Lima

Příjemné překvapení a čiré potěšení z inteligentního filmu a řekl bych, že od doby skvostného Coppolova ´Vyvolávače deště´ se urodilo jenom málo podobně kvalitních právnických dramat, jako je toto. Matthew McConaughey konečně odhodil okoukanou slupku sunny boye na surfovém prkně a po letech (od role v Schumacherově ´Času zabíjet´) si zopakoval to, co mu jde nejlépe, tj. zapáleného obhájce, který vzbuzuje ambivalentní pocity – za jeho vychcanost byste mu nakopali, ale svým způsobem mu fandíte. Chytrý scénář obsahuje tolik dějových zvratů, že by vystačily na tři jiné filmy a já uznale pokyvuji hlavou a vřele doporučuji.

Filmová magie. A konečně s blu-ray projekcí jsem si tenhle podmanivý zážitek mohl plně vychutnat. V době, kdy se australská kinematografie plně nadechovala a z hlediska mezinárodního uznání byla ještě v plenkách, přišel talentovaný Peter Weir s filmem, který uchvacuje obrazovou krásou, ruku v ruce s nádhernou hudbou (Mozart, Beethoven, Čajkovskij, Bach a neskutečně podmanivý flétnový motiv George Zamfira) a zejména svojí neskutečnou ATMOSFÉROU. Ta někdy dosahuje až hororových prvků a nepotřebuje k tomu bubáky, či podobné hororové propriety. Prostě stačí jedna veliká záhada a atmosférické čarování s obrazem a hudbou. V Austrálii se to má s tímhle filmem podobně jako s Vláčilovou Marketou Lazarovou u nás. Také vyhrává všemožné ankety kritiků o nejlepší australský film všech dob. A myslím, že plným právem.

Zážitek z filmu je přímo úměrný divákově zájmu (či nezájmu) o skutečnost, že v první polovině 50.let skupina reportérů ze CBS systematicky šlapala na kuří oko senátorovi z Winsconsinu Josephu McCarthyovi, jehož tažení proti "rudému moru" se nechvalně zapsalo do historie pohrdáním lidské důstojnosti a lidskými právy, zaručovanými ústavou (např. Charles Chaplin by mohl vyprávět). Nemožnost adekvátně se hájit proti křivému nařčení z kolaborace s komunisty a z toho pramenící profesní problémy, jako byla ztráta zaměstnání, či dokonce v krajních případech i žalář, na to vše poukazovala CBS v čele s novinářskou legendou Edwardem Murrowem. Divák, neznalý jména McCarthy se z kraje asi nebude chytat, nejenom díky prvním dvaceti minutám, plných překrývaných dialogů a záplavě jmen, ale i díky tomu, že Clooney neukazuje problém mccarthismu v celé jeho šíři (historické souvislosti zde stručně načrtne jenom krátky osvětlující text), ale rovnou vrhne diváka do televizního studia mezi Murrowa a jeho společníky při přípravě toho času velmi sledované večerní show, ve které poukazovali na křivá obvinění amerických občanů (ve filmu jde konkrétně o dva případy). Vrcholem je pak Murrowův televizní duel se samotným McCarthym, jehož demagogický projev na adresu Murrowa patří k nejsilnějším zážitkům z filmu. Hlavní devízou Clooneyho filmu je jeho autentičnost, díky černobílé kameře, dobové hudbě a precizní výpravě hmatatelná atmosféra 50.let, kdy vám nebude připadat jak pěst na oko vkládání dobových záznamů. A možná někteří z vás, při záplavě plytkosti, která se na nás v současnosti valí z komerčních TV stanicí, se hořce usmějí při závěrečném Murrowově vyznání touhy po "vysvětlující, vzdělávající a inspirující televizi". Bohužel Ede, tak zrovna tenhle boj si nevyhrál......

Je mi už jasné, proč shakespearovský tvůrce Kenneth Branagh do toho šel. Všechny scény z Asgardu totiž vypadají jako velenákladné divadelní představení, se zajímavými postavami, velikou osudovostí, zradou, závistí a žárlivostí. Asgard, se svojí megalomanskou architekturou a veškerou pompézností, bavil nejvíce, episoda ze Země díky dobrým hercům potěšila také, i když se nemohu zbavit dojmu, že ze skutečnosti „divící se Thor mezi lidmi jako slon v porcelánu“ šlo vytěžit více bezděčného humoru. Chris Hemsworth sympaťák každým coulem, Hopkins konečně po delší době v roli, která mu sedí nejlépe, tyhle noblesní postavy, to je jeho parketa. Celkově příjemně strávené 2 hodiny a nebránil bych se pokračování.

