vypravěč

Ukládání se. Místy trochu hlučnější, než by bylo třeba, ale i tak výmluvný soubor prostých záběrů porovnávajících zánik s počátkem. Tak jako usnutí může otevřít sen, novou skutečnost osvobozenou od bdělých konvencí, může i první lidský krok neomylně zamířit k propasti.

Jedněmi z mých nejsilnějších pubertálních filmových (a vlastně i malířských) zážitků byly Brakhageovy malby na celuloidových pásech. U tohoto snímku jsem poznovu ucítil příbuzné okouzlení oneirickými skvrnami otevírající se vytřeštěné mysli a zaradoval se nad pulzujícím světlem ukrytým v hloubkách všehomíra. Velkorysá rychlost, jen o málo pomalejší než prosincové stmívání, zastírá půvab všeho drahokamení skvrn, a podřizuje každý záblesk jednomu celistvému a vzájemnému jiskření, světlu doteků, nerostů a listů, které se každému rozsvěcuje jinak.

Animované koláže reklamních, brakových a magazínových ilustrací připomíí starší práce Jindřicha Štyrského a jako ony – jen méně imaginativně a v důvěrnějším souladu se svým původem – odhalují nebezpečné nevědomé hlubiny konvencí, masově přijímané hrůzy, která tak začíná konečně účinkovat subversivně a proniká papírovými hranicemi svého dosavadního teritoria. Technická civilizace se odkrývá jako fetišistická.

Důvtipná dekonstrukce „nalezeného“ filmového materiálu, odkrývající v pohybovém dialogu manželského páru hlubinné rytmické spojení i jeho ironický zvrat, potenciální nesoulad. Rytmický rozklad nadto proměňuje všední styk v rituál či tanec a odkrývá tak divadelnost, rituálnost běžného soužití. To druhotně osvětluje konání obou jako potenciálně manipulativní a harmonii společného tepu definitivně zvrací v boj.

Výchovný či vzdělávací dokument určený americkým středoškolákům, založený na konfrontaci očité svědkyně osvětimského pekla (a zaujaté vypravěčky) a dvou dospívajících dívek přímo v koncentračním táboře a doplněný vedle dokumentárních snímků také názornými, expresivními ilustracemi a dodatečně „objektivizujícím“ komentáři vědců. Věřím, že názornost sdělovaného na předpokládané publikum skutečně didakticky účinkují, jakkoliv mně osobně tato forma nevyhovovala (snad nejen kvůli věku a jiné kulturní zkušenosti, než mají příliš vzdálení). Celek mi přišel příliš inscenovaný, forma chladná, neosobní (paradoxně vůči sdělované zkušenosti). I tak mnou poznovu další z příběhů šoa otřásl a řada postřehů, s nimiž Kitty Hartová-Moxonová přichází, mi otevřela nové cesty, kterými se při jeho studiu a poznávání ubírat. I ty vedou k propastem a výšinám ducha, toho, co člověka určuje a vyděluje z přírody, co jej činí heroickým i zbabělým, krásným i hrůzným. Kdybych měl však někoho příliš čistého či nevědomého do těchto událostí zasvětit volil bych spíše nějakou literární reflexi než tento dokument.

Písní Karla Kryla: "Můj kantor míval smělé přání vtlouct mi do hlavy / to, že všech mezí rozorání dobro připraví, / můj táta razil jiné teze větou jedinou: / že rozoráš-li všechny meze, ptáci zahynou. / Dneska už se smí, co se nesmělo, / dneska už se smí, to nám scházelo!"

Chabý pokus o reflexi duševní poruchy, založený na banální bizarnosti, odvozené z evropských surrealistických zdrojů. Osvobození, které šílenství skýtá a na něž upozorňoval třeba právě André Breton, zřejmě – v očích amerických experimentátorů – nedostačuje tomu, které zaručuje Bill of Rights, a zůstává jen jako koncept pro obrazivou – či spíše fantaskní – svévoli. Přitom čerstvá válečná zkušenost mohla ozřejmit hlubší dosah a smysl, který tento fenomén skýtá, jak na to později upozornil třeba Ronald D. Laing: „Jsme otupělá a bláznivá stvoření, cizinci sobě samým, jeden druhému, duchovnímu i hmotnému světu. […] To, čemu říkáme ,normální‘ je produkt represe, odmítání, rozdělení, projekce, introjekce a dalších forem jednání destruktivního pro zkušenost a radikálně odcizeného od struktury bytí.“ A právě schizofrenie se tak stává „speciální strategií, kterou osoba vynalézá, aby mohla žít v situaci, v níž žít nelze.“

Jak napsal Jindřich Honzl: "Krvavá krutost, barvotisková něha, operní nádhera i špinavý kout bídy, andělské oči poezie i horečně zastřené oči vrahů, nenávist, útěk a samota výjimečných citů - zda to nejsou senzace, jež vábí všechny?"

Sleduji-li německé adaptace Wallacových detektivek, z nichž zvláště tato disponuje mimořádně sugestivní pouťovostí a vskutku širokým repertoárem západoněmeckých rekvizit, nemohu si nikdy nevzpomenout na jas v očích avantgardistů čtoucích Fantomase a cenících si braku jako zdroje jiné, pravdivější krásy, než jaký skýtala oficiální produkce. Sám je také nevyhledávám kvůli ději vrcholícímu lhostejným rozřešením nějaké nicotné záhady, ba ani kvůli atmosféře, která ovšem zpravidla chybí, protože gotizující kulisy vládnou nanejvýš prachem (a i ten je umělý a nic jej nerozvíří), a možná ani ne kvůli jejich karnevalovému rozpuku, při němž se marnotratně nakládá s lidskými životy a city a zbůhdarma se utrácejí zkušenosti a sny a odkud nejmocněji tryská ten zlověstný pramen kouzla nechtěného. Ten ovšem nevyvolává - alespoň u mě - pousmání, ale melancholii, a snad pro ni občas na tato jeviště nahlížím. A musím přitom souhlasit, že tato nerealistická, prostě divadelní hříčka je ve své bezuzdné bezradnosti pravdivější než nejeden současný vhled do života společnosti, který mnohdy bývá právě jen nepřiznaným divadlem o divadle.

Místy jsem měl pocit, že zde kdosi tváří v tvář revoluci glosuje Píseň písní....