Rebeca

(Jiná) láska 1 - uzdravení.

"Peklo je neschopnost rozumu..." Na Četu jsem se podívala znovu po mnoha letech, protože ve mně zanechala "pouze" jakousi rezonanci a potřebovala jsem si obnovit snímek se vším všudy i vzhledem k tomu, že po určité době je nutno počítat se změnou optiky, kumulací vědomostí a informací, týkajících se historických souvislostí i s diváckou "zralostí". Teď však konstatuji, že obraz snímku se ve mně nezměnil a zůstal nedotčen. Výjevy hořící vesnice, očí, prosících o slitování, viditelné bezmoci, rýžových polí i konzerv, ztráty sebekontroly i víry, ne-morálky, konfrontace se sebou samým, šílenství bezdůvodního zabíjení, znásilnění i a především lidského ducha, bolesti, časově omezeného hašišového zapomnění a ... smrti, smrti především jsou ostře realistické. Chris (Ch. Sheen, vypravěč) se přihlásil dobrovolně a pravidelně píše babičce dopisy; má touhu podobat se, či vyrovnat dědečkovi a otci, kteří bojovali ve světových válkach, aniž by zpočátku rozuměl, že válka vietnamská je svým"charakterem" úplně jinde. Postupně však pod vlivem událostí, vztahů, běsnění jeho hodnoty devalvují. Tady nejde nezmínit výrazný záběr z tzv. stojky (noční stráž), kdy pištění komárů, mlha, zkreslené vidění zorného pole atd., vyvoláva až halucinaci připomínající vjem, že všude, všude je nepřítel, což se přemítá do dusna ve filmu a následně do hlavy toho, jenž film sleduje. Nastoupily ve mně zvláštní emoce, kdy se v hlavě objevil docela jiný "film" románu Nazí a mrtví od Normana Mailera, jehož popis (ač z jiného válečného konfliktu), co cítí i vidí voják u stojky, vyvolávaly ve mně úplně stejné  úzkostné pocity i obrazy, jako když jsem sledovala Chrisovy oči a slyšela jeho bušící srdce - přeludy trvající desetinu sekundy: nepřítel se vynoří a zase se ztratí, siluety - důsledek soustředění spojeného s únavou, spánkovým deficitem, tmou noci, za asistence zvuků džungle.  Je nutné vložit i odkaz na vynikající dokumentární seriál Válka ve Vietnamu, kde jeden z účastníků bojů z tzv. Vietkongu ve vzpomínkách pojmenoval americké vojáky "sloni v džungli" - viděli a slyšeli je pokaždé: byli totiž "těžkotonážní" svou stavbou těla i jistou namyšleností a pocitem neohroženosti (Já jsem Američan, kdo je víc?), která se projevovala v jejich pohybech, chůzi, hlase, pomalých reakcích na viděné a slyšené. A v Četě je to vše nekompromisně vidět. Závěrem mohu rekapitulovat celkové vnímání či  vnitřní zpracování: dynamická ostrost i citlivost "oka" Roberta Richardsona je víc než výrazná, s nutností napsat - profesionální jak je to jen možné; suverénní herecký výkon Willema Dafoe: nezapomenutelný; hereckou ztuhlost Charlieho Sheena připisuji pouze nezkušenosti -  jistě hrál na maximum, inspirován tématem i hereckým výkonem svého otce v Apokalypse; hudba Georgese Delerua, ochránila Četu před ztrátou ducha. Je to mistrovský kus pana Olivera Stone - zobrazení lidsky nutných zábran plynoucích ze zásad morálky, jenž pod tíhou války podléhají postupně citovému umrtvení, znehodnocení, rozbití na padrť...

(Další) podoba lásky - vysvobození.

(Jiná) láska 2 - trpělivost.

Po zhlédnutí filmu Dcera (studentský film) (2019) jsem byla naplněna emocemi absolutně spokojeného a opravdově dojatého) diváka. Po  snímku Electra (2023) jsem v pozitivním šoku... to je strhující pro oči, myšlenkou, vnitřním příběhem... pro mne filmový úkaz roku 2023. V té souvislosti jsem hodnotila studentské filmy i jednotlivě i jako celek, protože Electra je za 6! DĚKUJI! Moc si chci přát, aby p. režisérka nebyla jenom létavicí na filmovém nebi.

Moje obavy, že si nebudu rozumět s japonským duchem filmu se nenaplnily. Právě naopak. Pan Hirayama mi byl sympatický od začátku - (!obsah) jeho rituály, skromný příbytek, sazeničky  javorů, o které se s láskou stará, klid ve tváři, mlčenlivost a pokora, pořádkumilovnost, MG kazety s The Animals a Janis Joplin, knihy atd. Stromy - ty mají vůbec pro Hirayamu zvláštní význam - s oblibou fotografuje jejich koruny, aby zachytil Komorebi - sluneční světlo pronikající skrz listy stromů... Je to samotář - dívá se na svět očima ale vidí srdcem.  Má zvláštní, černobílé sny, které patrně souvisí i s jeho minulostí, ta  je však pouze naznačena. Někteří se na něho dívají skrz prsty, protože uklízí veřejné toalety, ale ti kteří se k němu dostanou blíže, jsou  okouzleni a cítí respekt. Jeho podstatou je jednoduchost bez předsudků. Snaží se o duchovní klid a čistotu každý den. I tančícímu bezdomovci vzdáva úctu. Film s jistotou (nejenom) naznačil, ke kterým hodnotám bychom se měli vrátit a jaký postoj k životu zaujmout. V závěrečné scéně s detailním kamerovým záběrem je to zachyceno naprosto přesně. Pan Kódži Jakušo si ocenění právem zaslouží.  Velice zvláštní snímek...Perfect days má přímo očistné účinky s následkem znovunalezení duševní rovnováhy. Arigató gozaimas.

Vynikající investigativní novinářská práce redaktorů sportovního (!) deníku. Hippokratova přísaha v praxi. Konec profesionality, i lidskosti. Colectiv vás "dostane do kolen"...