(mOnkey)

Krásná ukázka toho, jak může film dopomoci k objevování jiných druhů umění. Zatímco ještě před pár lety byste mě na balet nedostali ani párem volů, po Billy Elliotovi, Černé labuti a hlavně Červených střevíčkách bych nějaké to živé představení uvítal s otevřenou náručí. Novátorský snímek, který se odvážil průlomovým způsobem vytvořit paralelu mezi příběhem odehrávajícím se v soukromí a na tanečním parketě. Příběhem plným vášně, závisti, zrady a žárlivosti. Tak jako mnoho ostatních sice považuju za vrchol čtvrthodinové baletní vystoupení, při němž si hlavní hrdinka Vicky uvědomuje, že v jejím životě není místo pro lásku i tanec zároveň a že si bude muset zvolit pouze jedno z toho, ale i závěrečná desetiminutovka je neuvěřitelným způsobem vygradovaná. Povznášející zážitek. // Projekce v malém biografu ve třech lidech a s pivečkem v ruce byla kouzelná, ale výjimečně dojem příliš nevylepšila, protože tohle už jednoduše o moc lepší být nemůže. Titulky naleznete zde.

Čistě subjektivně to nejlepší, co Spojené království v rámci komediálního seriálu kdy vyplodilo. Maximálně sympatičtí hrdinové (a to včetně podlézavého a úskočného Rimmera, skutečného intergalaktického dobrodruha, jemuž chyběl k velikosti pouhý ždibíček), kteří mají navíc každý svou minulost, dobré a špatné vlastnosti, svou osobnost (Rimmer je protivný hnidopich, Lister nemytý trouba, Kocour sebestředný a sobecký, Kryton obětavý a zároveň sarkastický, a nezapomeňme na Hollyho, který umí ďábelsky dobře dělat měsíc; ostatní s námi nestráví tolik času). Pokud bych si měl až do konce života pouštět už jen jednu věc, bez mrknutí oka bych volil hochy z Trpaslíka, jelikož ani po těch zhruba třiceti zhlédnutích mě nenudí, ba naopak, stále mě dokáží udivovat a hlavně pobavit svými dnes již legendárními hláškami, které stále s oblibou cituju. O legraci jde přece až v první řadě. Počet zhlédnutí: 30+. // Posledních několik let jsem sledování Trpaslíka pěkně flákal, viděl jsem ho celého asi jen třikrát. Zato jsem si ho ve zvukové podobě hodil do mp3 a mobilu a zároveň naordinoval jako pravidelného večerníčka, bez kterého jednoduše neusnu. Teď, po dvaceti letech pravidelného sledování, když znám jednotlivé scény a dialogy zpaměti, mi to dokonale vyhovuje. Počet poslechů: 55+. Dokonalé není nic, ale Trpaslík k tomu má za těch necelých 150 let filmové historie zatím nejblíž.

„Tak je zpátky, v plné formě, anebo ne?“ Není a už zřejmě nikdy nebude, na druhou stranu tomu k dokonalosti až tolik nechybí, takže nevylučuju, že tomu s přibývajícími zhlédnutími udělím plný počet. Zpátky na Zemi to naštěstí hravě nechává tři miliony let za sebou.

Tak tohle bylo peklo. Kdo neviděl (a hlavně neslyšel), neuvěří. Doporučuju jenom na velmi silných drogách.

