Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Akční
  • Dokumentární

Recenze (409)

plakát

První rána (1996) 

Chan. Jackie Chan. Béčko z béček nejbéčkovitější, ale není to vůbec na škodu. Je tu Jackie, takže člověk očekává, že bude vyvádět své tradiční skopičiny. A taky že je vyvádí. Jako obvykle představuje muže mnoha talentů a schopností a kromě jízdy na snowboardu ve slušivé dětinské čepici s tuleněm zvládá obratně například chůzi na chůdách. Tyto činnosti jsou průběžně doplňovány přízemními motorickými nebo slovními fórky jako z těch nejlacinějších novodobých teenagerských komedií, z nichž ovšem většina nebyla v roce 1996, kdy tento film vzniknul, ještě ani na světě. Z příběhového hlediska se jedná o hrozný blábol a navíc předvídatelný (když Jackie říká, že jestli potká žraloka, tak zkamení, okamžitě je vám jasné, že si s ním dříve nebo později skutečně zaplave), ale jakmile dojde na choreografii, tak je to zase jednou něco tak úžasného, že bych se na to vydržel dívat celé hodiny. Jackie předvádí rozsah svého umění zejména v potyčce s tyčemi a štaflemi nebo během geniálního souboje pod vodou, který mi svou absurditou připomněl scénu z druhého Tomb Raidera, v níž dá Angelina Jolie do nosu žralokovi a ten se, doprovázen bolestivým gestem, odporoučí do hlubin oceánu. Na zdejším souboji je kromě toho zábavná taky samotná podoba žraloků, protože daleko věrnější žraloky dávali zadarmo ke krabici ovesných vloček a i Spielbergovy v té době už více než dvacetileté Čelisti si s nimi vytírají zadek, na druhou stranu tohle je komedie, takže proč ne. Výhrady by se tedy našly a nebylo by jich zrovna málo, ale já se prostě bavil a to je hlavní. Jackieho mám přesně v téhle poloze rád, což se se mnou táhne už od prvních dvou Božských relikvií, což jsou snímky, u nichž jsem strávil za svůj filmový život nejvíc času ze všech (oba díly jsem viděl asi šedesátkrát). 70%

plakát

Maniak (2012) 

Napsal bych „úžasné“, ale to by bylo asi trochu nedostačující, takže pár slov přidám. Nebudu chodit kolem horké kaše a hned na začátek řeknu, že Maniak je jedním z nejlepších POV snímků, jaký jsem kdy viděl. Sice této metodě padá v některých scénách za oběť logika návaznosti záběrů, ale v rámci zlepšení filmového zážitku mi to vůbec nepřekáželo. Navíc už jsme ve filmovém světě zažili i daleko větší nesmysly a často se nad nimi ani nepozastavovali, protože svět, ve kterém se filmy odehrávají, je třeba oddělovat od reality. Maniak je nečekaně syrový, detailní a místy dost brutální (vážně si nepamatuju, kdy naposledy, jestli vůbec někdy, se mi chtělo při sledování filmu odvracet zrak od obrazovky, scénám skalpování se to ovšem málem povedlo). Původní verzi jsem neviděl, takže nevím, jestli případně jak na ni ta současná odkazuje, ale minimálně tu osmdesátkovou atmosféru se jí daří navodit hned v několika ohledech (nejpatrnější je to asi u zvolené hudby). Překvapivě dobrý je Elijah Wood v hlavní úloze, který vzal roli snad jen proto, aby narušil ten klukovsky neškodný dojem, jímž na spoustu lidí včetně mě působí. Sice hrál už v Sin City nebo Hooligans, ale v obou případech se mi zdálo, že je obsazení Froda pouze nějakým šíleným castingovým přešlapem. Ale jak se zdá, Wood ze sebe chce tu auru nevinnosti mermomocí setřást, o čemž svědčí výběr jeho nadcházejících filmů. Maniak mi nicméně připadal úžasně napínavý i díky obsazení Nory Arnezeder. Celou dobu jsem se totiž bál, aby se její Aničce nic nestalo a tomu maniakálnímu šílenci nepadla za oběť. 85%

plakát

Imaginaerum (2012) 

