Lima

Vrcholně estetizující záležitost, do níž Tarsem Singh obtiskl své nezaměnitelné, bizarní obrazové cítění. Divadelní stylizace, absence epičnosti a střídmost filmových kulis (přitom tak vizuálně opojných) je autorský záměr, nikoliv znouzectnost a díra v peněženkách pánů producentů. Tohle chci mít na blu-ray.

Po třetí projekci už mám jasno – tenhle film zraje a nabízí mnohem více, než by se po prvním povrchním zhlédnutí mohlo zdát. To, co ho zdobí především, je jeho HRAVOST. Je nabit tolika režijními nápady a vizuálními fígly, obrazovým a zvukovým hračičkovstvím (funkční flashbacky, rozdělování obrazu, osvěžujícím způsobem zvolená hudba), až je přímo labužnická radost tohle atypické vyprávění sledovat. A to i navzdory lehce morbidnímu vyvrcholení. James Franco je v tomhle filmu PAN HEREC a Danny Boyle je génius.

„Ruský patos v té nejotravnější podobě“ jsem za minulého režimu zažil ve velké míře, coby častý kinodivák sovětských válečných filmů, ale Michalkův film k nim rozhodně nepatří. Naopak, co oceňuji, je Michalkovem systematické nabourávaní klišé válečného žánru, buď prostřednictvím jemného absurdního humoru, nebo fraškovitých situací, které dokreslují absurdnost války, či skrze nezvyklý autorský přístup, který je nečekaný a tudíž občerstvující (závěrečná scéna s odhalením poprsí). Ano, patos je zde také, ale ve velmi rozumné míře. Michalkov se určitě nemá za co stydět a těším se na druhou část vyprávění.

Není moc autorů mužů, kteří se vypíší za svých pocitů a pak to nechají zahrát ženami. ´Melancholii´ považuji za jednu z nejupřímnějších autorských výpovědí posledních let a úvodní prolog se zpomalenými záběry a působivou hudbou Richarda Wagnera za estetický orgasmus. Co znamenala 19.jamka, není myslím příliš směrodatné (už vidím Von Triera, jak se směje pod vousy při četbě různých, na hlavu postavených, vysvětlujících teorií).

Přestože jsem velkým milovníkem práce Raye Harryhausena (zde vyráběl triky, je spoluautorem scénáře a celý film produkoval), musím uznat, že zde VÍCE než v jeho jiných filmech (v ně počítaje i ´Souboj titánů´) zub času hlodal a hlodal. Poutavá atmosféra nechybí, příjemně staromódně vyprávěný příběh upoutá, ale triky (zejména všechny přední/zadní projekce) mají diskutabilní hodnotu. To se nevztahuje na loutky rozpohybované pookénkovým snímáním, ty jsou opět perfektní a zde vyniká zejména oživlá zlatá socha s hlavou býka, obří mrož a souboj pravěkého obra s tygrem.

Poutavě natočeno, všechny negativa fízláckého státu se myslím podařilo přiblížit věrně, ale jinak mám s tímhle filmem jeden velký problém. Vůbec jsem neuvěřil přerodu bezcitného špicla v esenci ctnosti, která i u jímavé hudby slzičku uroní. Ten konec s „věnováním“ pak spadá až někam do sféry neuvěřitelnosti a nepochopitelnosti. Ale díky citlivé režii se daly ty téměř dvě a půl hodiny v pohodě strávit, přestože dialogy a vůbec celý koncept příběhu šustily papírem.

O chlup lepší, než žánrově i tematicky spřízněný ´Crazy Heart´ s Jeffem Bridgesem. V porovnání obou postav, pohlcenými démonem alkoholismu - zatímco Bridges v podstatě zopakoval krotší variaci na Dudeho z ´Big Lebowskiho´, Paltrow podala koncentrovaný a soustředěný herecký výkon a ani pěvecky za kolegou rozhodně nezaostávala. Emociálně jsou na tom oba filmy zhruba stejně, emoce zde plavou tak lehce po povrchu a nezakousnou se hlouběji do diváka, přestože ´Country Strong´ disponuje osudovějším a tragičtějším příběhem. Rozhodně příjemným překvapením byl výkon mladého Garretta Hedlunda, je to sympaťák každým coulem a krásně zpívá. Country není mým „šálkem čaje“, ale v takovémto příjemném podání si ho dám klidně líbit.

V podstatě taková příjemná konverzačka v úzce omezeném prostoru jednoho zapadákova, s nečekaným množstvím verbálního humoru, na western řídkou akcí (což tady ani v nejmenším nevadí) a sympatickým herním projevem všech zúčastněných. John Wayne mi nikdy k srdci nepřirostl, ale šerifové, bareťáci a alfa samci, to byla jeho spolehlivá herecká parketa.

Naštěstí se nějaká stokrát viděná romantická šablona nekonala. Ale naopak veskrze pozitivně laděný zvedač mizerné nálady. Vitální Rachel McAdams byla jako vždy potěchou pro oko i ducha, ale hlavní hvězdou, která prostřednictvím suše pronášených hlášek se stará o 90 procent veškerého chytrého humoru, je naprosto boží postava nerudného novináře v podání Harrisona Forda. Harrison už léta potřeboval takovou, s upřímným nadhledem zahranou roli.

Já bych tak přísný nebyl – Kusturica si aspoň zkusil po dráze hudebníka, příležitostného fotbalisty a režiséra další profesi – řitního speleologa.