Určitě nejlepší díl série. Bohužel přepálená stěžejní akční scéna v závěru, se zdemolovanou půlkou Ria a přikurtovaným trezorem za dvěma bouráky, byla na můj vkus až příliš za hranou akceptovatelnosti. A když se v neakčních pasážích otevře huba a postavy ze sebe trousí životní pravdy a moudra, tak i paní Klišé a Hloupost se běží s hrůzou schovat za kameru, fakt se to nedalo poslouchat :o) Díky aspoň za Dwayneho postavu agenta Hobbse, protože The Rocka není nikdy dost a jeho pěstní souboj s Dieselem, kdy se okolní zdi bortily jako polystyrenové kulisy, mě slušně probral z letargie.

Divácky chvílemi trochu nepřívětivé, bez pevné vypravěčské kostry, ale i tak mě to bavilo. Kdybych měl Haynesův film k něčemu připodobnit, napadají mě dvě slova – „pocitové puzzle“, jehož hlavním plusem je téměř permanentní Dylanova hudba v pozadí, resuscitace atmosféry doby beatnické generace a neskutečná Cate Blanchett, která dokonale odkoukala Dylanovy tiky, pohybové móresy i to držení cigarety :o) Naopak od absolutního hodnocení sráží tenhle film zbytečný Richard Gere (i když chápu, „co tím chtěl básník říci“) a až přehnaně dlouhá stopáž.__PS: Moc se mi líbil Ben Whishaw se svým nejistým, rozpačitým, klukovským výrazem, tak typickým pro mladého Dylana :o)

Dobrá práce. A trošku se mi při sledování filmu jitřily mé vlastní vzpomínky na tu dobu, kdy coby mladý rocker jsem demonstroval svůj malý naivní osobní vzdor vůči tehdejšímu establishmentu s džískou pokrytou nášivkami METALLICA, ACCEPT, IRON MAIDEN A HELLOWEEN :o) O STB-áckém špiclování naší rodiny bych mohl vyprávět hodiny. Nebyla to hezká doba, ale jedno pozitivum měla. A tím byla ta pevná, příjemná pospolitost lidí „na druhém břehu“, rockerů, metaláků a všech podobných živlů, kteří nejeli na státem povolené oficiální vlně a tajně se setkávali na nepovolených burzách, kde si vyměňovali desky s Floydy, Zeppelíny apod. a protirežimně si zanadávali v hospodách či na čundrech. Muzika tehdy byla symbol vzdoru, která lidi spojovala, to už se dneska nezažije.

Trošku nadhodnocuju, ale nezastírám, že patřím mezi obdivovatele Kaplického práce a příznivce jeho originální, odvážné a progresivní „chobotnice“. A proto tento dokument konvenuje mým pocitům a velmi lituji, že nakonec k samotné stavbě nedošlo, už jen kvůli tomu vidět Václava Klause přivázaného řetězy ke stavbě (jak sliboval) - věřím, že by se pro ´zemského škůdce´ Klause nějaké pěkné místečko našlo a mohl by k sobě přivzat Béma s Jaklem, zabily by se aspoň tři otravné mouchy jednou ranou.

Poslední dvacetiminutovka výsledný dojem zlepšila, závěrečné Ruddovo vyznání lásky Reese bylo moc hezké a chemie mezi nimi fungovala na sto procent, ale jinak celkový dojem byl hodně ubíjející. Zejména první půle stopáže si zahrává s trpělivostí diváka, plácá se tu scenáristicky prázdná sláma více než je zdrávo, komediální timing scén je absolutně nezvládnutý, takže jediné, co jsem si opravdu vychutnal, bylo příjemné herectví ústřední hvězdné čtyřky. Jediná větší pozitiva - Paulu Ruddovi role sekla bez výhrad, Whiterspoon a Wilson byli velmi sympatičtí. Je jasné, že takhle podivně napsanému příběhu se musí divácky hodně naproti, ale i tak lze v případě Brooksova snažení mluvit o jednoznačném zklamání.

Snyder umí fantasticky pracovat s obrazem a hudbou (kdo viděl geniální a bohužel dost nedoceněné ´Watchmen´, tomu to je jasné), ale proboha, ať už nikdy, NIKDY si nepíše své vlastní scenáře! Kdybych měl hodnotit jenom kompozice záběrů, nápadité detaily, efektní zpomalovačky (které, nevím jak to Snyder dělá, se mi v jeho případě nezajídají) a začlenění soundtracku (při poslechu ´Army of Me´od Bjork jsem si ještě bláhově dělal naději, že ten film budu milovat), bylo by to za plný počet. Ale ten dekadentně popkulturní, kriplovský, scenáristický balast, který se navíc tváří, že přináší nějaké vyšší poselství, se nedal konzumovat ani při maximálním vypnutí mozku. Snyder je skvělý řemeslník, ale potřebuje nad sebou permanentně bič a v sobě pokoru, která mu naopak nechyběla při až pietní adaptaci Mooreových ´Watchmen´.