Dejte do filmu klauny - stačí na chvíli, tak jako tady - a máte u mě úspěch prakticky zaručený. Ne že bych je nějak zbožňoval, vlastně k nim nemám nijak vyhraněný vztah, ale začalo to mými milovanými Klauny zabijáky z Ameriky, pokračovalo Iglesiovou španělskou invazí v podobě Balady o smutné trumpetě a nyní útočí skrze Imaginaerum už i Finové - prostě se to šíří stejně jako zombie nákaza do celého světa. Ale teď už k filmu. Pokud jsem to správně pochopil, použitá hudba pochází od skupiny Nightwish. Ano, na film jsem se podíval, aniž bych byl jejich fanouškem. Ba co víc, to jedno album, které jsem dohromady kdysi slyšel, se mi vůbec nelíbilo, protože tohle je přesně ten typ hudby, kterou nemám rád. Avšak tady byla hudební složka k mému velkému překvapení poměrně líbivá a to dokonce i skladby se zpěvem, což by mě nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu. Nevím, jestli film vznikl jako vizualizace alba, nebo byla naopak hudba vytvořena speciálně pro film, ale nakonec na tom vůbec nesejde (tedy aspoň mně ne). Tak ale teď už vážně k filmu. Imaginaerum má hned několik dalších předností, kvůli kterým stojí za pozornost. Tou nejvýraznější, jež vás praští do nosu už při pohledu na obrázky, je pochopitelně technické zpracování, které boduje i tím, že není použité pouze na efekt, ale má v příběhu své opodstatnění. Pan režisér sype z rukávu téměř bez ustání jeden vizuální nápad za druhým a je radost být u toho. Uznávám, že některé pasáže diváka na zadek neposadí a třeba taková scéna s Louskáčky a dvouplošníkem vypadá jako vystřižená z třetího Crashe Bandicoota nebo přinejlepším třetího Slye Coopera, ale to jsou jen drobnosti a celkově musím vizuální stránku jen a jen chválit. Makabrózní atmosféra (ale možná za to můžou ti klauni) se mísí se snad až dekadentním nádechem (i tentokrát jsou možná na vině oni cirkusoví baviči), do toho se tu objevuje dvojník Steva Carella, jenž na nás vyskakoval ze všech možných trailerů a galerií a který se nakonec svému předobrazu příliš nepodobá a ani cestou netrousí žádné hlášky. Příjemné je, že to není pouze rozpohybovaná reklama na Nightwish, naopak, pokud jejich hudbu tak jako já neznáte, prokoukáte se filmem a ani si jejich přítomnost neuvědomíte. Jo, a abych nezapomněl, má to jenom sympatických 75 minut.

plakát

Český žurnál - Život a smrt v Tanvaldu (2013) (epizoda) 

Nejsem rasista, ale… Klusák s Remundou opět tnou do živého. V konečném důsledku vlastně ani není důležité, jaké rasy jsou v dokumentu zastoupeny - Klusák s Remundou si zvolili Romy, jinde ve světě to můžou být Čečenci (koneckonců mezi nimi a Čechy není až takový rozdíl) nebo Mongolové. Život a smrt v Tanvaldu jasně ukazuje, že předsudky, ať už se jedná o ohraná klišé nebo nenávist bez zjevného důvodu (tj. nulová argumentace), jsou v naší společnosti hodně hluboko zakořeněny a stejně jako neuvěřitelné historky babičky z vesnice se předávají z generace na generaci bez jakýchkoliv dovysvětlujících informací nebo možnosti zpochybnění ze strany dětí - protože ta stará, moudrá babička má přece vždycky pravdu. Z toho pak vznikají situace jako ta na koupališti, kdy mladá dívka volá po rasové segregaci, aniž by si to zřejmě uvědomovala, případně další vyjadřuje přání, že by „mohlo těch cikánů tady ubejt“, ale na otázku v čem jí tedy jejich počet tolik vadí, už není schopná odpovědět. Jak je vidět na zdejším hodnocení, téma vyvolává různorodé emoce a mě jen mrzí, že neexistuje recenze na serveru jako Novinky.cz, protože jsem si jistý, že by v tamní diskuzi došlo k další plodné debatě na toto téma.

plakát

Gone in 60 Seconds (1974) 

Předem bych rád upozornil, že auta jdou naprosto mimo mě, nevyznám se v nich a nevidím jediný důvod, proč bych je měl obdivovat nebo za ně platit horentní sumy. Takže pokud se mi náhodou film nebo pořad o autech líbí, znamená to buď to, že má i jiné kvality, nebo v něm o rozbor aut vůbec nejde (zdravím pány z Top Gearu). Pokud ovšem žádnou ze zmiňovaných vlastností v díle nenajdu, pak to většinou znamená, že se budu pekelně nudit. Podle výsledného hodnocení se sice může zdát, že jsem se u Gone in 60 Seconds pekelně nenudil, ale věřte mi - nudil. Film má to štěstí, že obsahuje vcelku solidní 40minutovou honičku s policií, která se sice nechytá na současné šílené akční jízdy typu Rychle a zběsile 5, ale zase musím ocenit, že je natočená takříkajíc v autentických podmínkách. Bohužel jí však předchází tak neuvěřitelně zdlouhavá hodina plná prázdných plků a celkově nezajímavého dění, že jsem vážně přemýšlel nad tím, jestli to nemám radši vypnout. Nevěřil jsem tomu, ale remake s Cagem je zhruba stejně „zábavný“. Ještě se podívám na Two-Lane Blacktop a na jaře si, doufám, užiju Linovo už podle trailerů přepálené Rychle a zběsile 6 a myslím, že co se filmů s auty v hlavní roli týče, mám zase na pár let vystaráno.

plakát

Špinaví, prohnilí lumpové (1988) 

