po našláplé první půlce, kdy se McKay mimo již zmíněné navíc trefně otírá o neblahý vliv sociálních sítí, povrchní a krátkodobé uvažování politiků a stádní myšlení populace, trošku ztratí řetěz a tah na branku a dojede ke konci už na volnoběh. Prostě ze sžíravé satiry se to překlopí na příliš aktivistickou věc bez nadhledu. Ale celkově ty 4 hvězdy si to za zprávu, že sedíme na sudu s dynamitem a smějeme se přitom jako idioti, nakonec zaslouží.

Já vím, já vím, většina z vás si u toho asi dobře zdřímla, počítala prsty na rukou, případně pozorovala lezoucí šváby pod televizí. Ale já si tohle Mattovo kvazi detektivní ´Ztraceno v překladu´ užil dost. I v pomalu vyprávěných filmech si lze najít hodně zajímavého, a tady navzdory úctyhodné stopáži je řečeno jenom to podstatné. Ten rodinný vztahový balast okolo by bylo škoda vystříhat, protože tomuto civilně působícímu vyprávění by to jenom uškodilo. Ten příběh má hodně realistický esprit, s morálním dilematem na konci, jak ve skutečném životě, nic není jenom černé a bílé. A tlumené herectví Matta Damona se mi líbilo moc, přesně takhle by vypadal zabejčený modlící se republikán.

Miluju  Elizabeth Taylor v jejích „před-Virginií Woolfovou“ letech, snoubila totiž křehkost a krásu se znamenitým herectvím. Ona to tady drží na vodou, na rozdíl od jejího jmenovce, který je tady dušínovsky plochý jak šestkrát přehoblované prkno. Filmová 50.léta mám moc rád, ale tohle hodně zestárlo. Neohromuje to ani decentní výpravou (s o sedm roků mladším ´Ben Hurem´ to nesnese ani sebemenší srovnání) a ta choreografie bitek je spíše úsměvná, komparz tam tak zmateně pobíhá a lechtá je změť šípů jak párátka, která se od nich odrážejí. I ten Miklós Rózsa jede tak na půl plynu.

Někdo rád vdolky, někdo divoký holky, ale je fakt, že tahle je divoká až moc – headshoty se tady nešetří, stejně tak propíchnutými bulvami a hrtany. Opět je to asi jenom můj problém, ale nějak nedávám ty rachitický holky, který si dávaj k večeři deset ozbrojenejch chlapů, zvlášť když jsou v posledním stádiu jako Litviněnko na jednotce JIP. No nic, další pásová strong female odškrtnuta, Netflix opět na půl plynu. Ale Mary Elizabeth Winstead posílám pusu na čelíčko, je to sympaťačka.

Dal bych nevím co, zúčastnit se natáčení filmu Ridleyho Scotta a proniknout pod pokličku jeho umění. Jeho filmy vypadají tak opravdivě. Jedním táhlým kamerovým záběrem pojme náladu celého středověku – rozestavěná katedrála, kamenný most s cestou pokrytou hlínou, chatrče u řeky, po níž se plaví čluny, sedlák s volským spřežením, a za ním kohorta vojáků na koních, dobytek za plotem, špinavá prasata se válejí v bahně, prašiví psi pobíhají kolem a všude takové to do hněda zbarvené středověké pošmourno, nádhera. A pak je tu ten příběh, který by se dal lacině spláchnout jako politicky korektní me-too storka, ale není to tak. Je to silný příběh o síle ženy, která navzdory hrozbě kruté smrti upálením bojuje za svoji čest. A v závěru to rozsekne asi nejlepší rytířský souboj, který jsem v kinech viděl, i vzhledem k tomu, že se ve filmech objevují tak zřídka. Jodie Comer výborná, a všechny chlapy herecky zastínil Adam Driver, je to borec. A Ridley, až jednou skončí, bude mě to bolet.

Hele, dejme tomu, že většinu současných filmů nemusíte nutně vidět v kině. Jejich vizuální stránka není dostatečně zajímavá, či obrazově sofistikovaná, chybí jim něco, co by vám přivedlo mrazení v zátylku, takové to příjemné mravenčení, nemotivuje vás to vidět na velkém plátně, případně to jsou rovnou tupé omalovánky pro týnejdžery (ups, slyšel taky někdo Marvel?). Takže vám bohatě stačí velká TV doma, případně monitor, pokud jste opravdu nenároční diváci. Ale Villeneuvova Duna, ach bože, to je úplně jiná liga, to je film, pro který se staví velké sály a velká plátna. Takováhle obrazová epika tady nebyla od …… no možná od Nolanova Interstellaru, a co se týče uchopení génia loci pouště, jejich čarokrásných dun a rozpáleného písku, něco podobného tady nebylo celých 60 let, kdy měl premiéru – jak Steven Spielberg prohlásil „zázrak filmu“ – Leanův ´Lawrence z Arábie“. A i všechno kolem v Duně je triumf filmového designu, netuctová architektura velkolepých rozměrů, design interiérů, který dokresluje fantastické obrazové kompozice. A do toho neuvěřitelně dobrej casting, nejvíc nadšený jsem byl z Chalameta, přesně takhle jsem si představoval Paule Atreidese. Další důvody, proč tohle je film pro kino – mocná dunivá Zimmerova hudba (kvalitní audio set neprostou nutností) a pak prostý fakt, že Villeneuve rád točí v šeru, v noci, takže velká část filmu je potemnělá a tady si Villeneuve hraje se světlem a stíny a zlověstným příšeřím. Doma na počítačí uvidíte leda velký hovno. Takže vám závěrem dám takové malé, příjemné přátelské popíchnutí – pokud na základě toho zmíněného hovna chcete hodnotit takovouhle obrazovou epiku, tak jste idioti (bez smajlíku).