(mOnkey)

Pěkné ksichtíky, to bývá výsada především amerických teen hororů, které za ně chtějí schovat tvůrčí impotenci a - co si budeme povídat - snaží se nalákat aspoň pár lidí do kina. Martyrs jednu takovou hezkou tvářičku taky mají, ale tím veškerá podobnost se západními kolegy končí. Martyrs jsou nejen důmyslní, napínaví, no i dobře natočení (a vůbec ne laciní). První a druhá polovina se od sebe výrazně liší, avšak myšlenku chovají veskrze stejnou, jenom k ní v obou částech jinak přistupují. V té druhé mi bylo, přiznám, trochu ouzko a smutno. I přes veskrze velice silný dojem, který to ve mně zanechalo, bych to ale nikomu jinému než fanouškům žánru nedoporučil. Ale vy to teď do mě klidně perte s tipy! 75%

Ano, jsem jedním z těch, které k Andrému přivedl seriál Community, jenž snímku věnoval prakticky celou jednu epizodu, ale nebýt něj, těžko bych se o tomto málo známém dílku kdy dozvěděl. Vám radím to samé, pokud vás daná epizoda zaujala, rozhodně mu dejte šanci. My Dinner with Andre vás usadí k jednomu stolu spolu se dvěma hlavními aktéry, kteří si dvě hodiny povídají. Dialogy jsou vedeny na různá témata; dostane se na umění nebo filosofické úvahy o životě a jeho smyslu. Jakkoliv se to takhle může jevit jako seminář o tom, jak unudit člověka k smrti, věřte, že tomu tak není. Předně, atmosféra je naprosto pohlcující a myslím, že člověk bez představivosti se může velmi snadno utopit v absolutním neporozumění. Dále, jak píše MissJ, k plnému absorbování jedna projekce rozhodně nestačí - na to jsou otázky často příliš košaté a komplexní. Jediné minus tak vidím v tom, že Wally by mohl v dialozích Andrému více oponovat, hlavně zezačátku působí jen jako přikyvující loutka. Ale to je jen drobná kaňka. Takže si to shrňme - jeden stůl, dva lidé a pocit, že z těch dvou hodin mohly být klidně i tři.

Takhle nějak si představuju inteligentní komediální jednorázovku, která dobře využívá Sellersovy mnoharole (ostatně kdo jiný má takový komediální talent, že se smějete, jen co začne na obrazovce zmateně pobíhat), z nichž je ale jen jedna majoritní a dvě podružné. Potěší i panterácký dabing Standy Fišera, takže ani moc nevadí, že polovinu vedlejších postav namluvil Homer, a tu druhou pan Burns. Prostě ideální film na deštivé sobotní odpoledne. 70%

Na tomhle animáku jsem jako malý vyrůstal a dodnes jsem mu zůstal věrný. Jsou jen dvě možná vysvětlení: 1) buď je opravdu tak zdařilý, že ani po letech neztratil nic ze svých kvalit, anebo 2) jsem stále pouze přerostlé dítě. Já myslím, že od každého trochu.

Když dva dělají totéž, není to totéž. Přiznám se, že na Sorcerera jsem se, namlsán původním filmem, náramně těšil. Jaké pak bylo moje zklamání, když hned zkraje jsem byl zavalen (v tomto případě) nesympatickou béčkovostí (hudbou počínaje, střihem konče) a přehnanou laciností. První půlka tak daleko spíš než na plytký děj (chraň bůh!) poukazovala na scenáristovu a režisérovu neschopnost. Patřičné grády začne příběh nabírat až během samotného převozu třaskavin, kde již vše probíhá víceméně podle zaběhnutého scénáře. Jakákoli tvůrčí invence podle mě vychází naprázdno a dalším nepříjemným protivníkem, kromě džungle samotné, je hlavním hrdinům čas. První půlka buď potřebovala notně zkrátit (což bych ocenil já), nebo druhá natáhnout alespoň o půl hodiny, poněvadž postavy nemají čas pro rozvoj a jejich hloubka je tak oproti originálu mizivá. Mzdu strachu tedy rozhodně ANO, ovšem původní. 50%

Film, v němž se dvě z hlavních postav jmenují Mario a Luigi, by mohl jít všem po něm příchozím thrillerům příkladem, jak budovat atmosféru a napětí. Chtěl jsem si ověřit, zda se bude z dramatických situací tajit dech i napodruhé, a byl jsem moc zvědav, jestli na mě budou opět fungovat. Fungovaly, a jak! A s nudnou představovací pasáží nemůžu souhlasit, ta zhruba padesátiminutovka mě prostě baví, je totiž svěží a hlavně až nečekaně humorná. Takže nemám připomínek, je to neokoukané a pro mě nezapomenutelné.

