vypravěč

Dvojici povídek „ze života pohraničníků“ nelze upřít poctivé úsilí o sugestivní vylíčení „divého“ šumavského prostředí – a dlužno dodat: oběma se to daří. Obě také aktualizují klíčový motiv pohraniční kultury – stopování (diverzanta, pašeráka, emigranta, převaděče…). První – dobrodružná (a česko-slovenská) – toho dosahuje především westernovými prvky a tomu odpovídající hudbou, druhá, jíž se vhledem do rodinné krize současně daří přiblížit šumavský civilní život, rozvíjí pátrání po zaběhlém pohraničníkově synkovi: jeho pouť „do pásma“ eskalující prolézáním opuštěných ruin po vysídlených starousedlících lze téměř chápat jako bezděčnou metaforu sestupu do podvědomí, které v surrealistickém kánonu zprostředkovávají právě různé periferie – jako půdy, sklepy a předměstí. Zatímco první povídku snižuje přehnaný rozdíl mezi oběma strážci hranic (mající zřejmě za cíl umožnit lyričtější pohled na prostředí optikou toho mladšího), smysluplností druhé poněkud viklá vyšetřovací postup, korunovaný úspěšným a neomylným zásahem Oty Sklenčky – „v poslední vteřině“.

Na tomto nevšedně celistvém filmu, který provazuje, spíná a překrývá nejrůznější vztahy – vedle těch mezilidských i ty, které jsou mezi (vnímavými) lidmi a věcmi a přírodou, mezi událostmi nynějšími a minulými či které se rozvíjejí mezi tím (řečeno s Hesseovým Kleinem) „divným světem“ v nás a tím, čím právě jsme – a utváří jimi (primárně vizuálně artikulovanými – křehkým kamerovým snímáním) jedinečný – spíše tep než rytmus, mně nejvíce překvapilo, jak jsem v nejedné z postav shledal osoby, s nimiž jsem se někdy potkával nebo které ještě vídám. Před mýma očima se tím zdánlivě prostým zachycením zcela ztotožnily: herci dokonale zpřítomňovali marnost i slibnost těch mých blízkých i vzdálených a soustředěně napsaný scénář mi o nich mnoho nového prozradil – a v mnohém mě utvrdil. Jako by se režisérce podařilo tím obyčejným příběhem vstřebat lidský život jako takový, v němž si každý divák najde někoho, s kým se kdy minul, a povzbudí jej to k tomu, aby na plátně zapátral i po sobě. Ovšem ani to ostatní mě nenechalo klidným: například onen nespoutaný pantheismus stařenčina bdělého zraku, který v záblescích interpungoval vyprávění, není pouhým transcendujícím ornamentem propouštějícím do hloubek svých ohybů, ale – ve své bezprostřednosti – současným vyznáním i svědectvím – a tedy i nepřímým osobním příkladem, vzorem hodným následování – a je zjevné (a ty poslední záběry to potvrzují), že podobně na svět pohlíží právě režisérka: navyklou frází by se dalo tvrdit, že žádný obraz není ve filmu navíc, ale pravdivější by bylo říci, že jakýkoliv další – adekvátně zachycený (viděný, zakušený – do srdce i do světa, kam se pozval, přijatý) by se v něm klidně mohl objevit a nevychýlil by jeho stavbu. PS: A na okraj hrdinova pláče si ještě znamenám několik slov, které slzám a jejich hrdinství věnoval Ernest Hello: "Hrdinství a slzy v myšlení světa bydlívají snad na dvou koncích věcí. Ale v pravém myšlení některá z těchto věcí nikdy se nepodiví, že sousedí s druhou. Velikodušnost, jež plodí tuto, plodí i onu. [...] slzy, o nichž mluvím, jsou činy. Lidé si zvykli hleděti na slzy, jako by všechny náležely do panství vášně. Toto hledisko, neobyčejně obmezené a výlučné, jest nebezpečím slávě slz. Sláva slz! Věc jest krásna a slovo též zdá senádherným. Přál bych si postaviti pomník slávě slz. A na to, aby se jim vrátila jejich sláva, třeba ukázati jejich činnost. Třeba je ukázati, jak jsou aktivní, plodny. Neboť není slávy leč tam, kde jest aktivita. Odpočinek jest aktivita svrchovaná, a odpočívají-li slzy, odpočívají přísně proto, že nás vedou do srdce aktivity. Jest tisíc činův, ať dobrých nebo špatných, jež mívají na aktivitě podíl více méně podružný. Dovolte, abych se podíval na aktivitu, jako by měla údy a jako by měla srdce. Nesčetně činností bude ve vztahu s údy aktivity. Slzy vstoupí do jejího srdce a budou jednati s nimi. Slzy marné a falešné jsou ovocem smrti, které opadává nečinně se stromu vášní. Slzy plné a silné jsou činy svrchované, jež uvádějí v pohyb srdce života, a srdce života bije s plností. Jsou slzy ubohé, jež jsouce sláby, rozmnožují slabost toho, kdo je prolévá. Slzy chabé jsou slzy marné. Vycházejí z prázdnoty, zůstavují prázdnotu, a padajíce do prázdnoty, ještě více ji vyprazdňují. Jsou slzy plné, jež, jsouce silny, rozmnožují plnost duše."