Tohle je snad první film, ve kterém mi Steve Martin není vyloženě protivný. Ale bohužel má tu smůlu, že v druhém rohu stojí těžká váha a absolutní herecké eso, Michael Caine. Ten je navíc zvýhodněný tím, že jeho postava starosvětského podvodníčka je zajímavější. Jinak se ale misky vah převažují vcelku vyrovnaně mezi oběma pány, což je sympatické. Mrzí mě, že jsem viděl dabovanou verzi, protože se obávám, že mnoho vtipných momentů skončilo ztraceno v překladu. A zatímco Petr Oliva se na Stevea Martina hodí, Jan Přeučil coby Michael Caine je pro mě přešlap obřích rozměrů (zajímavé je, že je to právě Petr Oliva, který Cainea často dabuje). Proto jsem si jeho Lawrence Jamiesona vydávajícího se za slavného doktora Shauffhausena a mluvícího s německým přízvukem dohnal aspoň na YouTube. Filmu samotnému nemám moc co vytknout aneb za vším hledej ženu. Původní verzi s Nivenem a Brandem si budu muset co nejdříve doplnit.

plakát

Batesův motel (2013) (seriál) 

Zatím na mě Bates Motel působí poněkud neučesaným dojmem, jako by ani sami tvůrci neměli úplně jasno v tom, jakým způsobem chtějí příběh uchopit a následně jej prezentovat. Rozháraná stylizace na jedné straně nabízí výdobytky moderní doby, jako jsou dotykové telefony a LCD televize, na straně druhé retro vybavení nového domu Batesových, retro auto či retro oblečení, které jako by naznačovalo, že tahle rodina do dnešní doby vlastně ani nepatří. Připadá mi, že se Bates Motel snaží zalíbit rychle a všem, protože tu najdeme momenty jako vystřižené z Muzikálu ze střední (naštěstí bez toho zpěvu… aspoň prozatím), ale pak i ty poněkud drsnějšího ražení. Počkám si, kam se to bude dál ubírat, avšak pevně doufám, že se postupem času pořádně přitvrdí na psychologii postav; rozpačité dojmy z prvního dílu naštěstí aspoň zčásti zachraňuje Vera Farmiga. A z Normana je v novém tisíciletí zřejmě takový ten moderní typ filmařsky vděčného outsidera, na kterého letí všechny sexy spolužačky.

plakát

Detroit Rock City (1999) 

Tak jako Rock 'n' Roll High School, i Detroit Rock City si užijí hlavně vyznavači dané hudby. První jmenovaný je ovšem výhradně pro skalní příznivce Ramones, kdežto tenhle snímek po svých divácích nevyžaduje, aby bezmezně milovali Kiss (i když slouží jako rámec příběhu, jejich samotné persóny nejsou nikterak důležité - ostatně závěrečný koncert trval k mému překvapení jen nějaké tři minuty). Ale na škodu to pochopitelně není, protože jedině pak budete těm klukům naprosto rozumět a fandit jim v tom, co všechno jsou ochotni udělat pro to, aby viděli svou milovanou kapelu naživo. Film má tu výhodu, že slouží jako současná reminiscence na končící 70. léta, takže je dobře obeznámen s tím, jak se věci v hudební branži vyvinuly a jak to s Kissáky později bylo. Tudíž je nebere pouze jako modlu, před níž bychom měli pokleknout a s pokorou k ní vzhlížet, ale nebojí se si z nich sem tam i dost vtipně utahovat („Disco teď dost frčí a nebyla bych překvapená, kdyby i Kiss nahráli nějaký disco.“ „Jestli je jediná věc, kterou by nikdy neudělali, tak je to tohle.“). Občasná nechutnost některých scén mi přišla zbytečná a i to popichování církve a popu ne vždy padlo na úrodnou půdu, ale už samotné rýpnutí beru s povděkem. Pokud máte rádi kapely jako Thin Lizzy, Cheap Trick, Black Sabbath, Ramones (ano, i ti tu zazní) a pochopitelně i Kiss, asi byste měli o zhlédnutí minimálně pouvažovat. 75%

plakát

Martin Scorsese v roli průvodce americkým filmem (1995) (TV film) 

Pokud si nechcete nechat ujít toto komplexní Scorseseho nahlédnutí do historie (amerického) filmu a nemáte nakoukáno, spoilerům se nevyhnete. Pokud nakoukáno máte... spoilerům se nevyhnete, protože Marty často loví z rukávu perly, o kterých jste nejspíš v životě neslyšeli. Do Průvodce americkým filmem jsem se kvůli jeho délce dokopával několik let a když jsem ho teď konečně viděl, paradoxně se mi zdál příliš krátký. Chápu, že Scorsese nechtěl, aby tenhle dokument sloužil jako nezáživný průvodce od A do Z (protože všechny skvělé filmy respektive filmy, kterými byl slavný filmař ovlivněn, jednoduše vyjmenovat nelze), nýbrž se spíš snažil vybrat to nejlepší a na tom demonstrovat vývoj kinematografie, tehdejší filmová témata a problémy, se kterými se museli filmaři často potýkat, ale přesto by mu aspoň dvojnásobná stopáž neuškodila. To je tedy nakonec asi jediný důvod, proč nedávám hodnocení nejvyšší.