Nejsem rasista, ale… Klusák s Remundou opět tnou do živého. V konečném důsledku vlastně ani není důležité, jaké rasy jsou v dokumentu zastoupeny - Klusák s Remundou si zvolili Romy, jinde ve světě to můžou být Čečenci (koneckonců mezi nimi a Čechy není až takový rozdíl) nebo Mongolové. Život a smrt v Tanvaldu jasně ukazuje, že předsudky, ať už se jedná o ohraná klišé nebo nenávist bez zjevného důvodu (tj. nulová argumentace), jsou v naší společnosti hodně hluboko zakořeněny a stejně jako neuvěřitelné historky babičky z vesnice se předávají z generace na generaci bez jakýchkoliv dovysvětlujících informací nebo možnosti zpochybnění ze strany dětí - protože ta stará, moudrá babička má přece vždycky pravdu. Z toho pak vznikají situace jako ta na koupališti, kdy mladá dívka volá po rasové segregaci, aniž by si to zřejmě uvědomovala, případně další vyjadřuje přání, že by „mohlo těch cikánů tady ubejt“, ale na otázku v čem jí tedy jejich počet tolik vadí, už není schopná odpovědět. Jak je vidět na zdejším hodnocení, téma vyvolává různorodé emoce a mě jen mrzí, že neexistuje recenze na serveru jako Novinky.cz, protože jsem si jistý, že by v tamní diskuzi došlo k další plodné debatě na toto téma.

Nikdy, skutečně nikdy by mě nenapadlo, že se budu chechtat při pohledu na sebevražedné atentátníky. Tudíž mě ani nemohlo zaskočit, že za filmem stojí blázen Chris "Denholm" Morris. Proto mě trochu mrzí, že potenciál nejnekorektnějšího filmu historie (ne, to jsem nikde nevyčetl, mám to z vlastní hlavy, ale jak je Alláh nade mnou, že říkám pravdu) zůstal tak trochu za mými očekáváními. Super "autentičtí" herci, kamera a humor nemůže zachránit hluchá místa, kterých je v tomhle filmu plno. Buď to spraví druhá projekce, nebo na to prostě nemám koule. 65%

Přesto, že matematiku bytostně nenávidím, u Čtyř pokojů si jí vypomůžu. Rozvržení jednotlivých epizod není řešeno příliš rozumně, jelikož hned na úvod se nám dostává té vůbec nejhorší. Tam, kde má začátek diváka příjemně nabudit do dalšího sledování, se tady odehrává přesný opak. Můj čistě subjektivní pohled na jednotlivé povídky -> Chybějící ingredience, 35% aspoň za tu snahu; Nesprávný člověk na tom není o moc lépe, 40%; ve třetí již nastupují zdejší režisérská esa (konkrétně Robert Rodriguez) a na výsledku je to hodně znát, 85%; všechno zakončuje Tarantinův Muž z Hollywoodu za pěkných 80%. Suma sumárum 60% s odřenýma ušima.

Přestože tady šachisti působí jako rockové hvězdy tehdejší doby, Dámský gambit se nesnaží šachy nijak přehnaně glorifikovat. Zní to sice jako dokonalý protimluv, ale tvůrci si moc dobře uvědomují, že většinu diváků by si dlouhými opojnými záběry na to, jak bigoš bere kobylu, rozhodně nezískali. Proto při šachových duelech většinou vítězí nějaká ta kreativně natočená scenáristická zkratka, což může někdo považovat za přílišnou sázku na jistotu, ale mně osobně to tak vyhovovalo. Pořád je to totiž v jádru hlavně drama o lidech, takže prim hrají jejich osudy. Tedy spíš její osud, protože vedlejší postavy jsou hlavní hrdince spíš takoví přicmrndávači, kteří se objeví, když je jich potřeba. Má to perfektní značně rozvolněnou šedesátkovou atmosféru (která ale umí ve správných chvílích přitáhnout šroubky), skvěle zobrazený a zahraný přerod hrdinky z uťápnuté mladé holky, která žije jenom pro šachy, v sebejistou ženu, jíž šachy slouží k dosažení vlastních cílů, a v neposlední řadě vkusně zakomponovaný emancipační rozměr, kdy se boří představa šachu - a obecně nezávislého života - jako typicky mužské disciplíny dekád dávno minulých.

Totálně odvázaná podívaná, která po vás nevyžaduje nic, než abyste se pohodlně usadili do křesla a vypnuli mozek. Nic víc na tom není a na nic víc si to ani nehraje. Spokojenost. 70%

Společně s oběma světovými válkami a jódlujícími Gertrúdami asi to nejodpudivější, co Němci světu provedli.