Björk mě nadchla již tehdy, když jsem někdy ve třinácti či čtrnácti letech poprvé postřehl její „Debutový“ singl Human Behaviour a jakkoliv znám její dílo snad opravdu podrobně, uvědomil jsem si až nyní, když jsem viděl záznam jejího koncertu v londýnském Shepherds Bush Empire, jak jsou její písně organické a s jakou vášní se pojí do složitých a nečekaných architektur, jaké právě toto živé vystoupení reprezentuje. Nápaditost těchto svazků, originalita návazností a jejich nečekanost mně nadchla stejně jako zpěvaččino vidomé pobývání na pódiu: jakkoliv nelhostejná k publiku, zabydluje si je primárně za sebe a pro sebe – a sdílí je s hudbou a těmi, kteří ji „tady a teď“ utvářejí. Kontemplace střídá akci a jednotí je dialog, byť by se mohlo zdát, že ta ponořená i roztančená žena k svým ostatním mlčí.

Nadčasové satirické písničkové pásmo přislibuje, že dno bude vždy nablízko, ale naštěstí ne nadosah. Hašlerovy písně jsou věčné a věčně věští. Společenskokritický úvod filmu, ten obraz Prahy věčně kažené, se záhy rozvíjí v mnohem vážnější drama dívčího srdce a jinošských a pánských duší a dušiček, které až překvapuje spletitostí osudových zápletek a zábavností point. Škoda jen, že je neprotkává více stylových záběrů. Tehdy šlo ještě leckde brát. Dnes už se jich pomalu nedostává ani ve snech. Pragensie.

„Rakev ve snu viděti…“ Celý film působí jako sen pana Pacínka: neodolatelný Bohumil Šmída proplouvá vlnami poněkud otřepaných záměn zavadel, masek a úskoků, jako by se ve spánku učil létat, kličkuje mezi zločinci a policajty, jako by se převaloval, a jen když nablízku zasvítí Jaroslava Obermaierová, nevěřícně jihne a ztrácí jistotu… ostatně ve spánku často tropíme hlouposti.

Příliš názorný pokus ironizovat mužskou sílu tváří v tvář soudobým mýtickým analogiím. Zbytečné pro všechny, kdo vědí, že moderní svět spasí žena.

Kdo z nás by nezatoužil po tom – ne jen pochopit, ale hluboce prožít – během vánočních svátků zázrak znovuzrození. Pak by mohla být i zima věčná, protože by už nikdy nepřestaly padat hvězdy.

Rozhodně přitažlivější, nápaditější a estetičtější ztvárnění této Andersenovy pohádky, než jaké se podařilo Cyrilu Boudovi ve dvousvazkovém lexikonu radosti, úzkosti, hrůzy, touhy, štěstí, jásotu a výkřiků, z nichž jsem se v raném dětství učil o životě, který není životem.

Další z Polákových filmů, které by se díky Illínovu nezastupitelnému vkladu lépe poslouchaly, než se sledují. Hudba k Pátému oddělení vstřebává rozmanité elektronické, resp. elektroakustické inspirace (související se špionážní „telegrafií“), které v psychologicky vypjatých scénách snoubí s pronikavě dramatickou hudbou, jindy bezmála modeluje protoindustriálnění znění. Co zbývá, je vleklé špionážní drama bez dobrodružství i napětí.

Myslím, že většině klauniád škodí to, že nejsou hravé a že se spoléhají na současně jímavý i směšný účinek klaunových pohrom. Ferdinand se tomu naneštěstí příliš nevymyká a tíži série skličujících událostí „veselého výletu“ ještě násobí dosti nešťastně otextované písničky. Snad kdyby byl film „němý“ a odvážněji, iracionálně, sestříhaný, mohlo vzniknout opravdu nadčasové surrealistické dílko, které by našlo nadšené velké i malé diváky i dnes.