Mary Elizabeth Winstead ani Aaron Paul nejsou (aspoň zatím ne) herci, kteří by přilákali do kin davy lidí. Takové ambice ostatně tenhle ultralevný snímek ani nemá. Jesse Pinkman to v životě nemá lehké, protože když se nepotýká s drogami, kamarádí se s alkoholem. Mary Elizabeth Winstead jako násoska první kategorie tady rozhodně nepřipomíná tu vyfintěnou kočku z Tarantinova Auta zabiják; naopak to vypadá, že dobrou polovinu Smashed o make-up ani nezavadila, takže v několika momentech (naštěstí jen z některých úhlů) připomíná spíš Paula Dana, což není dobré. Co ale dobré je, je tenhle film! Osobně mám snímky s touhle tematikou rád, jelikož situace v nich zobrazené až nápadně často připomínají můj vlastní život. Proto jsem jim pak ochotný odpustit i slabší scénáře, protože je to přece jako ze života, že jo? A ta scéna, kterou popisuje Rob Roy, je rozhodně nejvtipnější z celého filmu (dobrá je taky Aaronova jízda na kole z hospody) a dostal jsem u ní nefalšovaný záchvat smíchu, takže jsem si musel film o kousek přetočit a podívat se na ni znovu. Jinak to až taková legrace není. 75%

Napoleon Dynamit je děsivý v tom, jak oživuje vzpomínky, na které jsme chtěli dávno zapomenout. S hrůzou v očích jsem přihlížel tomu, když tvůrci začali ze šatníku tahat strašáky jako: zablácené buffy, zapravené kalhoty vytažené vysoko nad pupek, růžové ledvinky nebo neoholené chmýří pod nosem. Hádám, že součástí této revitalizace mělo být i použití hudby Cindy Lauper a Alphaville; na mě ovšem jejich skladby působí velice příjemně a dokonce jsem si i zavzpomínal na časy, kdy jsem nadšeně navštěvoval koncerty této německé popové kapely. Když potom začal hlavní hrdina tančit svou neohrabanou verzi breakdance, jako bych viděl sám sebe kterak to roztáčím na parketu - a dost jsem se při tom pomyšlení zastyděl. Píšu to proto, abych vás varoval, pokud vás dané představy neděsí, směle se do Napoleona pusťte. Pobavíte se a zasmějete. Sem tam. Já jsem rád, že jsou ty časy pryč. P.S. Pokud nemáte dost, můžete zkusit Adventures of Power.

Geniální! Stačí?

Vždycky, když se dívám na podobné filmy, mám během sledování pocit, že mě každý z nich stojí 20 bodů z IQ a obávám se, že za chvíli nebude z čeho brát. Stejně se na ně ale čas od času dívám, hlavně teda když chci vypnout mozek, což je vzhledem k předchozímu tvrzení poněkud paradoxní a hlavně kontraproduktivní. Na šrot je duchaprostá blbina honosící se přídomkem „od tvůrců Pařby ve Vegas“, kterou mám hrozně rád. A která je taky duchaprostá blbina. Na tomhle filmu tedy není nejdivnější ani tak to, že ji mají scenáristicky i režijně na triku stejní lidé jako první příhody naší oblíbené vlčí smečky, nýbrž to, že Na šrot se bez scénáře úplně obejde. Jedná se totiž pouze o náhodný sled scének, v nichž se z nevýrazné trojice (respektive dvojice plus přívěsku do podpaží) stávají na jednu noc králové večírků, následkem čehož se dostávají do absurdních situací. Je na mladých Američanech, aby posoudili, kolik mají tyhle párty společného s realitou, pravdou však zůstává, že jsem jednoznačně pro, aby se tenhle zde prezentovaný druh samaritánství, který říká nezkásneš za alkohol bližního svého, konečně uchytil i nás. Snímek očividně doufal, že se stane právě Pařbou ve Vegas pro mladé, jelikož se na ni snaží hlavní dějovou kostrou i jednotlivými scénami navázat. Problém je ten, že každý jeden pokus o napodobení humoru nebo atmosféry již zmíněného filmového předobrazu je zde o několik úrovní níž. I když to tedy v téhle rovině vůbec nefunguje, tvůrci se zřejmě jistí tím, že očekávají, že zašátráme v paměti a řekneme si: „Jo, takoví jsme byli®.“ Ano, byli (sám si vybavím hned několik případů, kdy jsem dělal podobného Jeffa Changa), ale když už si to mám připomínat, pak raději zavítám do kina 30. května, protože jsem přesvědčený, že tyto příhody budou přeci jen o něco zábavnější a nápaditější. Netřeba asi ani dodávat, že drtivá většina lidí, kteří se v Na šrot objeví, jsou mladí, krásní, vitální a usměvaví Američané, kteří po většinu času vypouštějí z pusy taková moudra, až si člověk musí položit otázku, kolikpak z nich asi mělo v ruce ten cár papíru s pokyny co dělat a říkat a kdo na place improvizoval.